Na horách

Slíbila jsem alespoň 1 článek měsíčně, únor nám zítra končí, takže to ještě stíhám :-). 

Letošní zimu často bojujeme s rýmou a kašlem (všichni tři), ale nejvíc mě to samozřejmě trápí u Vašíka. Když už nic nezabíralo, rozhodli jsme se zkusit čerstvý vzduch a na přelomu ledna a února jsme byli na horách. Tady to na sníh nevypadalo a stále nevypadá, takže to byly asi jediné letošní sněhové radovánky. Teď už je sice konečně zima, ale kdyby před těmi mrazy napadl sníh, bylo by to o hodně lepší. Nicméně čerstvý vzduch zabral. Vašík tam nezakašlal ani jednou, manžel tam jel s rýmou a poměrně velkou rýmou a vrátili se oba zdraví. Já jen lituju, že na horách nemůžeme být častěji, všichni jsme si to tam báječně užili. Chtělo by to mít na horách chatu, to by se nám líbilo :-).

A teď k tomu, jaké to bylo. Ubytování jsme sehnali na poslední chvíli, asi 2 dny před odjezdem, byla to taková hurá akce, žádné velké plánovaní. Žádný luxus jsme neočekávali, ale když jsme dorazili na místo, měla jsem pocit, že jsem v 7. třídě a přijeli jsme na lyžák :-). V pokoji i koupelně chyběli žárovky, ne že by nesvítily, nebyly tam. Nad postelema byly nalepené žvýkačky, prostěradla měla dírky, o koberci ani nemluvím. Jedna skříň s jednou poličkou pro 3 lidi se zimní výbavou. Byli jsme tam ale hlavně kvůli Vašíkovi, takže jsem zatla zuby a zasmála se tomu. Vašík si do skříně nastěhoval svoje hračky a my jsme tam "žili" v taškách :-). Ale zase tam byla super restaurace, domácí atmosféra, milý personál a majitel byl veselá kopa, Vašíka si oblíbil a bylo to tam celkově nakonec fajn. A do pokoje jsme stejně chodili jen na noc, jinak jsme byli venku.

Loni měl Vašík na nohou poprvé lyžičky nasazovací na boty, ale letos už je to velký kluk a rozhodli jsme se, že zkusíme normální lyže. Pořídili jsme oblečení, helmu, brýle, lyže a boty jsme si půjčili. Vašík se hrozně těšil a my také. První den jsme vyrazili do dětského areálu na Plešivec to vyzkoušet a čekali jsme, co bude. Jestli hned, co mu všechno nazujeme, řekne "sundat" nebo jestli do toho půjde. Šel. On jde totiž do všeho. A vydržel to přes hodinu a půl. Smál se, válel se, na nic si nestěžoval. My jsme byli s manželem zpocení, vozili jsme ho mezi koleny, ale bavilo nás to všechny. Sněžilo, ale zima nebyla. Nejvíc asi Vašíka bavilo jezdit nahoru na jezdícím páse. Dolů si vybíral střídavě, s kým pojede, jednou s mámou, jednou s tátou. No, ale sám se na lyžích neudržel, jen když stál. Nebo se šoupal po rovině, jen kousíček. Moc nechápal, jak dát paty od sebe a udělat pluh, takže zkoušet to z kopce, znamenalo okamžitý pád. Mluvila jsem s instruktorkou z lyžařské školičky, jestli má smysl ho k nim dávat a říkala, že ne, že důležité je, aby ho to bavilo a lyže jsme mu nezprotivili, takže vozit, vozit, vozit, hlavně ať je spokojený. A to byl. Pak jsme si dali výborný oběd a jeli do chalupy na odpoledni spánek. Potom jsme vyrazili bobovat a i když už byla tma, Vašík nechtěl domů.

Jde se na to :-)

Jiří Raška na lyžích :-)

Druhý den jsme jeli lyžovat na Boží Dar, ale už byla mnohem větší zima. Výhodou tam bylo, že dětský areál je vedle kopce pro dospělé. Koupili jsme si tedy dopolední permanentku, u Vašíka jsme se střídali a k tomu jsme si i trochu sami zalyžovali. On na nás viděl a byl spokojený. Ale už to nebylo takové, jako ten první den. Buď už to nebylo nové a tím pádem tak zábavné, nebo byl unavený, nebo mu byla zima, těžko říct. Vydržel něco málo přes hodinu a pořád se ptal, jestli už bude konec :-). Pak jsme si venku v bufetu dali párek v rohlíku (Vašík snědl 2!) a teplý čaj. Pak jsme si šli zahrát na "krasobruslaře" do centra Božího Daru, kde byly namrzlé silnice i chodníky, takže to bylo vážně skoro na brusle. Trochu jsme se tam "prošli", poslali pohledy a jelikož Vašík žádal jít bobovat., tak jsme zajeli na Klínovec, kde byla standardní mlha, ale i tak jsme si tam parádně zabobovali a Vašík byl spokojený. Dnes to zvládnul bez denního spaní.

Na stylu jsme zapracovali :-)

Já jsem na Klínovci nezažila nikdy nic jiného, než mlhu :-)

Ztraceni v mlze...

Třetí den už jsme ho do lyží nenutili a protože bylo krásně, sluníčko a občas sněžilo, tak jsme vyrazili na pěší výlet, s pěkáčema samozřejmě. Sněhu bylo dost a terén byl náročný. Vašík se furt válel ve sněhu, úsměv od ucha k uchu, tolikrát spadnul, tolikrát si lehnul schválně a tolikrát se zvedal, že bych toho i já měla za chvíli dost. Chvílema jsme ho táhli na pekáči, chvílema jsme popojeli z kopce, ale většinu jsme šli pěšky. Je to borec (v mých očích), kolik toho ušel. V jednu chvíli teda i usnul na tom pěkáči, ale jen na pár vteřin, než přepadl do sněhu. Takové probuzení bych si teda nepřála, obličejem do sněhu, to musí být šok. Taky se lekl a brečel, aby ne. Ale zasmáli jsme se tomu a on pak chtěl jít zase radši pěšky. Pak jsme se koulovali, dělali andělíčky, běhali po loukách, dali jsme si sváču na sněhu u rybíka, bobovali jsme jak u rybníka, tak průběžně celou cestu, pak nám pekáč na namrzlém kopci ujel a táta se za ním vrhnul na tom druhém, ztratil se za obzorem a Vašík se rozhodl běžet za ním (naštěstí se táta brzo vynořil s obouma pekáčema), pak jsme ten kopec museli vylézt nahoru, ale všechno to bylo prostě boží a bylo to jak v pohádce. Ani po takovém výletu Vašík doma neusnul a to jsem mu dala šanci i mimo náš režim a dovolila bych mu usnout v půl 4 odpoledne, aby si odpočinul. Leže v posteli, červené tvářičky a furt povídal a povídal, evidentně plný zážitků, že jsem se nakonec rozhodli jít do restaurace na závěrečný zmrzlinový pohár, který si opravdu zasloužil! Večer usnul vzorně, jako miminko a téměř hned. A my také. 

Musel jsem si zdřímnout... ten čerstvý vzduch tak unavuje :-)

Parádní výlet... :-)

Další den ráno jsme jen zabalili tu hromadu věcí, manžel to nanosil do auta a jeli jsme domů. V Praze se Vašík divil, že tu není sníh a ještě několik dní se pořád ptal, kde je sníh a kde jsou hory a kdy zase pojedeme na hory. Snad se ještě dočkáme.

Jak to máte vy? Mají vaše děti rády sníh? A kdy začaly lyžovat?