Sanitkou do Motola...

V pátek večer jsem zažila nejhorší chvíli svého života. Vašík se nám dusil a museli jsme volat záchranku ;-(. Ten pocit, kdy mu nedokážete pomoci a čekáte na sanitku se nedá popsat. Panika, zoufalství a neuvěřitelný strach...

Vašík má od čtvrtka rýmu. V pátek večer šel normálně v 8 hodin spát a spal celkem klidně. V půl 10 se vzbudil s šíleným pláčem, nic postupného, žádné zesilování, rovnou pláč poměrně silný a intenzivní. Běžela jsem k němu, jestli třeba nemá hlavu mezi špriclema nebo něco podobného, protože poslední dny je z něj takový malý "sebevrah", neustále někde padá a bouchá se, cž dělá i ze spaní. Ležel v postýlce a hrozně moc brečel. Ani jsem se nesnažila mu dávat dudlíka, hladit ho a utěšovat, aby spinkal dál, ale rovnou jsem ho pochovala. Asi tak 2 minuty jsem se ho snažila uhoupat, ale brečel čím dál víc. Nevím, jaký instinkt mě přinutil vzít ho do obýváku na světlo za manželem. Ještě asi další 2 minuty jsem ho chovala a dělala š-š-š. Pak se mi zdálo, že se intenzita zastavila, ale že začal víc chraptit. Koukla jsem na něj a on brečel a měl zavřené oči, jak kdyby pořád spal. Říkala jsem mu, ať se probere a otevře oči. Pak jsem si s ním sedla na sedačku k manželovi a říkám, jestli slyší, jak chraplavý ten pláč je, že to je jiné než kdykoliv jindy. On na něj kouknul a říká, že je nějaký červený. Když jsem si ho posadila na klín, všimli jsme si, že má oteklý krk. Měl tam takovou jako by pneumatiku kolem. Chraptil a snažil se zřejmě něco vypudit z krku. První, co jsem udělala, otočila jsem ho hlavou dolů a bouchla ho mezi lopatky. Znovu a znovu. Nic. Začínala se mě zmocňovat panika. Manžel mu strčil prst do krku. Nic, ani se nepozvracel. Chrčel dál. Začala jsem brečet a ptala se, co budeme dělat. Strčila jsem mu tam prst také a šátrala, jestli tam něco nemá. Nic. Brečím víc a říkám manželovi, ať volá sanitku, že já to nezvládnu. Prosím Vašíka, ať se zklidní a začne dýchat normálně. Prosím manžela, ať něco udělá, že se Vašík jinak udusí. Manžel mluví s paní na telefonu, která radí to, co už jsme udělali, hlavu dolů, ránu do zad, prst do krku, nenechat usnout. Sanitka vyráží. Já brečím, chovám Vašíka a vyděšeně koukám na manžela. A čekáme. Než manžel domluví s tou paní, zdá se, že se Vašík začíná uklidňovat a přestává plakat. Dech se mu zpomalil a pomalu přestává chraptit. Zlepšilo se to. Já brečím pořád, ale snažím se také uklidnit. Vašíka dávám manželovi, abych se mohla obléknout, kdyby bylo potřeba jet někam sanitkou. Manžel drží Vašíka na klíně a já si všímám, že mu z obličeje mizí červená barva a otok krku je snad také lepší. Asi tak za 3 minuty zvoní zvonek, manžel jde otevřít. V tu chvíli mu Vašík dělá pa-pa-pa a směje se... Ufff, tak snad je mu lépe. S manželem se na sebe díváme a oběma se nám viditelně ulevilo, že to snad bude dobré...

Saniťáci čekali dusící se dítě a když vešli do pokoje, našli brečící a vyděšenou matku a smějící se dítě. Vašík byl také vyděšený, ale spíš nevěděl, co se děje, kdo jsou ti pánové v barevných vestách a co tady v noci dělají, proč na něj sahají, koukají mu do očí a do pusy. Prohlédli ho, jestli nemá na těle nějaké červené fleky, vyptali se nás na všechno možné, prohlédli postýlku, jestli tam není něco, co mohl vdechnout. Pak řekli, ať ho obléknu, že nás odvezou do Motola na vyšetření. Třásli se mi ruce tak, že jsem si myslela, že ho ani nedokážu obléknout. Ani nevím jak, ale nakonec jsme seděli v sanitce, Vašík v sedačce připoutaný na lůžku, já na sedačce vedle. Manžel tam nebyl. Chytla jsem ho za ruku a on mě hrozně silně stisknul. Držel mě tak celou cestu, asi se bál, ani mě pak nechtěl pustit. Houkalo a blikalo mu to nad hlavou. Musela jsem ho udržovat vzhůru. Ale neplakal, já už také ne. Jen jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Manžel s námi nejel, aby za námi pak mohl jet autem a vzít nás domů. 

Přijeli jsme tam, saniťáci nás předali doktorovi a odešli. Doktorovi jsem opět přeříkala totéž, co saniťákům. Že má Vašík od čtvrtka rýmu, že mu stříkám do nosu mořskou vodu a Nasivin. Že mu rostou zuby. Že měl včera v noci teplotu a dostal Paralen čípek, od té doby teplotu nemá. K obědu měl kolem 13:00 lososa jako už několikrát, odpoledne kolem 16:30 dostal ochutnat malinu. K večeři měl v 19:00 kaši, stejnou jako vždycky. Pár minut před 20:00 jsem ho nakojila a šel spát. Ve 21:30 se vzbudil s pláčem atd... viz začátek článku. Sestra mu měřila tlak a divila se, že to nejde, že se moc mele a ať ho držím, aby byl v klidu, že takhle mu to nezměří. Ano, skákal mi na klíně a nechtěl být v klidu. Jak mu to vysvětlit? Doktor se mu podíval do krku a nic tam neviděl. Poslal nás na rentgen, který také nic neukázal, tudíž nic nevdechl. Doktor tedy konstatoval, že s tím otokem krku by to odpovídalo alergické reakci, ale že tam nesedí ten časový odstup. Že tyhle reakce na jídlo většinou přicházejí do 5 minut. Takže závěr byl, že mu pravděpodobně zaskočily sliny nebo nudle, zúžily se mu tak dýchací cesty, jak se lekl, tak nemohl dýchat a proto mu to oteklo. Ve chvíli, kdy se zklidnil, se to samo začalo lepšit. Nebo pomohly rány do zad či prst v krku. Těžko říct. Rada zněla, ať hodně pije, dál odsáváme nudle, stříkáme léky do nosu, vlhčíme vzduch, zvýšíme postýlku. A kdyby se to stalo znova, rovnou volat sanitku. Tady máte zprávu a na shledanou. Odvoz asi máte, ne? Najednou sedím na chodbě, v ruce držím papír a čekám na manžela. V podstatě nic nevím. Sestra mi ještě přišla říct, ať hlavně dojdu vedle do vchodu do automatu zaplatit poplatek a přinesu jí lísteček. 

Domů jsme přijeli před půlnocí, Vašíka jsem nakojila a po chvíli skákání usnul. Sedli jsme si s manželem do obýváku, já ho objala a znovu jsem začala brečet. Už jen lehce, úlevou, že to dobře dopadlo. On si dal panáka a já bych ho bývala potřebovala také. Říkala jsem mu, jak jsem se nikdy v životě takhle nebála a že si ani nechci představit, co by se dělo, kdyby se to nezačalo lepšit. I když tu sanitka byla hodně rychle, tak kdyby se dusil úplně, mohly i ty 3 minuty znamenat hodně :-(.

Už jsem v životě zažila několik situací, o kterých jsem říkala, že jsem se nikdy takhle nebála. Když vezmu jen ty, co se týkají Vašíka, tak první byla chvíle, kdy jsem se bála, aby se embryo chytlo a já jsem otěhotněla. Druhá chvíle byla, když mě hospitalizovali ve 2. měsíci těhotenství v nemocnici kvůli zvýšeným jaterním testům a hrozili mi tím, že bych o miminko mohla přijít. Třetí chvíle, kdy jsem začala špinit a měla jsem nízko položenou placentu a musela jsem doma ležet. Pak jsem se bála celé těhotenství, aby už všechno bylo v pořádku a já jsem miminko donosila. Další chvíle plná strachu byl nepostupující porod a neuvěřitelný strach, aby se miminko v pořádku narodilo. Od té doby jsem si myslela, že větší strach už nikdy mít nemůžu. Omyl. To, co jsem zažila teď, se ani s jednou situací nedá srovnat. Když už Vašíka mám, starám se o něj ve dne v noci už skoro 9 měsíců, miluju ho jak nejvíc dokážu a on se najednou dusí a v mých silách není mu nijak pomoci, to je čiré zoufalství a strach, jaký si nedokáže představit někdo, kdo to nezažil :-(. Ještě teď je mi z toho zle a klepou se mi kolena, jen si na to vzpomenu. Vím, že se o děti člověk (speciálně matka) bojí celý život, ale co děsí mě teď je to, že vlastně nic nedokážu předvídat. Od samého začátku máme naprosto zdravé dítě (ťuk ťuk ťuk) a najednou se stejně stane něco takového :-(.

Od soboty téměř nespím, spím jenom tak na půl a poslouchám jeho dech. I když mám stále ještě monitor dechu, stejně poslouchám a kontroluju ho. Každé jeho zakuckání mě donutí vyskočit k postýlce, abych zjistila, jestli je v pořádku. Posledních pár dní předtím, než se tohle stalo, jsem řešila největší "problém" a tím bylo časté kojení v noci. Že se budí na jídlo průměrně 4x za noc. Teď už to vidím jako maličkost a i kdybych měla kojit 10x za noc, asi mi to už tak vadit nebude. Také jsem si jistá tím, že už ho nikdy nenechám jen tak plakat nebo dokonce nechávat vyřvat. Každý větší pláč už mě nenechá klidnou a budu se bát, aby mu nezaskočilo a nezačal se dusit...

Jojo, plány na víkend jsme měli naprosto jiné... Já jsem měla jet v sobotu na svatbu kamarádce, manžel měl jet na single trek a následně zůstávat na čarodejnice a přespávat tam do neděle. Ale na všem zlém si člověk musí najít něco dobrého... Manžel sám od sebe zůstal doma a nemusela jsem ho o to ani žádat, bylo to samozřejmé a měli jsme tak krásný rodinný víkend. Viditelně, aniž bychom o tom mluvili, jsme si užívali jeden druhého. Blbli jsme doma s prckem, manžel s námi byl na procházce, byli jsme na zahradě na sluníčku, v kavárně a na rychlé návštěvě u babičky. Pohodu nám kazilo jen to, že jsme mezitím museli odsávat Vašíkovi nos, protože on se tomu hrozně brání, bojí se a pláče. Ještě byl v sobotu trochu opuchlý a asi měl podrážděný krk, protože nechtěl nic moc jíst. Snědl jenom studenou přesnídávku a jogurt, jinak nic nechtěl. Tak jsem kojila a byl spokojený. V neděli už byl lepší a já trochu klidnější. Tak snad už bude dobře...

A tady je naše zlatíčko... 8 a půl měsíce :-)