Život jde dál...

Smutek, lítost, zklamání, bezmoc, prázdnota... a pláč ;-(

Jak jsem v týdnu měla pocit, že je něco špatně, asi jsem nebyla daleko od pravdy. V sobotu ráno jsem začala špinit a kolem poledne už to byla jasná menstruace :-(. V tu dobu jsem zrovna měla jiné povinnosti, byla jsem kamarádce na svatbě za svědka a tak jsem naštěstí nemohla propadnout panice a zhroutit se. Snažila jsem se na to nemyslet, i když mi to moc nešlo. Ještě v noci jsme jeli domů a já už jsem věděla, co mě druhý den čeká.

Negativní test - 15.6.2014

Včera ráno jsem si i přes menstruaci udělala těhotenský test, který bohužel potvrdil, co už se dalo čekat... byl jasně negativní. Nebyla jsem nervózní tak, jak jsem si představovala, že budu, až si budu natěšená a nedočkavá test dělat. Už nebyl důvod. Vzhledem k menstruaci jsem ani  jiný výsledek nečekala. Test jsem si dělala sama, bez manžela a bylo mi to jedno. Původně jsem na to nechtěla být sama, ale teď už jsem věděla, jaký bude výsledek... Když se objevila pouze jedna čárka, zalily se mi oči slzami, test jsem vyhodila a šla zalézt zpátky do postele. Chtěla jsem spát a všechno to zaspat. Nešlo to... 

Asi za hodinu se vzbudil manžel a když jsem se přitulila, tak se to teprve spustilo. Nemusela jsem nic říkat, všechno bylo jasné. Brečela jsem dlouho, nešlo to vůbec zastavit. Nechtěla jsem vstávat, nechtěla jsem nic dělat. Obědvala jsem v županu a teprve potom jsem přestávala brečet. Hned jsem se přihlásila na večer na Heat, abych se mohla jít odreagovat. Odpoledne měla přijít na návštěvu tchýně, ale oči jsem měla tak opuchlé, že s tím také nešlo nic udělat. A bylo mi to také jedno. Šly jsme pak spolu cvičit a já byla ráda, že skoro po měsíci zase můžu sportovat a nic mě nebolí. Tedy až na břicho, které ale tentokrát bolelo už jinak, prostě od menstruace. Na cvičení jsem málem umřela, nohy nechtěly pracovat, dech mi nestačil, ale měla jsem radost, že tam zase můžu být. Teď se jen musím zase dostat do formy a zbavit se toho nafouklého břicha. Do teď mi nevadilo a kdyby tam něco rostlo, byla bych na své břicho náležitě hrdá. Teď už ale ne, teď už se ho chci zbavit, protože tam nic neroste :-(.

Večer jsem brečela znovu. Protože jsem přemýšlela nad tím, co jsem udělala špatně a co jsem mohla nebo měla udělat jinak. Hormony jsou svinstvo. Narvala jsem jich do sebe takové množství a k čemu to bylo? Teď v kombinaci s menstruací je to ještě horší. Ani nevím, jak mám popsat, jak mi je. Jsem prostě absolutně rozhozená a jen čekám, kdy to přejde...

Je další den a já se cítím pořád stejně. Pořád jsem smutná a nic se mi nechce. Natož jít do práce, kde budu muset všem kdo to věděli, odpovídat na otázky, jak to dopadlo. A nevím, jak to zvládnu. Já vím, že život jde dál a že jsou horší věci... ale pravdou je, že včera mě to prostě zlomilo. Nečekala jsem, že to dopadne špatně, celou dobu jsem si nepřipouštěla, že by se to nemělo povést. A asi jsem měla. Třeba bych teď nebyla tak zničená. 

Ani nemám myšlenky na to, co nás čeká dál. Že to celé budeme muset absolvovat znovu. Nemám na to sílu... alespoň ne teď. Asi to chvíli potrvá, ale já tu sílu zase najdu a budu bojovat dál... Nevzdám to, ještě ne!

Musím vydržet!

Bojuju sama se sebou, abych ještě vydržela a neudělala si těhotenský test. Od včerejška mám takový zvláštní pocit a už včera jsem si říkala, že si ráno zkusím udělat test. Dnes ráno přišla opravdu krize a byla jsem rozhodnutá si test opravdu udělat, že už to dál nevydržím. Dokonce jsem si připravila vzorek moči, ale tím to skončilo, ještě jsem odolala... Je ještě brzo! Podle doktorů si mám test udělat 14.-17. den od embryotransferu. Dnes je to 9. den. Měla bych vydržet do neděle... To nezvládnu :-(.

Už skoro 3 týdny mě bolí břicho. Nejdřív to bylo před odběrem vajíček, kdy jsem si připadala jak nafouklý balón. Pak mě 2 dny bolelo "jinak" po tom odběru a pak jsem si myslela, že to přejde. Nepřešlo. A začalo bolet řekla bych stejně jako před tím odběrem, jako kdyby tam něco dál narůstalo. Po transferu se to nepatrně zlepšilo, ale pořád tam něco píchalo a tlačilo. Teď už mě to asi tak 5 dní bolí pouze při sedání a vstávání, ale zase pořád stejně, nijak se to nemění. Už je to dost únavné a otravné. A asi tak ten týden mě bolí prsa. Nejdřív to nebylo tak znatelné, cítila jsem to jen když jsem si třeba lehla na břicho. Poslední 2 dny už to bolí víc, lehnout na břicho si skoro nemůžu a prsa jsou taková "těžká a oteklá" (nevím, jak jinak to popsat :-)). Přikládám to těm hormonům, které beru, ale pravda je, že takové bolesti prsou jsem mívala před menstruací. Takže mám trochu strach... i proto jsem si chtěla udělat ten test. Zkusím vydržet alespoň do zítra, do toho 10. dne. To už podle mě musí být vidět. Jen nerozumím tomu, proč mi řekli, že test si mám udělat až za 14 dní... Chtějí, aby to bylo jisté? Co se stane, když si test udělám 10. den a bude negativní? Rozhodí mě to psychicky, to je jasné. Musím si v hlavě srovnat, že je brzo a že když bude test nagativní, že to nemusí ještě nic znamenat. Může se to potom ještě změnit, když 10. den tam nic nebude? 

Žádní "mrazáčci" nebudou

Ve středu jsem si měla zavolat do laboratoře, jak jsou na tom naše zbývající embrya. V pondělí nám zbývala čtyři, takže jsem počítala s tím, že alespoň jedno nám zůstane na zmrazení. Jenže do teď šlo všechno skvěle a moc hladce, takže zádrhel někdy přijít musel...

Bohužel mi paní doktorka sdělila, že už nic nemrazili, protože prý ta embrya neměla dobrou vnitřní strukturu na to, aby přežila zamrazení a rozmrazení. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Poděkovala jsem za zprávu, zavěsila a ještě jsem zvládla vytočit manželovo číslo. Když to zvedl a já mu řekla, že nám nic nezmrazili, začala jsem brečet jak malá holka. Byla jsem tak smutná, protože jsem počítala s něčím jiným. Kdyby mi na začátku řekli, že se vyvíjí jen jedno, asi bych to vzala lépe, než když jsem měla naději, že ze 4 prostě něco musí zbýt. Manžel mi říkal, ať se hlavně uklidním, aby vydržel ten drobek, co mám už v břiše. Ptala jsem se ho, co když je také tak slabý a má špatnou vnitřní strukturu. Na to mi odpověděl, že je určitě v pořádku a že nemusel přežít zamrazení a rozmrazení, že je rovnou u mě v ideálním prostředí. Kéž by měl pravdu...

Pravda je, že by to bylo jednoduší, kdybychom měli něco v záloze. Teď vím, že pokud tohle nevyjde, čeká mě celý ten proces znovu od začátku... tzn. injekce, nevolnost, bolesti břicha, narkóza a odběr vajíček, nervozita a stres z toho, jestli se něco podaří odsát, jestli se povede je oplodnit, jestli se budou vyvíjet, pak transfer zpět do dělohy a 14 dní čekání, jestli se to povede... Nedá se nic dělat, musím se s tím vyrovnat. Ale na to dojde až za těch 14 dní. Do té doby věřím, že ten malý drobeček uvnitř je bojovník a že to zvládne :-)!

Drobeček už je v bříšku

Pondělí 2. června 2014... tenhle den si asi zapamatuju navždy! Dneska jsem byla na embryotransferu, kdy mi zavedli do dělohy jednoho malého drobečka :-).

Do teď šlo všechno úplně krásně... odběr proběhl hladce, měli jsme 6 dozrálých vajíček, což nebylo málo, pak se jich 5 podařilo oplodnit a dnes mi paní doktorka řekla, že se dál vyvíjeli všechny, některé lépe, některé hůře. Prý mi vybrali jedno krásné embryo a ty další nechali ještě dál kultivovat. Mám si zavolat ve středu, aby mi řekli, jestli něco zamrazili.

Ráno jsem tam měla být v 10:15 a měla jsem mít středně plný močový měchýř. Vzhledem k tomu, že mám hodně pít, tak je to celkem náročný požadavek. Z domova jsem vyrážela cca v 9:30 a přišlo mi to načasované tak akorát. V 10:05 už jsem čekala na chodbě před sálem. V 10:10 ze sálu vycházela uklízečka s kýblem a uvnitř bylo ještě zhasnuto. V 10:15 dorazil manžel a nechali nás tam čekat dalších 25 minut. Nesnáším čekání, obzvlášť u doktorů. To už jsem myslela, že mi ten močový měchýř praskne. Pak jsem se dočkala a paní doktorka mě zavolala dovnitř. Nejdříve jsme udělaly nějaké to "papírování", kdy mi sdělovala, že se nám vyvíjí všech 5 embryí, vytiskla mi zprávu a pak teprve jsme šly na sál.

Tam jsem se položila na ten samý stůl, kde mi dělali odběr vajíček, tentokrát to ale vypadalo spíš jako gynekologické křeslo, mělo to zvednutý podhlavník a nesvítila nade mnou ta operační světla. Pak přišla embryoložka s takovou velikou injekcí s dlouhou jehlou a řekla mi, že má pro mě jedno krásné embryo :-). Paní doktorka mi předtím zavedla zrcadla, uvnitř mě očistila a pak mi zavedla tu jehlu. Ani jsem to necítila. Jenom se mi pak zdálo, že cítím trochu pálení, když to vstřikovala dovnitř. Pak mi řekla, že to je vše a že za 14 dní si mám udělat těhotenský test...

Nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli opravdu můžu rovnou vstát a odejít, jestli mi to nemůže nějak vytéct ven :-). Usmála se a řekla, že nejsem jediná, kdo se ptá, že to napadne asi každou ženu, ale že si opravdu nemusím dělat starosti, že to opravdu vypadnout nemůže. Pak jsem se ještě zeptala, jak mám v příštích dnech pomoci tomu, aby se to chytlo a prý se mám šetřit, nenamáhat, odpočívat, nesportovat, nezvedat nic těžkého, nepřehřívat se (to znamená ani se neopalovat a já si plánovala ležení venku na sluníčku) a samozřejmě nepít alkohol, kávu atd.

Musím říct, že je to opravdu zvláštní pocit. Najednou vím, že mám uvnitř sebe oplodněné vajíčko, ale vlastně ještě nejsem těhotná. Jsem plná očekávání a naděje. Prostě už toho drobečka mám u sebe a už ho nepustím!

Nepřipouštím si, že by se to nemělo povést. Teď se jen musím pořádně zabavit na těch následujících 14 dnů, které budou šíííííííleně dlouhé. Ale já to nějak zvládnu...