Podpůrný těhotenský pás

Konečně přišel čas na napsání tohoto článku. Jsem na chatě, protože doma manžel stále rekonstruuje ložnici, venku je zima a prší, tak toho musím využít...

Trpíte na bolesti zad? Máte těžké bříško a pocit, že vás táhne dolů? Dělá vám problém delší chůze nebo nevydržíte chvíli stát? Pomozte si těhotenským podpůrným pásem!

Na bolestech zad se podílejí i těhotenské hormony. Aby miminko při porodu mohlo snáze projít pánví, uvolňují  tyto hormony především klouby a vazy v zádové oblasti. Tím se ale páteř stává méně stabilní a ztrácí svoji podpůrnou sílu. Díky zatížení bříškem pak prohýbáme horní část těla dozadu a tím dochází k vychýlení v kříži. Tuto zátěž musí pomoci nést svaly a následkem toho dochází k jejich přílišnému napínání a záda bolí.

Já mám břicho celkem velké a už od 10. týdne nosím těhotenské kalhoty, respektive v té době to byly zatím jen legíny. Bříško mi vykouklo hrozně brzy, pak se pořád znatelně zvětšovalo a těžklo, až do 6. měsíce. Od té doby už to jde pomaleji, ale celkově je velké a už hodně těžké. Už tehdy v tom 6. měsíci mě začala neskutečně bolet záda. Hlavně v oblasti kříže, kolem kostrče. V té době už jsem se nevešla do žádného oblečení a sháněla jsem nové džíny. V klasických obchodem jako H&M nebo C&A na mě nic neměli nebo mi to nevyhovovalo. Začínala jsem být zoufalá, ale pak jsem pár metrů od svého bytu objevila úžasný krámek. Do teď jsem nevěděla, že tam je a přitom tudy často chodím. Je to zhruba tak měsíc a půl, co jsme šli s manželem kolem, tak jsem ho tam rovnou zatáhla...

http://www.vseprotehotne.cz

Obchůdek se jmenuje Mammina - vše pro těhotné i děti. Mají jak e-shop, tak kamennou prodejnu, kterou najdete v Praze 6 - Dejvicích, v Jaselské ulici. Je to "dvojitý" obchod, v jednom vchodě mají věci pro budoucí maminky a v druhé věci pro děti. Našla jsem tam přesně to, co jsem potřebovala. A našla bych mnohem víc :-). Když jsem se zeptala na džíny (klasické, ne žádné úzké a upnuté), tak mi jich paní v mé velikosti vyndala asi 6, že jsem měla z čeho vybírat. Úžasné. Navíc se mi věnovala a radila mi, ne jako v H&M, kde si vás nikdo ani nevšimne, natož, aby vám pomohl najít velikost, abyste se tam jako těhotná nemusela namáhat s přehrabováním toho množství kalhot. Ještě jsou džíny dostatečně dlouhé, i při mých 182 cm, což je také spíše výjimka. Opravdu se mi v tomhle obchůdku moc líbilo, jak nabídka zboží, tak přístup paní prodavačky, tak prostředí a i prostorná zkušební kabinka, kde jsem si nepřipadala jako slon v kleci. Cítila jsem se tam prostě dobře, což ve svém stavu velmi ocením.

Hned potom, co jsem si vybrala džíny a už jsem se chtěla oblékat, mě manžel upozornil na plakát právě s těhotenským pásem. Už z toho plakátu jsem měla pocit, že to je právě to, co potřebuju a co mi na záda určitě pomůže. Zeptala jsem se na něj paní prodavačky, která mi hned přinesla ukázat 2 druhy a vysvětlila mi, jak mi to pomůže už teď, ale že ho ocením určitě více, až budu mít bříško ještě větší.

První typ se nosí pod oblečením a mimo pásu má i takovou tu "kapsu" na břicho, jako mají těhotenské kalhoty. Právě z toho důvodu jsem si ho nevybrala, protože největší bříško budu mít v létě a kdybych pak nosila tyto "kapsy" dvě na sobě, asi by mi bylo dost teplo. Kdybych ho ale kupovala na zimu, možná bych si ho vybrala, abych měla záda i bříško hezky v teple. Mnohem více se mi líbil druhý typ pásu, který se nosí přes oblečení a tu "kapsu" nemá. Navíc může sloužit i jako módní doplněk, když ho chcete ukázat. Měli v černé barvě, což mi přijde ideální, hodí se ke všemu. Je na suchý zip, takže se lehce přizpůsobuje vašemu rostoucímu bříšku. A mimo to tedy mají i různé velikosti. Řekla jsem si, že ho určitě musím vyzkoušet a rovnou jsem si ho koupila. Manžel byl také pro, ten v tom zase spatřoval tu výhodu, že mi pás podrží břicho, aby se mi tou tíhou nevytahalo a nebudu ho pak po porodu mít (podle jeho slov) až ke kolenům. Chlap, no, co byste čekaly :-)? Ale něco pravdy na tom asi bude, protože pás pomáhá udržovat svaly břišní stěny a možná tím pádem bude břicho pak pevnější.

První varianta - Těhotenský podpůrný pás ANITA BABYBELT (nosí se pod oblečením):

Druhá varianta a můj vítěz - Těhotenský podpůrný pás ANITA BABYSHERPA:

Ukázka v praxi - České Švýcarsko, pro mě je turistika bez pásu momentálně absolutně nemožná:

Díky němu jsem dokázala zvládnout i Pochod Praha Prčice:

Je to zhruba ten měsíc a půl, co nosím džíny a používám pás z obchodu Mammina. Džíny mi stále jsou a i když mě kamarádky strašily, že během těhotenství budu potřebovat postupně tak troje, tak tyhle zatím sedí pořád, jsou pružné a nikde neškrtí. Věřím, že s nimi vydržím až do konce. Pás nosím téměř denně a nedám na něj dopustit. A v nejbližší době se určitě do obchodu chystám koupit si něco letního, asi nějaké šaty nebo alespoň sukni, kterých tam také mají velký výběr.

Takže maminky, které trpíte na bolesti zad a třeba nevíte, že něco takového existuje, jako jsem to nevěděla já, těhotenský pás určitě vyzkoušejte a uvidíte, že se vám uleví... A klidně mi pak dejte vědět, jestli to pomohlo :-).

Pryč z Prahy...

V posledních dnech jsem se trochu odmlčela, na jednu stranu nebylo moc o čem psát a na druhou stranu se toho dělo docela dost, takže jsem to ani nestíhala. Tak se to teď pokusím trochu shrnout...

Před 14 dny mi dorazil balíček s povlečením a mantinelem do postýlky, zavinovačka a náhradní potah na můj relaxační polštář (modrý, aby taky mohl do ložnice :-)). Nic dalšího jsem zatím nepořizovala, protože se chystáme na rekonstrukci ložnice. Pak to začne ve velkém...

Všechno sladěné do bublin...

V minulém týdnu se mi také konečně podařilo domluvit malíře, takže jsme ve čtvrtek začali s vyklízením věcí. Já jsem si do krabic nandala věci jako oblečení a různé malé "serepetičky" a zbytek věcí zůstalo na manželovi. V pondělí s kamarádem vystěhovali nábytek a koberec. Moje hormony se zase předvedly a nad tou spouští jsem se rozbrečela. Nenávidím stěhování a rekonstrukce i normálně, ale tohle na mě bylo fakt příliš. A to to zatím bylo všechno čisté, jen se v ostatních dvou místnostech nedalo hnout, všude stál nábytek z ložnice.

V září už prý vyrazíme všichni

O víkendu byl manžel na koncertě, resp. na festivalu v Bráníku. Byl v pátek i v sobotu, přičemž v sobotu to končilo koncertem naší oblíbené kapely Tři sestry, která slavila letos 30 let. Já brečela opět, bylo mi líto, že tam nemůžu. Manžel mi chtěl udělat aspoň malou radost a tak jsem dostala dárek. Vlastně ani ne tak já, jako prcek... To mě úplně dojalo a brečela jsem zas :-). Raději jsem už v pátek odjela na chatu, abych nemusela jen sedět doma a čekat, až přijde.

Bylo to ale štěstí, že jsem o víkendu byla pryč a manžel se většinu času zdržoval na tom festivalu. V Praze v Dejvicích totiž došlo ke kontaminaci vody, což způsobovalo prý hodně silné střevní a žaludeční potíže. No, raději na to nemyslím, ale kdybych byla bývala doma, tak bych asi dopadla špatně, protože jsem zvyklá kohoutkovou vodu normálně pít. Problémy se prý vyskytovaly už od pátku, ale Praha 6 o tom informovala až v neděli. Když jsem právě v neděli odpoledne dorazila domů, manžel to zrovna četl na internetu. Naštěstí jsem si ani nestihla natočit skleničku a napít se. Voda nebyla pitná, nedalo se v ní ani vařit, ani mýt nádobí a pro těhotné nebyla ani vhodná na mytí. Po okolí začali rozmísťovat cisterny s pitnou vodou a tak jsme s manželem vyrazili se dvěma kbelíky pro vodu. Večer jsme vodu ohřáli v hrncích a abych se mohla umýt, manžel mě sprchoval hrnečkem. Nic pohodlného to nebylo, ale zvládli jsme to. On se v té vodě umýt mohl, takže to měl jednodušší.

Zásobujeme se pitnou vodou...

Je to ale nezvyk, když voda teče, ale nesmíte ji použít. Já jsem si v ní ze zvyku umyla jablko, začala jsem ho jíst a teprve po pár kousnutích mi došlo, jak jsem blbá. Zbytek jsem vyhodila. Druhý den jsme také nějak zvládli a další den, tedy v úterý, už jsem zase ráno jela na chatu. Jedním důvodem byla špatná voda, druhým důvodem byli malíři, kteří přišli na tu ložnici. Jelikož ji museli celou oškrábat, tak všude bylo spoustu prachu. Docela jsem se těšila, jak si pár dní mimo Prahu užiju, budu sedět venku na zahradě, budu chodit na procházky (konečně jinam než do Stromovky a na Letnou), ale místo toho jsem byla 2 dny zavřená doma, protože pršelo a byla zima. Jedno odpoledne jsem strávila u sestřenice, neviděly jsme se dlouho, tak jsme si pořádně poklábosily. Ve zbytku času jsem se zabavila knížkou (čtu teď docela hezkou knihu "Divočina", můžu doporučit) nebo úklidem pokoje.

No a dneska ráno jsem vyrazila do Prahy, protože jsem byla objednaná do poradny na gynekologii a na ultrazvuk. S manželem jsme se tam sešli. Můj doktor tam ale nebyl, zastupovala ho jeho kolegyně. Moc se mi to nelíbilo, protože jsem potřebovala ode dneška napsat neschopenku a byla jsem dohodnutá se svým doktorem. Takhle jsem to doktorce musela vysvětlovat a moc se na to netvářila, neviděla důvod. Ze zdravotního hlediska jsem samozřejmě ráda, že důvod není, ale vzhledem k situaci v práci jinou možnost nemám. No, kolega by se asi divil, kdybych mu zavolala a řekla, že mi neschopenku nenapsali a že teda teď budu ještě měsíc chodit do práce :-). Nakonec mi ji tedy napsala. Kromě toho mě zkontrolovala a konstatovala, že mám stále kvasinky, tak jsem řekla, že už jsem měla dvoje léky a že teda asi ani jedny nezabraly, tak mi teď napsala nějaká anitibiotika. Zase na 12 dní. Tak kéž by to už konečně zabralo, když už se s tím musím zase každou noc otravovat a hlavně tam ta antibiotika budu posílat miminku. Nadšená z toho nejsem, ale snad doktorka ví, co dělá. Pak mi prohmátla děložní hrdlo, což mě trochu zaskočilo, protože můj doktor to vyšetřuje vnitřním ultrazvukem. A venkovním ultrazvukem kontroluje tlukot srdíčka a ona mi ho kontrolovala takovým sluchátkem, které přiložila k břichu. Obojí je v pořádku. Když jsem se pak zeptala, jestli ultrazvuk dneska nebude, tak řekla, že až za 14 dní, ve 32. týdnu. Ale já byla od svého doktora objednaná na dnešek. Těšila jsem se, až miminko zase uvidíme. Takže když jsme odešli z ordinace, zase jsem začala brečet. To je děs, už si fakt připadám jako cvok, ale nejde to prostě ovládat, jde to samo... Nehledě na to, že manžel tam byl tím pádem zbytečně, ale snad mu to zas tak nevadilo. Potom jsme jeli domů, malíři už dnes končili, měli vymalovanou první vrstvu a po obědě měli ještě dodělat druhou a hotovo. Hurá. Od zítřka do neděle manžela čeká spoustu práce, musí to tam všechno uklidit a zase nastěhovat zpátky, abych se já mohla vrátit domů, do čistého bytečku. A abych se už mohla vrhnout na tu výbavičku pro mimčo a měla to konečně kam dávat. Na to už se těším. Chvíli jsem se doma zdržela, ale pořád byla špatná ta voda a všude byl prach a špína. No, ani se mi tam zůstávat nechtělo. Ale chtěla jsem být s manželem. Jenže mě zase hned po obědě vyexpedoval pryč a já opět odjížděla ubulená. Ach jo... 

Cestou jsem se zastavila v lékárně, kde u výdeje léků na předpis byl zrovna takový mladý lékárník. Poměrně pěkný a vysoký muž. No, nedalo se nic dělat, musela jsem k němu. Tušila jsem, že při vydávání vaginálních tablet to bude trapné, ale když mi začal vysvětlovat, jak si je mám zavádět a kdyby mi to nešlo, že je možné tablety navlhčit, tak jsem byla rudá až na pr... :-). Odpoledne se konečně udělalo hezky a i docela teplo, tak jsem i chvíli mohla být na té zahradě. Celkem mě ale rozbolela hlava a bolí mě pořád. Řekla bych, že se to ještě zhoršuje. Asi je dneska zase nějaký blbý tlak. A můj tlak mi dneska u doktorky naměřili 95/58, tak jsem dostala přednášku, jak si mám dávat pozor na rychlé vstávání, na prudké pohyby a nevím na co ještě, že bych mohla zkolabovat. Tak jsem říkala, že to vím, že to tak mám pořád. Takže dneska končím a jdu rovnou spát. Už nemám sílu si ani číst...

30. týden těhotenství... celkem slušný buben :-)

Pochod Praha Prčice 2015

Každý rok se s manželem a jeho mámou účastníme tradičního Pochodu Praha Prčice. Letos byl jubilejní 50. ročník a mě by mrzelo, kdybych ho musela vynechat. Nic jsem si ale raději neplánovala a nechala jsem tomu volný průběh. Řekla jsem si, že se rozhodnu den předem podle toho, jak se budu cítit, jestli mě zrovna nebude něco bolet a také jaké bude zrovna počasí. Mělo být krásně a mě to lákalo. Věděla jsem, že samozřejmě 30 km dlouhou trasu určitě nezvládnu, ale řídila jsem se heslem "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se."

A tak jsme všichni v sobotu 16. května v 7:00 ráno vyrazili autem z Prahy do Petrovic, odkud vycházela naše trasa a já si řekla, že uvidím, jak to půjde, že prostě ujdu, co budu moct a když tak někde počkám. Cítila jsem se dobře, takže jsem na startu nazula boty, nasadila batoh s pořádnou svačinou a šlo se. Tentokrát jsem si také na pomoc vzala i turistické hole a samozřejmě jsem nesměla zapomenout na podpůrný těhotenský pás, aby mě nebolela záda (nebo alespoň ne tolik).

Vyrážím do Prčic...

Šla jsem začátek trasy, odpustila jsem si výšlap na kopec k rozhledně, tam šel manžel s mámou sám. Já šla pomalu napřed, ale za chvíli mě stejně doběhli, protože jsem šla mnohem pomaleji než oni. Po chvíli jsme dorazili k hospodě, kde jsme se občerstvili kávou a zmrzlinou. Potom jsme se rozdělili, já se vrátila pro auto a popojela jsem o kus dál. Asi 2x jsem čekala na trase, abych je pozdravila. Na druhé zastávce jsme si dali oběd. 

Oběd... nejdřív maso z grilu s chlebem a jako dezert langoš :-)

Potom jsem ještě popojela kousek autem, zaparkovala ho kus před cílem a šla jsem jim naproti. Urazila jsem ještě pořádný kus cesty, než jsme se sešli a potom jsme pokračovali společně do cíle. Už mi ani moc neutekli a šli pomalu se mnou. Když jsme dorazili k ceduli Sedlec - Prčice, tak to ale k cíli bylo ještě poměrně daleko. Musí se projít až na horní náměstí v Prčicích, přes celé město a přes dlouhý most. 

Už se blížíme k cíli..

Na náměstí je spoustu stánků s občerstvením a suvenýry, ale hlavně cílové stánky, kde za nasbíraná razítka vydávají symbolické botičky a Horalku. Letos byly botičky zlaté. Když jsem nám je šla vyzvednout, koukali tam na mě jak na blázna :-). Ano, trochu jsem se styděla, že např. razítko u rozhledny jsem si osobně nevyzvedla, ale myslím, že i tak jsem si za svůj výkon botičku zasloužila :-).

CÍL... vyzvedávám nám botičky :-) Ten chlapec asi v životě neviděl těhotnou... :-)

Nakonec jsme se ještě vyfotili u boty s letopočtem a pak jsme šli zpět k autu a jeli do Prahy. Byla jsem nadšená, protože to byl krásný den a i když jsem to neušla celé, byla jsem na sebe pyšná a také jsem byla ráda, že jsem nakonec vyrazila a neseděla domu. Za rok už to určitě ujdu zase celé a asi pojedeme i s kočárem. To bude ještě větší dobrodrůžo :-).

Cílové foto...

Po půl roce na výletě

V páteční sváteční den jsme vyrazili do Českého Švýcarska. Hrozně jsem se těšila, že po půl roce stráveném převážně doma, se konečně někam podívám. Plánovali jsme to jako pohodový výlet a že budeme dělat jen to, co zvládnu a na co se budu cítit... 

Panenský Týnec, Most, Děčín  

Cestou jsme se zastavili u nedostavěného chrámu v Panenském Týnci, také v Mostě, kde jsme navštívili přestěhovaný kostel a úžasnou restauraci, kde jsme si dali oběd. Potom jsme pomalu dojeli do penzionu Pod rozhlednou na Děčínském Sněžníku, kde jsme se ubytovali. Okolí tam vypadalo jako v pohádce. Ale nebylo tam co dělat, penzion byl na kopci a v lese. 

Penzion Pod rozhlednou, Děčínský Sněžník

Takže jsme se odpoledne autem zase spustili do Děčína, kde jsme byli na zámku a potom v Lázeňské kavárně, kde měli výbornou kávu a dortíky. Večer jsem byla unavená a usnula jsem celkem brzo. 

Na zámku v Děčíně

Pravčická brána, Hřensko, most Bastei

V sobotu byl v plánu výlet na Pravčickou bránu. Opravdu jsem se moc těšila. Nahodila jsem baťoh, kecky a vyrazili jsme. Nejprve tedy autem do Hřenska, odkud vedla cesta nahoru. Manžel mě vysadil u začátku té cesty a sám jel zaparkovat dolů do města. Měla jsem asi tak půl hodiny náskok v cestě, ale za chvíli mě stejně doběhl. Šla jsem hodně pomalinku a chvilkama odpočívala. Těšila jsem se, až mě manžel dojde a vezme mě za ruku a třeba mě chvílemi potáhne. Omyl. Když mě došel, řekl, že se mnou takhle hrozně pomalu jít nemůže, že by to neušel (bolí ho kyčel) a že se tedy sejdeme nahoře. Asi věřil, že se mi cestou nic nestane. Já si tak jistá nebyla. V noci pršelo a cesta byla ještě trochu mokrá, byly tam kameny a kořeny a občas to klouzalo. Nakonec jsem ale nahoru úspěšně dofuněla. Trochu jsem litovala, že s sebou nemám turistické hole, ty by mi asi bývaly dost pomohly. Ale vůbec mě nenapadlo, že bych je mohla potřebovat. Nahoře jsme se v restauraci občerstvili, manžel pivem, já malinovkou a palačinkou. Po té pauze jsme ještě vylezli na vyhlídku a potom jsme se už společně, tentokrát i za ruku, spouštěli pomalu zase zpět dolů. Když jsme došli k autu, usoudili jsme, že máme hlad a že tedy dojdeme ještě o kus níž a najíme se. Dala jsem si smažený sýr s hranolkama. Poprvé od těch problému s játry a vlastně poprvé za půl roku něco takhle smaženého. Ale pochutnala jsem si na tom a po tom turistickém výkonu jsem si to zasloužila. 

Pravčická brána

Na vyhlídku jsem se dostat musela...

Bylo ještě docela brzy a já měla v průvodci vyhlídnutý most Bastei v Německu, v Saském Švýcarsku. Manžel nastudoval, že to tak daleko není a já tam prostě chtěla, takže jsme se tam vydali. Autem se dalo zajet poměrně blízko až ke vchodu do takového skalního městečka, dojít jsme museli jenom kousek a docela po rovině. Než jsme došli na vyhlídku, abychom na most pěkně viděli, tak jsme pár kopečků a schodů ještě museli zdolat, ale stálo to za to. Máme to podobné s manželem, on má rád bunkry a já mosty. Společnou vášeň máme pak pro rozhledny. A tenhle most byl super, sice je údajně postavený vyloženě pro turisty, ale to nevadí, bylo to tam krásné. 

Most Bastei v Německu

No a pak už jsme jeli do našeho penzionu, já zcela vyčerpaná, ale tak nějak příjemně. Byla jsem na sebe pyšná, kolik jsem toho za oba dny už zvládla a doufala jsem, že se to někde neprojeví. Jediný strach jsem měla z bolesti zad, které mě poslední dny trápí čím dál tím víc. Ale před pár týdny jsem si pořídila podpůrný těhotenský pás (o kterém se chystám co nejdříve napsat samostatný článek) a myslím, že díky němu mě záda nebolela. Na malých procházkách v Praze jsem to dosud nijak zvlášť neocenila, asi to nebylo dostatečně znát, ale tady jsem byla hodně ráda, že ho mám! Břicho už je přece jen docela těžké. I když, možná mi pomohlo i to, že jsem měla baťoh na zádech a byla jsem dobře "vyvážená" - jak to nazval manžel, "baťoh vepředu i vzadu" :-). 

Pak jsme si v penzionu dali ještě večeři a jen co jsem se osprchovala a vlezla do postele, tak jsem vytuhla.

Podpůrný těhotenský pás - bez něj už na delší trasu ani ránu

Rozhledna Děčínský Sněžník, opět Děčín, Roudnice nad Labem

Ráno jsme po snídani sbalili věci a chystali se k odjezdu. Zakoukala jsem se na tu rozhlednu a řekla si, že by byla vážně škoda na ni nevylézt. Manžel by byl určitě smutný, kdybychom ji vynechali. Tak jsme se na ni ještě před odjezdem vydali. Byla docela nízká, schodů to bylo pár. Se dvěma přestávkama jsem tam vylezla a byla jsem ráda, že jsme neodjeli bez její návštěvy. Bylo krásně vidět do dálky a i to, jak penzion stojí údajně na největší stolové hoře v Evropě. 

Potom jsme sjeli opět do Děčína, chtěla jsem ještě jednou do té kavárny, ale měli dopoledne ještě zavřeno. Tak jsme si alespoň prošli město, bylo tam několik krásných mostů a dokonce i manžel se uspokojil, protože tam byly asi 3 malé bunkry (tzv. řopíky). Je to prý sice nuda, zajímají ho víc velké sruby a pevnosti, ale aspoň něco. Potom jsme ještě autem vyjeli k takovému hezkému zámečku s vyhlídkou na město - Pastýřská stěna, kde jsme si alespoň dali tu kávu a já navíc lívance. 

Cestou z Děčína jsme jeli k vysílači na Bukovou horu. Na ten jsme se dívali z našeho penzionu a manžel tam chtěl. Bylo to tam také pěkné, hezká vyhlídka, kterou manžel pojmenoval "Taťuldova vyhlídka", jinak se ve skutečnosti jmenovala Humboldtova vyhlídka.

Taťulda na vyhlídce

Přiblížil se čas oběda a já hledala na mobilu, kde by se dalo cestou domů dobře najíst. Našla jsem doporučení na restauraci Steakgril u Roudnice nad Labem, tak jsme tam zajeli. Měli tam opravdu výborné burgery. A já se přiznám, že teď v těhotenství na nich asi trochu ujíždím, jak mám možnost, tak si ho dám. No a když už jsme tam byli, tak jsme se prošli i v Roudnici po městě a vylezli jsme ještě na jednu malou věž.

Obzvlášť pěkný řopík...

Také jsme tam našli další 2 řopíky a tím pádem jsme byli oba naprosto uspokojeni. Pak už jsme v klidu mohli jet domů a tam koukat na hokej, u kterého jsem samozřejmě okamžitě usnula. Byl to náročný, ale krásný víkend, chvílema jsem si tam připadala jako v pohádce a vůbec ne jako v Čechách. Ta příroda je tam úplně jiná než třeba ve Středních Čechách, na Šumavě a podobně. Určitě se tam ještě někdy budeme chtít vrátit, je tam toho k vidění ještě hodně...

Jako v pohádce...

Moje břicho ve 28. týdnu

Hurá na výlet...

Poslední trimestr je tady. Opravdu to strašně utíká... Rozhodla jsem se, že už nechci jen sedět doma a čekat, až porodím. Tím nemyslím doslova sedět doma, protože za poslední měsíc, co jsem doma z práce, mám aktivit celkem dost. Ale chci se ještě někam podívat. A pokud se letos musím rozloučit s dovolenou u moře a i s jakýmkoliv menším výletem do zahraničí, tak chci jet alespoň na nějaký výlet po Čechách. A tak zítra vyrážíme na prodloužený víkend do Českého Švýcarska. Bude to můj první (a zřejmě také poslední) výlet během mého těhotenství. Už se tááák těším!

Řekla jsem si, že když budeme mít s manželem 3 dny jen pro sebe, tak si to musíme pořádně užít. Samozřejmě za předpokladu, že se budu šetřit a výletní trasy budeme muset uzpůsobit mému zdravotnímu stavu. To znamená, že např. výlet na Pravčickou bránu asi budeme muset pojmout jako celodenní výlet a já doufám, že to zvládnu a že se tam prostě vyškrábu. Těším se, že bude sluníčko a že se nebudeme nikam honit, budeme si jen užívat jeden druhého. Udělám si hezké fotky, dáme si dobré jídlo, zajdeme na kávičku a budeme se romanticky procházet. No, zase si to určitě maluju strašně růžově a mám velká očekávání a ono to nakonec bude všechno úplně jinak. No, uvidíme...

Každopádně, s tím souvisí to, že jsem se rozhodla udělat se krásnou. Nechci být tou mámou, která na sebe kašle a všechno vzdá, už když je těhotná, třeba si ani neoholí nohy, protože nikam nechodí a není to vidět. Je jí jedno, co má na sobě a nejraději chodí (i ven) v teplákách, protože jsou prostě pohodlné. Takhle bych skončit nechtěla... nejen kvůli sobě, ale i kvůli manželovi, abych pro něj nepřestala být přitažlivá. Stačí, že mám obrovský "buben", který se občas zdá být překážkou. Ale ten zatím z nějakého důvodu považuju za krásný a jsem na něj náležitě hrdá. A doufám, že manžel také. 

Moje nové botičky

Takže jsem tedy v týdnu vyrazila na nákupy, abych si pořídila něco na sebe a nejela jen v těch jedněch džínách. Pořídila jsem si jarní, plátěné kalhoty, kraťasy, dlouhou pohodlnou sukni na gumu a také nové boty. Vzhledem k tomu, že nohy už tou zátěží dostávají trochu zabrat, rozhodla jsem se do bot tentokrát investovat a koupila jsem si krásně měkké mokasíny Tamaris. Doufám, že si v takových botách nohy neodřu, jako vždycky v kterýchkoliv jiných letních botách. A pokud ano, tak už to definitivně vzdám a smířím se s tím, že mám prostě blbé nohy a na botách evidentně nezáleží. Samozřejmě jsem si k nim musela rovnou koupit i kabelku, respektive tašku přes rameno, protože je mi teď mnohem více příjemné mít volné ruce než nosit klasickou kabelku na rameni nebo v ruce. A mimochodem, když už jsem v těch obchodech byla, nezapomněla jsem ani na naše miminko a pořídila mu jedny dupačky a rukavičky. Ale přiznám se, že mi to zabralo skoro celé odpoledne a naprosto mě to vyčerpalo. Neumím si představit, že bych do obchodu měla jít třeba ještě za měsíc. Nejvíc to odnesly moje záda, které mě od té doby nepřestaly bolet. A navíc mi opravdu vadí lidi, nikdo nekouká kolem sebe a já jsem se několikrát přistihla, jak si držím ruku na břiše jako by na obranu, aby mě náhodou někdo do břicha nebouchl nebo do mě nestrčil. 

A dnes jsem se v rámci příprav na zítřejší odjezd snažila zkrášlit ještě víc. Epilátorem jsem si oholila nohy, žiletkou rozkrok a nalakovala jsem si nehty na nohách. To jsou 3 činnosti, které momentálně shledávám pro mě nejnáročnějšími. Kromě zabalení věcí do tašky to byly jediné 3 věci, které jsem dnes zvládla a po každé z nich jsem musela pak pořádnou chvíli odpočívat. S holením nohou a rozkroku už nějakou chvíli bojuju. Nohy zvládám ještě v sedě v předklonu, ale dneska to byl díky bolestem zad nadlidský výkon. Rozkrok už si holím asi tak měsíc poslepu, protože si tam už nevidím. A pokaždé se ale pořežu. No a nehty na nohou jsem si lakovala od začátku asi poprvé, protože v zimě se přiznám, že jsem to neřešila. Ale teď, když hrozí, že nehty budou vidět v letních botách, si neumím představit, že bych vyšla bez barevných nehtů. Nohy mi pak připadají takové  nahé. A to byl zatím nejnáročnější proces, co jsem s břichem musela zvládnout. Příště už to asi nezvládnu a vážně uvažuju o tom, že si raději zajdu někam na pedikúru, aby mi je nalakoval někdo jiný. Jo a hned v pondělí, den potom, co se vrátíme, jsem objednaná na masáž, aby i moje záda někdo trochu rozmazlil a třeba jim i trochu pomohl od bolesti. 

Jak to máte vy? Také jsou pro vás tyhle činnosti náročné? Čekala jsem, že to přijde a třeba se oholit nebude jednoduché, ale až někdy víc ke konci, třeba kolem 35. týdne a ne už ve 27. týdnu. Nějak to budu muset zvládat, protože jen kvůli tomu, že to nejde, to rozhodně nevzdám. Hm, už teď si se záchvatem smíchu představuju, jak mi za pár týdnů depiluje nohy manžel... to bude teprve taškařice :-).