Cesta k druhému miminku

Od té doby, co se nám Vašík narodil, jsem psala články týkající se jeho... o tom, co děláme, jak trávíme čas, jak roste, co umí a občas nějaká recenze. Je to 3 roky a já se vrátím k základům mého blogu. Minimálně v tomhle článku...

Můj blog vznikl tenkrát proto, že jsem se potřebovala vypisovat z toho, co mě trápilo a proto, že jsem nemohla nikde dohledat informace o našem problému. Asi se o IVF moc nemluvilo nebo možná stále tolik nemluví a tak jsem si řekla, že můj blog třeba někomu někdy pomůže a zkusila jsem psát veřejně o vyšetřeních, kterými jsem procházela, ale i o svých pocitech a zkušenostech. Všechno se dočtete v článcích cca před 2 lety... Cesta k našemu miminku nebyla zrovna procházkou růžovým sadem, ale nakonec se stal zázrak a po úspěšném druhém IVF se nám miminko narodilo. Tím jsem si asi ty zázraky vyčerpala. Snad nejsem tak moc náročná, když bych si přála ten zázrak ještě jeden, aby Vašík nezůstal jedináček. Sama jsem jedináček a vždycky jsem moc chtěla sourozence. Bez mámy to jde ale těžko. Vašík má sice i mámu i tátu, ale bohužel zřejmě nejsme schopni mu toho sourozence dát :-(.

Po porodu mi bylo řečeno, že otěhotnět znovu připadá v úvahu po dvou letech. Když jsem ale byla po roce na kontrole u svého gynekologa, řekl, že stačí rok. Vzhledem k naší prognóze, jsme se nijak nechránili v podstatě od samého začátku po šestinedělí. Já jsem to brala tak, že neotěhotním a kdyby náhodou, tak to bude vlastně to nejlepší, co by se nám mohlo stát. Jen mě děsila ta jizva po císaři... Původně jsme chtěli děti po 2 letech od sebe, a tak jsem se rozhodli to po roce zkusit opět s pomocí lékařů. Z IVF jsme měli 4 zmražená embrya, a tak jsme předloni v listopadu (2016) zkusili první KET (kryoembryotransfer = transfer rozmrazených embryí do dělohy). Tehdy jsem dostala hormony (Estrofem) a píchala jsem si Fraxiparine, později jsem měla brát i Utrogestan. Tento pokus byl nakonec neúspěšný.

V dalším cyklu jsem šla na kontrolu a pan doktor na ultrazvuku zjistil, že budu mít ovulaci, sama od sebe, bez léků. Měla jsem už sama takový pocit, že od té doby, co jsem po porodu začala menstruovat, občas ovulaci cítím. Takže jsme se dohodli, že zkusíme jeden přirozený cyklus, tedy bez předchozí stimulace hormony, jen se ve správný čas vloží naše embryo do dělohy. Od transferu jsem užívala jen Utrogestan. Tento pokus se také nepovedl.
Další pokus, do třetice všeho dobrého, proběhl úplně stejně hned v lednu 2017. Říkala jsem si nový rok, nový začátek. Bohužel ale také bez úspěchu. A já zase zlomená po třech nepovedených pokusech...

Asi to tak prostě mělo být. Vašík byl ještě malý a třeba by to v jeho 2 letech bylo náročné a těžko by se vyrovnával se sourozencem. Nevím. Už to nešlo tak, že bych po embryotransferu ležela v klidu doma, s nohama nahoře, dostatečně spala a odpočívala. To s péčí o rok a půl staré dítě skloubit vážně nejde. Byla jsem po tom třetím pokusu hodně smutná, probrečela jsem celý den a pár dalších dnů jsem byla bez nálady a přemýšlela nad tím, proč to nejde... Nicméně jsme se dohodli s manželem, že si dáme pauzu, že 2 roky už od sebe děti nebudou a že tím pádem už "je to jedno", jestli to naposledy zkusíme za měsíc nebo za půl roku. Šlo jen o to, aby se to povedlo do té doby, než mi skončí rodičovská dovolená. Tu jsem si musela prodloužit ze 2 na 3 roky.

Pauza trvala půl roku, užili jsme si jaro a léto, já se snažila se připravit na náš poslední pokus, abych byla psychicky úplně v pohodě. Myslím, že se to podařilo a tak jsem se v říjnu objednala na konzultaci. Říkala jsem si, že mě třeba objednají na nějaká vyšetření, aby byla jistota, že je všechno v pořádku. Že se dohodneme na nějakých lécích, hormonech, aby se to maximálně podpořilo a poslední KET se povedl. Byli jsme s manželem připraveni, že konec listopadu nebo prosinec by mohl být ten správný čas, tedy další cyklus, než jsem byla na kontrole.

Pan doktor mi udělal ultrazvuk, celkem podrobně všechno prohlížel a konstatoval, že to vypadá na pěknou ovulaci, sliznice hezky roste, nikde žádný problém. Že mi hned ten den mohou píchnout Ovitrelle (na načasování ovulace) a pak můžu přijít na KET, kdy mi zavedou naše poslední embryo. Ptala jsem se na ta vyšetření a léky, ale prý nic nebylo potřeba, že u mě není nic, co by bylo potřeba vyšetřovat či léčit. Všechno jak má být. Všechno mě to zaskočilo, musela jsem zavolat manželovi, jestli to takhle chceme, protože jsem počítali až s dalším měsícem. Teď jsme před sebou měli 3-denní výlet do Milana. Doktor mi řekl, že letadlo nic neovlivní a takhle krátký let ničemu nevadí. Manžel řekl, že "klidně". Tak jsme do toho šli. Rychlá rozhodnutí často bývají nejlepší a říkala jsem si, že by to právě z toho důvodu mohlo třeba vyjít.

Pan doktor mi dal akorát pro jistotu antibiotika (Azitromycin), které jsem si měla vzít 2 dny před KETem, abych v těle neměla žádné bakterie nebo zánět. Moc se mi brát antibiotika "jen tak" bez důvodu nechtělo, nicméně jsem si je vzala, protože jsem si říkala, že doktor snad ví, co dělá. Píchli mi injekci, v daný čas jsme to ještě podpořili doma a ve čtvrtek 2.11. jsem si šla pro našeho posledního "mrazáčka". Věřila jsem, že teď je ten správný čas, že mít druhé dítě ve 3 letech toho prvního, je lepší a že budou i stejně narození v srpnu. Za týden (9.11.) jsme letěli do toho Milana, tak jsem si říkala, že to už bude případně embryo uhnízděné. A v Milane přišla menstruace, takže bylo jasné, že ani poslední pokus se nezdařil :-(. Poslední den jsem si tam vůbec neužila, památky mě nezajímaly, brečela jsem cestou na letiště i v letadle. Nakonec jsem vyčerpáním usnula manželovi na rameni. Doma už jsem se snažila být zase veselá a chtěla jsem tu být pro Vašíka, na kterého jsem se strašně těšila. Nechtěla jsem, aby na mě něco poznal...

A rozhodli jsme se pro další pauzu. Uvěřit, že by to byl úplný konec všem pokusům se mi ale nechtělo. Do celého dalšího pokusu IVF s celou hormonální stimulací jsem ale jít také nechtěla. Bála jsem se :-(. Přece jen už nejsem sama, mám doma dítě, které mě potřebuje a představa, že mám hyperstimulační syndrom nebo ležím v nemocnici se zvýšenými jaterními testy, to už by nebylo tak jednoduché. Nicméně 4 zmražená embrya byla pryč a ani jedno se nechytlo. Otázku "proč?" si kladu neustále. Tenkrát se mi zhroutil svět a já jsem se hrozně snažila vyrovnat se s představou, že Vašík bude opravdu jedináčkem. Nejde mi to ale do teď :-(. A cesta k druhému miminku bude zřejmě ještě víc klikatá, než ta první... a cíl v nedohlednu :-(

PS: Tenhle článek jsem psala od toho listopadu a pořád jsem nějak nenašla sílu ho publikovat. Teď už to tak nějak "dozrálo" a i ty neúspěchy můžou ven...

Na horách

Slíbila jsem alespoň 1 článek měsíčně, únor nám zítra končí, takže to ještě stíhám :-). 

Letošní zimu často bojujeme s rýmou a kašlem (všichni tři), ale nejvíc mě to samozřejmě trápí u Vašíka. Když už nic nezabíralo, rozhodli jsme se zkusit čerstvý vzduch a na přelomu ledna a února jsme byli na horách. Tady to na sníh nevypadalo a stále nevypadá, takže to byly asi jediné letošní sněhové radovánky. Teď už je sice konečně zima, ale kdyby před těmi mrazy napadl sníh, bylo by to o hodně lepší. Nicméně čerstvý vzduch zabral. Vašík tam nezakašlal ani jednou, manžel tam jel s rýmou a poměrně velkou rýmou a vrátili se oba zdraví. Já jen lituju, že na horách nemůžeme být častěji, všichni jsme si to tam báječně užili. Chtělo by to mít na horách chatu, to by se nám líbilo :-).

A teď k tomu, jaké to bylo. Ubytování jsme sehnali na poslední chvíli, asi 2 dny před odjezdem, byla to taková hurá akce, žádné velké plánovaní. Žádný luxus jsme neočekávali, ale když jsme dorazili na místo, měla jsem pocit, že jsem v 7. třídě a přijeli jsme na lyžák :-). V pokoji i koupelně chyběli žárovky, ne že by nesvítily, nebyly tam. Nad postelema byly nalepené žvýkačky, prostěradla měla dírky, o koberci ani nemluvím. Jedna skříň s jednou poličkou pro 3 lidi se zimní výbavou. Byli jsme tam ale hlavně kvůli Vašíkovi, takže jsem zatla zuby a zasmála se tomu. Vašík si do skříně nastěhoval svoje hračky a my jsme tam "žili" v taškách :-). Ale zase tam byla super restaurace, domácí atmosféra, milý personál a majitel byl veselá kopa, Vašíka si oblíbil a bylo to tam celkově nakonec fajn. A do pokoje jsme stejně chodili jen na noc, jinak jsme byli venku.

Loni měl Vašík na nohou poprvé lyžičky nasazovací na boty, ale letos už je to velký kluk a rozhodli jsme se, že zkusíme normální lyže. Pořídili jsme oblečení, helmu, brýle, lyže a boty jsme si půjčili. Vašík se hrozně těšil a my také. První den jsme vyrazili do dětského areálu na Plešivec to vyzkoušet a čekali jsme, co bude. Jestli hned, co mu všechno nazujeme, řekne "sundat" nebo jestli do toho půjde. Šel. On jde totiž do všeho. A vydržel to přes hodinu a půl. Smál se, válel se, na nic si nestěžoval. My jsme byli s manželem zpocení, vozili jsme ho mezi koleny, ale bavilo nás to všechny. Sněžilo, ale zima nebyla. Nejvíc asi Vašíka bavilo jezdit nahoru na jezdícím páse. Dolů si vybíral střídavě, s kým pojede, jednou s mámou, jednou s tátou. No, ale sám se na lyžích neudržel, jen když stál. Nebo se šoupal po rovině, jen kousíček. Moc nechápal, jak dát paty od sebe a udělat pluh, takže zkoušet to z kopce, znamenalo okamžitý pád. Mluvila jsem s instruktorkou z lyžařské školičky, jestli má smysl ho k nim dávat a říkala, že ne, že důležité je, aby ho to bavilo a lyže jsme mu nezprotivili, takže vozit, vozit, vozit, hlavně ať je spokojený. A to byl. Pak jsme si dali výborný oběd a jeli do chalupy na odpoledni spánek. Potom jsme vyrazili bobovat a i když už byla tma, Vašík nechtěl domů.

Jde se na to :-)

Jiří Raška na lyžích :-)

Druhý den jsme jeli lyžovat na Boží Dar, ale už byla mnohem větší zima. Výhodou tam bylo, že dětský areál je vedle kopce pro dospělé. Koupili jsme si tedy dopolední permanentku, u Vašíka jsme se střídali a k tomu jsme si i trochu sami zalyžovali. On na nás viděl a byl spokojený. Ale už to nebylo takové, jako ten první den. Buď už to nebylo nové a tím pádem tak zábavné, nebo byl unavený, nebo mu byla zima, těžko říct. Vydržel něco málo přes hodinu a pořád se ptal, jestli už bude konec :-). Pak jsme si venku v bufetu dali párek v rohlíku (Vašík snědl 2!) a teplý čaj. Pak jsme si šli zahrát na "krasobruslaře" do centra Božího Daru, kde byly namrzlé silnice i chodníky, takže to bylo vážně skoro na brusle. Trochu jsme se tam "prošli", poslali pohledy a jelikož Vašík žádal jít bobovat., tak jsme zajeli na Klínovec, kde byla standardní mlha, ale i tak jsme si tam parádně zabobovali a Vašík byl spokojený. Dnes to zvládnul bez denního spaní.

Na stylu jsme zapracovali :-)

Já jsem na Klínovci nezažila nikdy nic jiného, než mlhu :-)

Ztraceni v mlze...

Třetí den už jsme ho do lyží nenutili a protože bylo krásně, sluníčko a občas sněžilo, tak jsme vyrazili na pěší výlet, s pěkáčema samozřejmě. Sněhu bylo dost a terén byl náročný. Vašík se furt válel ve sněhu, úsměv od ucha k uchu, tolikrát spadnul, tolikrát si lehnul schválně a tolikrát se zvedal, že bych toho i já měla za chvíli dost. Chvílema jsme ho táhli na pekáči, chvílema jsme popojeli z kopce, ale většinu jsme šli pěšky. Je to borec (v mých očích), kolik toho ušel. V jednu chvíli teda i usnul na tom pěkáči, ale jen na pár vteřin, než přepadl do sněhu. Takové probuzení bych si teda nepřála, obličejem do sněhu, to musí být šok. Taky se lekl a brečel, aby ne. Ale zasmáli jsme se tomu a on pak chtěl jít zase radši pěšky. Pak jsme se koulovali, dělali andělíčky, běhali po loukách, dali jsme si sváču na sněhu u rybíka, bobovali jsme jak u rybníka, tak průběžně celou cestu, pak nám pekáč na namrzlém kopci ujel a táta se za ním vrhnul na tom druhém, ztratil se za obzorem a Vašík se rozhodl běžet za ním (naštěstí se táta brzo vynořil s obouma pekáčema), pak jsme ten kopec museli vylézt nahoru, ale všechno to bylo prostě boží a bylo to jak v pohádce. Ani po takovém výletu Vašík doma neusnul a to jsem mu dala šanci i mimo náš režim a dovolila bych mu usnout v půl 4 odpoledne, aby si odpočinul. Leže v posteli, červené tvářičky a furt povídal a povídal, evidentně plný zážitků, že jsem se nakonec rozhodli jít do restaurace na závěrečný zmrzlinový pohár, který si opravdu zasloužil! Večer usnul vzorně, jako miminko a téměř hned. A my také. 

Musel jsem si zdřímnout... ten čerstvý vzduch tak unavuje :-)

Parádní výlet... :-)

Další den ráno jsme jen zabalili tu hromadu věcí, manžel to nanosil do auta a jeli jsme domů. V Praze se Vašík divil, že tu není sníh a ještě několik dní se pořád ptal, kde je sníh a kde jsou hory a kdy zase pojedeme na hory. Snad se ještě dočkáme.

Jak to máte vy? Mají vaše děti rády sníh? A kdy začaly lyžovat?

Bez plenek

Vašíkovi bude zhruba za pár dní 2 a půl roku a dneska spal poprvé celou noc bez plenky... a bez nehody. Já osobně si myslím, že to je velký úspěch a jsem na nás náležitě hrdá :-)! Snad to tedy nezakřiknu...

Usíná s kámošem :-)

Jak jsme se k tomu dopracovali?

Začali jsme loni na podzim, když mu bylo zhruba rok a čtvrt. Sundali jsme plenku na doma. Ze začátku se to samozřejmě neobešlo bez nehod, převlékala jsem třeba troje tepláky za den. Jo, mimochodem, problém byl, že na tak malé dítě se nedaly sehnat trenky (nechtěla jsem slipy), takže chvíli chodil ve volnějších boxerkách. Postupně jsem se zorientovala a dokázala odhadnout interval, kdy asi bude čůrat. Na začátku jsem ho dávala na nočník třeba po půl hodině, někdy se vyčůral, někdy ne. Postupně se to naučil poznat i on sám a začal si o čůrání říkat sám. V zimě už to bylo doma bez problémů. Plenku měl na spaní a na ven. 

Bez plenky začal chodit ven až na jaře, když už bylo venku teplo. Musím říct, že se mi ale ani jednou venku nepočůral. Fakt je, že jsem se ho ale často ptala, jestli chce čůrat. Většinou nechtěl a vydržel třeba 2 a půl hodiny, než jsme přišli domů.

Když už jsem věděla, že si dokáže sám říct, dostal důvěru a zkusili jsme i cestu autem. Nejdřív jsem mu dávala pod zadek podložku a za pár dní už jezdil bez ní. 

Jediné, kdy jsem to nechtěla riskovat, byla cesta letadlem do Vilniusu. To jsem mu vysvětlila a plenku mu raději dala. Ale byla suchá.

V létě jsme zkusili sundat plenku na odpolední spaní a i to šlo docela dobře. Jednou za čas se stala nehoda, ale opravdu výjimečně. 

Takže od léta byl bez plenek kromě nočního spaní. Za mě spokojenost.

Zvrat nastal letos na podzim, kdy jsme asi na 3 týdny museli plenku vrátit na odpolední spánek. Snažili jsme se naučit Vašíka, aby usínal sám. Do té doby jsem u něj trávila vždycky hodinu 2x denně a ležela jsem s ním v posteli. Jenže podle mě jsem ho tam rušila a usnutí mu zabralo mnohem víc času než když usíná sám. Možná to byla náhoda a začal spát třeba tvrději, že ho to nevzbudilo. Nebo mě tenkrát napadlo, jestli na to mohla mít vliv ta změna v usínání...? Prostě se najednou tak ob den vzbudil počůraný. Nestíhala jsem měnit povlečení, prostěradla a musela jsem přikoupit pyžama. Takže jsem se rozhodla vrátit mu plenku a dát mu čas. Od té doby byla plenka suchá. Takže jsem mu ji za pár dní opět přestala dávat (po dohodě s Vašíkem, že to zase zkusíme) a od toho podzimu je to bez problémů.

V noci se vzbudí a chce čůrat

Myšlenka zkusit to bez plenky i v noci, už mě lákala dlouho. Vlastně asi od toho podzimu, co se to uklidnilo odpoledne. Začal se pak budit v noci a chtěl čůrat. Celkem pravidelně měl plenku ráno suchou a jen jednou za čas tam něco bylo (to bylo v případě, že v noci nešel čůrat). Už před Vánoci jsem si řekla, že to zkusím, ale potřebovala jsem spotřebovat nakoupené plenky. Takže jsme to zkusili poprvé včera, opět po domluvě s Vašíkem. Vysvětlila jsem mu to a on souhlasil. Ráno jsem ho náležitě chválila a radovali jsme se společně, jaký už je velký kluk a spinká bez plenky :-).

I já jsem se na to musela připravit, koupila jsem další 2 podložky na matraci do postele a jsem připravená na to, že třeba budu muset v noci převlékat jak Vašíka, tak i povlečení. To znamená méně spánku pro mě. Ale on se stejně v noci pořád budí, moc vlastně nechápu, proč... Noci, které prospal v kuse, bych spočítala na prstech jedné ruky. Když je dobrá noc, vzbudí se třeba jen 2x. Spíš se budí ale 3-5x. Buď chce čůrat, pochovat/obejmout, přikrýt nebo podat zvířátko (plyšáka). Takže není problém při tom prvním probuzení jít na záchod.

Otázky

Vašík stále pije večer před usnutím Sunar. Aby to pro něj nebylo moc změn, stále mu mléko nechávám, ale znamená to, že při tom prvním probuzení musí jít čůrat, i když sám nechce. V podstatě preventivně. 

Takže moje otázky na vás zní...

1) Děláte to tak také? Dáváte děti čůrat třeba i sami od sebe, než jdete spát?

2) Raději byste nedali dítěti večer napít a případně odbourali i ten Sunar, aby nehrozilo, že bude v noci potřebovat čůrat?

Pokud máte nějaká doporučení, tak mi je, prosím, napište. Děkuju ;-)

A mějte se krásně...

Jak zabavit neposedu

Pokusím se dát dohromady článek o tom, jak jsem zjistila, že i naše neposedné dítě se dá alespoň na chvíli zabavit... On je neustále v pohybu, nevydrží v klidu sedět ani u jídla, 5 minut je pro něj strašně dlouhá doba, aby seděl na místě. Ano, trochu s tím bojujeme, obzvlášť u toho jídla, protože oba máme rozdílné představy. Já bych chtěla, aby s námi v klidu seděl a jedl u stolu, on si u toho chce minimálně s něčím hrát, jezdit s vláčky nebo stavět puzzle, ale ještě lépe by u toho chtěl někde poletovat a jen by si přibíhal pro každé sousto. 

To, že se Vašík od mala nedokáže sám zabavit a když, tak opravdu jen na pár minut, je stará známá věc. Manžel si myslí, že za to můžu já, protože jsem se mu moc věnovala. Nevím, jestli je to možné. Já si myslím, že to je povahou. Od té doby, co se dokáže sám nějak projevovat, neustále chodí a něco po mě u toho hraní vyžaduje. Minimálně mi chodí něco ukazovat "mami, dívej..." nebo chce s něčím pomoct, třeba když mu vykolejí vláček, tak ještě není schopný všechny vagony vrátit zpátky na koleje sám a volá "prosím, spravit mašinku". Když se vzdálím z místnosti, už volá "mami, kde jsi?" a hned "mami, pojď se podívat". Ale teď, kolem jeho druhého roku, se to začalo trochu zlepšovat a našli jsme i několik věcí, u kterých vydrží pár minut sám (ale vážně jen pár):

1) Lego Duplo. To je bezkonkurenční a nejlepší hračka, která se nikdy neokouká a nepřestane bavit. Vašík dostal loni od Ježíška první mašinku a koleje. K tomu dostal první box s kostkami a tatínek pak také přihodil "hromádku" kostek. A jelikož tatínek je vášnivý sběratel lega, podporuje Vašíka i ve sběru dupla. Řekla bych, že už bychom na to potřebovali zvláštní místnost :-). K 2. narozeninám dostal Vašík vláček, který jezdí na baterky a od té doby přibyly asi 2 sety kolejí, protože jich je pořád málo. Není dne, kdy by nám tu mašinka nejezdila. Na Štědrý den to bude rok, co máme v obýváku postavené koleje, které se pořád zvětšují a letos se samozřejmě zvětší ještě víc. Vašík si napsal Ježíškovi o černou mašinku, která mu chybí a strašně se na ni těší. Tatínek se těší na další dávku kolejí a já se "těším" na to, že už opravdu v obýváku nebude kam šlápnout :-). Ale hrozně mě baví pozorovat je, jak si spolu hrají a staví koleje. Vydrží u toho hodiny.

Loňské Vánoce - první Duplo vláček a malé koleje...

A tohle máme doma teď, po roce :-)

2) Razítka. Takové ty jednorázové, bez polštářku, jen ty s víčkem, už "napuštěné barvou". Když dostal první, měla jsem hrůzu z toho, že to bude všude. Ale pochopil, že s razítkem si smí hrát jenom u jeho stolečku a tiskají se jenom na papír. Postupem času razítka přibývala, babička je přináší, já mu také občas nějaké koupím a už jich máme slušnou sbírku. Když se někde válelo po zemi otevřené razítko, pohrozila jsem, že ho zabavím a tak se naučil, že si je musí hlídat a nechávat je jenom na stolečku.

3) Pastelky a omalovánky. To ho sice baví, ale ne až tak moc. To je nejlepší, když malujeme spolu. Vypadá to tak, že vezmeme omalovánky, on mi podává barvy a říká, co kterou barvou mám vymalovat. Ale je to zábava třeba na půl hodiny, což je skvělé.

4) Samolepky. Na ty jsem dostala tip poměrně nedávno od kamarádky. Dají se sehnat různé "sešity", vypadá to jako omalovánky, ale nalepují se tam samolepky. Máme různé, od zvířat, přes přírodu, přes statek, až k autům, bagrům a traktorům. To je skvělá zábava, která ho udrží na místě klidně i hodinu. Zvládáme díky tomu i restauraci nebo kavárnu a můžu si s někým i relativně v klidu popovídat. Vašík si nálepky teda ještě neumí sám odlepit, s tím mu musím pomáhat, ale nalepuje sám. A když nedělá blbosti, nalepuje i docela přesně :-).

5) Kolíčky na prádlo. Respektive kolíčky v kombinaci s vozovým parkem několika Tater. Nevím jak na to přišel, ale na svoje Tatry nandavá kolíčky. Také u toho vydrží třeba až půl hodiny a je to bezva trénink na jemnou motoriku.

6) Puzzle. Zhruba poslední 3 týdny ho baví skládání puzzlí. Nejdřív začal těmi, které mají na podložce namalovaný obrázek, který má složit. A později se pustil i do puzzlí bez podkladu. Stalo se mi, že jsem si šla umýt hlavu a on za mnou nepřišel do koupelny, což normálně dělá. Říkám si, že je dlouho podezřelé ticho a jdu se podívat, kde co vyvádí. A on si v klidu skládal puzzle :-).

7) Televize. Není moc věcí, které vydrží v televizi sledovat. Večerníček sleduje jen znělku, vlastně u většiny pořadů sleduje jen znělku a pak už pozornost neudrží. Baví ho reklamy a miluje Alzu. Ještě se musí dívat večer na "Déčku" na ovečky, které jdou spinkat. Pak jde také bez řečí do postele. Co má ale zaručený úspěch a u čeho sedí a dívá se, je Mašinka Tomáš nebo Máša a medvěd. Mašinku Tomáše sleduje klasický seriál, ale také jsme teď o víkendu narazili na film "Cesta z ostrova Sodor", který má přes hodinu. Samozřejmě má doma i knížku, takže to znal a byl úplně v transu, když to viděl i v televizi. V úterý to opakovali, manžel to nahrál a jelikož jsme teď zavřeni doma kvůli rýmě a kašli, tak už jsme film viděli asi 4x :-). Zná jména všech mašinek a nešlo to bez toho, abychom se je naučili i my. Když se někde objeví mašinka nová, hned se ptá "Jak se jmenuje tadleta" a přidá si ji do své paměti a příště už ví. Občas jen zírám...

8) Vaření a pečení. To, že ho baví mi pomáhat v kuchyni, už vím delší dobu. Buď mi pomáhá přímo nebo si alespoň vezme svoji pánev či hrnec a něco si v tom míchá sám. Ale teď jsme pekli perníčky a to bylo něco. Stál na malé židličce u kuchyňské linky 2 a půl hodiny, jen s jednou přestávkou na čůrání. Válel těsto válečkem, vykrajoval ho, dával ho na plech a pak pochopitelně ochutnával. Bylo to úžasné odpoledne, ani jednou se nevzteknul a byl zlatý. Jelikož jsem chtěla, aby měl z perníčků radost, nakoupila jsem tvary jako mašinku, auto, letadlo, sněhuláka, medvěda, ježka, ale aby se neřeklo, udělali jsme i vánoční stromeček, kometu, zvoneček, prasátko atd. Jo a ještě jsme vykrajovali písmenka, z kterých poskládáme VAŠÍK a pak M jako máma, T jako táta, B jako babička a D jako děda. K perníčkům má asi citový vztah, protože se o ně odmítá dělit (s ostatním nemá problém), maximálně si můžu sníst svoje M a ty jsme měli v celé krabici asi 3 kusy :-).

9) Papírový řetěz. Jak už jsem zmínila, tento týden jsme doma a mně už pomalu dochází nápady. Vzala jsem si na pomoc dětské časopisy Sluníčko a Méďu Pusíka. Včera mě inspiroval právě Méďa Pusík, který vyráběl papírový řetěz z barevných papírů. Zeptala jsem se Vašíka, jestli by chtěl také slepovat barevné papíry a udělat si takový řetěz a on, že jo. Jen byl dost netrpělivý, když čekal, než ty barevné proužky nastříhám. A kdybyste viděli to nadšení, když dostal do ruky lepidlo :-). I tohle bylo hrozně fajn, zabavilo nás to asi na hodinu a půl a museli jsme výrobu přerušit kvůli obědu.

10) Čtení pohádek před spaním. Už asi tři čtvrtě roku čteme před spaním pohádky. Samotnou mě překvapuje, že u toho Vašík vlastně od začátku vydrží v klidu. Povídá mi do toho, do knížky se musí koukat a neustále se na něco ptá. Ze začátku to bylo náročnější a vyžadoval čtení do té doby, než usnul. Jenže to zabralo třeba hodinu, protože jak to napjatě poslouchal, nechtěl spát. Teď už ale ví, že si má vybrat jednu pohádku, kterou sám chce, tu přečteme a jde se spát. Největší úspěch má opět Mašinka Tomáš a Máša a medvěd :-). Pak má rád Pejska a kočičku, jak pekli dort a rád se vrátí i k prvním pohádkám O třech prasátkách a O koblížkovi.

Koukám, že jsem dala dohromady do konce 10 věcí, to je dost, to jsem ani nečekala. Ale kdybyste měli nějaké tipy, co by ještě mohlo děti v tomhle věku bavit, tak prosím, sem s nimi, budu ráda ;-). Jo venku, to je jiná, to se zabavíme snáz a jsme pro každou lumpárnu. Většinou teda sportujeme. Naše dítě je potřeba vždycky hodně unavit, jinak nespí. Podívejte, jak například Vašík už v létě řádil třeba na bikrosu v Řepích nebo na Pumtrack dráze v Braníku... ano, teď se trochu chlubím :-). Ve dvou letech to není špatné, ne?

Po Vánocích ho čekají už klasické lyže, které by měl přinést Ježíšek, tak snad ho nadchnou stejně jako odrážecí kolo. A normální kolo přijde na řadu hned na jaře :-).

Mějte se krásně, užívejte předvánoční atmosféry a zbytek adventu a buďte hlavně zdraví. Nás už rýma a kašel teda moc nebaví :-)

Vilnius

To je ostuda, to je ostuda... poslední článek v půlce června. Léto bylo náročné a my jsme měli neustále nabitý program. Psaní článků šlo absolutně stranou, přiznávám a omlouvám se. Snad to za dlouhých zimních večerů napravím a všechno doženu... témat by bylo spoustu :-).

Začnu naším výletem do Litvy. Na konci června jsme s Vašíkem, kamarádkou a jejím synem odletěli do Vilniusu, kde jsme strávili krásný týden. Možná se budete divit, proč zrovna Litva a ne teplo a moře. Ale kamarádky táta tam žije, tak jsme využili možnosti jet s nimi k němu. Ještě jednou děkujeme, že jste nás vzali s sebou, protože jinak bychom se do takové destinace asi nikdy nepodívali :-).

Na letišti..."Koukej, mámo, letadlo :-)"

"Tam taky... a tam taky :-)"

Malý turista si vykračuje k letadlu...

Z cesty letadlem jsem byla trochu nervózní, Vašíka čekal jeho první let v životě a já na něj byla sama, bez manžela. Navíc to časově moc neladilo s Vašíkovým režimem, ale to jsem si řekla, že nemůžu řešit a že to jednou zvládneme a nějak to dopadne. Když nás manžel odvezl večer na letiště a rozloučil se s námi, přiznávám, že jsem uronila pár slz. Bála jsem se té cesty, byla jsem nervózní, jestli Vašík nebude brečet nebo řádit v letadle a co asi řeknou lidi. A bylo mi i líto, že o takový Vašíkův zážitek tatínek přijde. Naštěstí to tatínkovi bylo snad jedno a asi byl i rád, že to otestuju nejdřív sama. Podle mě by byl víc nervózní než já :-). Při čekání na letadlo byl Vašík jak v říši divů, koukal na letadla a na plochu, sledoval všechno. Pak jsme do letadla nastoupili a já se bála, co na to bude říkat, až se letadlo rozjede, natož když se odlepí od země. Byl úžasný, sledoval všechno z okénka a smál se. Na všechno se ptal, na všechno ukazoval. Bylo fajn, že jsme letěli ještě za světla, že to všechno viděl. Přestupovali jsme ve Varšavě, přistávali jsme už za šera a navazující let už byl za tmy. I přistání jsme zvládli dobře, na bolest v uších si nijak zvlášť neztěžoval. Jen se za ně chytil a řekl "bolí" a asi na to hned zapomněl. Když letadlo přistálo, smál se a říkal "drnc, drnc" a chtěl ještě :-). Navazující let už byl lepší, už asi věděl, co ho čeká a ne jako u toho prvního. Jenže už byla tma, tak viděl jen světýlka. Myslela jsem, že usne, ale ani náhodou, musel všechno pozorovat. Ve Vilniusu jsme přistáli v 0:45, pak jsem ještě jeli pár minut autem, než jsme se pak umyli a zabydleli, bylo skoro půl 3 a Vašík konečně usnul. Ráno jsem ho vzbudila v 8, aby nebyl pak úplně rozhozený a přes den spal už normálně a večer také. Jen byl víc unavený asi 2 dny. Je tam časový posun o jednu hodinu, ale s tím problém neměl.

Jak jsem se připravila na cestu:
Tak, že jsem s sebou měla novou knížku o letišti, s pohyblivými a otevíracími okénky. Mohli jsme si tak prohlížet všechno, co jsme zažili na letišti, jak se odbavují kufry, jak se skenují, jak se prochází kontrolou, jak jedou kufry na vozíčku a nakládají se do letadla, jak lidi sedí v letadle, jak letadlo letí atd. Naštěstí ho to bavilo a ani nedošlo na 2 nové hračky, které jsem měla ještě připravené. Pro případ nouze jsem s sebou měla tablet, který Vašík do té doby neznal. Tam jsem nahrála pár jeho videí (to má nejraději, dívat se sám na sebe) a pár dílů Máši a medvěda. Na tablet došlo až cestou zpátky, když už ho ta cesta moc nebrala, to už ho bavil jen start a přistání, ale ten čas mezitím byla asi trochu nuda. Už to totiž nebylo nové. A vlastně také jídlo jsem měla na cestu připravené, ale o to ani moc zájem neměl.

Zpáteční cesta... přestup opět ve Varšavě a již zkušený cestovatel :-)

Již zmiňovaná nová knížka - Jak to chodí na letišti :-)

Takže abych to shrnula, let byl v pohodě a moje obavy byly zbytečné. Cesty zpátky už jsem se tolik nebála. Teda, spíš jsem se bála něčeho jiného, protože kamarádka zůstávala u táty déle a my jsme zpátky do Prahy letěli sami. Hlavně na přestup ve Varšavě jsme měli jen 10 minut! Museli jsme běžet, ale naštěstí na nás čekali. Uff... A domů jsme pro změnu letěli brzo ráno a vstávali jsme asi ve 4. Ale doma se to zase rychle srovnalo. Když jsme přiletěli do Prahy, tak se mi ulevilo a já jsem se musela v duchu pochválit, že máme za sebou další zkušenost, kterou jsme spolu zvládli na jedničku :-). Tatínek na nás čekal u brány, já dostala pusu a Vašík dostal novou Tatru hasiče do svého vozového parku, s kterou usnul v autosedačce téměř hned, jak jsme nasedli do auta.

A ještě pár fotek z Litvy...

Katedrální náměstí

Lumpárny na procházce...

Na televizním vysílači...cestu k němu jsme hledali 2 dny, ale nakonec se nám to podařilo :-)

Parádní nádraží... Vašík byl naprosto nadšený, vzhledem k jeho lásce k vláčkům :-)

Pa pa pa pa paaa :-)

V trolejbusu... taky dobrý zážitek :-)

Kuk :-)

Výlet na hrad Trakai... moc hezké místo!

Kostel sv. Anny

Hurá, fontána :-)

Poslední den opět na Katedrálním náměstí... museli jsme si ještě vyběhnout na věž. 

Tyhle značky tam mají u všech domů a Vašíka moc bavily. Trénoval si tam písmenka a čísla.
Bohužel zastavoval téměř u každé :-)

Tak to je všechno, takhle báječně jsme se tam měli :-).
A teď doufám, že další článek napíšu dřív než za 3 měsíce...

Užívejte si podzimní dny a mějte se krásně!