Tohle téma poslední dobou hodně řeším. Ještě než se Vašík narodil a pár měsíců na začátku jsem měla jasno. Bude spát ve své postýlce, usínat bude sám a všechno bude pohoda. Jenže realita je jiná...
Usínání byla pohoda tak do půl roku. Většinou usnul u kojení a já ho potom jen položila do postýlky a pak jsme mu maximálně chodili podávat dudlík. Od té doby už u kojení přestal usínat a do postýlky se nedal odložit. Neměla jsem srdce na to, nechat ho tam plakat a tak jsem se snažila ho uspávat. Chovala jsem ho, houpala, chodila po pokoji nebo jsme jen tak vedle sebe leželi v naší posteli. Většinou zabrala písnička. Jenže přišla doba cca měsíc dva předtím, než mu byl 1 rok a to už pěkně řádil. Stoupal si, skákal, lezl po mě a nechtěl spát. Necelý měsíc po narozeninách jsem přestala kojit a myslela jsem, že si vypije Sunar v postýlce a rovnou usne. Omyl. Stoupal si, natahoval ruce a chtěl ke mně a zase začal řádit. Pak začal přes den spát už jen jednou denně a proces uspávání byl dost podobný jako večer. Když mi uspávání trvalo 2x denně hodinu (někdy i víc), tak mi došly síly. Ač nerada, musela jsem ho to naučit. Nejdřív jsem to zkusila po obědě, to usnul bez problémů sám. Vysvětlila jsem mu to, dala mu pusu a on to zřejmě pochopil. Večer to bylo horší, asi tím, že byla tma. Plakal. Rvalo mi to srdce a nevím, kdo z nás plakal víc, ale díky bohu to trvalo "jen" 1 večer, druhý už jen trochu zakňoural a usnul sám. Vyčítala jsem si to a bylo mi to líto. Nicméně se mi obrovsky ulevilo. Je mi jasné, že některé maminky mě za to můžu odsoudit, ale některé už by to zase třeba udělaly dávno. Vašík tedy tak cca od října usíná sám až na výjimky, kdy buď není unavený nebo je naopak přetažený. To pláče a teď už i vyleze z postýlky a přijde za námi do pokoje. Většinou zabere pochování, vysvětlení a třeba ho chvilku hladím a on u toho usne. Jsou ale večery, kdy vylézá opakovaně a to pak musí usnout opravdu se mnou.
Co se týče spaní v postýlce, vždycky jsem zastávala názor, že by dítě mělo spát ve své posteli, samo. Přece pro malé novorozence může být i nebezpečné spát s rodiči. Každou chvíli se objeví zpráva, že nějaké matka zadusila dítě ve spánku nebo mu rozmáčkla hlavu. Bohužel i takové věci se dějí :-(.
Zhruba do toho roka Vašík v postýlce spal, až na pár výjimek, kdy byl třeba nemocný nebo ho trápily zuby. To jsem si ho brala k sobě. A po takové noci jsem byla vždycky vyřízená, nevyspalá, celá rozlámaná. Bála jsem se pořádně usnout, aby mi třeba nespadl z postele. Celou noc jsem spala na jednom boku, takže mě pak bolela záda a všechno jsem měla přeležené. Ráno jsem si pak říkala, že už to neudělám.
Kolem roka už také Vašík spal celou noc. Budil se kolem půl 7 a v průběhu noci jsem mu třeba jen 2x podala dudlíka. Ideální. Ráno jsme byli oba krásně vyspalí. Pak se začal budit kolem 5. hodiny a vypadal, že by vstával. To jsem teda odmítala já a tak jsem si ho vždycky vzala k sobě, on se přitulil, ještě usnul a spali jsme do těch půl 7. Jenže na konci října se to změnilo, rostly mu zuby. Už si nevybavím, jestli ho tak trápila stolička nebo špičák. Každopádně se v noci budil a kňučel bolestí. Vypadalo to, že pak už nedokáže sám usnout. Párkrát jsem ho zkusila chovat, ale to trvalo třeba i hodinu. Zkusila jsem i Sunar, jestli se nebudí hlady, ale toho si ani necucnul. Když už nebyla síla ho několikrát za noc hodinu utěšovat a chovat, vzala jsem si ho k sobě a on se mnou usnul téměř hned. Asi chtěl být u maminky, když si s bolestí nedokázal poradit sám. Říkala jsem si, že až zub vyleze, bude to zase dobré. Jenže těch zubů zbývalo ještě dost a lezly hned za sebou. Dost možná si i Vašík zvyknul na mě a stalo se pravidlem, že se budil kolem půl 2, stoupl si a už se nenechal položit. Chtěl ke mně a pokud jsem ho nechtěla trápit, nešlo to jinak. Znamenalo to, že manžel se tou dobou vždycky odstěhoval do obýváku, jelikož Vašík se zřejmě tou bolestí hrozně mlel a kopal do něj. Na bolest zad a na to, že se kvalitně nevyspím, jsem si postupem času zvykla a bolest jsem přestala vnímat :-(. Trvá to už více než 3 měsíce a od té doby byly 2 noci, kdy spal Vašík celou noc v postýlce. Stejně tak bych na prstech jedné ruky spočítala noci, kdy spal manžel v posteli se mnou/s námi. I to mě moc trápí :-(. Zuby jsou venku všechny kromě posledních stoliček, které prý rostou "až" kolem 2. roku. Říkala jsem si, že až bude od zubů klid, nějak se to srovná a zvykne si spát zase v postýlce. Zatím to tak ovšem nevypadá. Budí se stále a bohužel už ani ne v půl 2, ale už třeba v půl 11. Takže s ním spím celou noc. Celou noc na jednom boku a on se ke mně tulí. Vždycky, když ho odšoupnu na manželovu půlku, abych změnila polohu, přisune se zase zpátky a chce se ke mně stočit, takže musím zpět na bok. Je to už opravdu náročné.
Teď má už 14 dní rýmu, nemůže dýchat a budí se neustále. Usne sice v postýlce, ale nejpozději v půl 11 jde ke mně. Několik nocí jsme nespali skoro vůbec, budí se třeba po čtvrt hodinách a smrká. Ano, už umí smrkat a díky bohu za to! Jsem na to náležitě hrdá, že jsem ho to dokázala naučit a on že to zvládá. Naučil se to těsně po svých 1. narozeninách a tuhle rýmu už jsme zvládli kompletně bez odsávačky. Po 4 prosmrkaných nocích se to začalo sice lepšit, ale pak přišel kašel a rýma se zase zhoršila. Už máme za sebou zase téměř 3 probdělé noci, kdy nemůže dýchat a do toho ho dráždí kašel. Podle doktorky jsou plíce čisté a kašel je dozvukem rýmy. No, nevím. Nic nezabírá a mě dochází síly :-(. Kdybych to mohla dospat přes den. Jenže on spí jednou po obědě a už nedá ani celou hodinu. To já se stihnu sotva najíst, něco pouklidit a on už je vzhůru. Už aby byl zdravý!
Ještě uvažuju o tom, jestli nejsou problém dudlíky. Je na nich těžce závislý, tedy na spaní, jinak už je asi půl roku bez nich celý den. Spí ale s jedním v puse a pak musí mít v každé ruce jeden. Jakmile někde dudlík nemá, budí se. A to i tehdy, když je zdravý a netrápí ho ani zuby. Teď s tou rýmou je to děs! Říkám si, jestli mu je radikálně nesebrat (až bude fit) i za cenu několika dalších proplakaných nocí. Ale pokud by to znamenalo kvalitnější spaní do budoucna, možná bych to riskla. Co myslíte? Dokáže mi někdo z vás poradit?
Další věc, která mě trápí je, že ráno se nebudí s úsměvem a dobrou náladou. Jak rozloupne oči, zavelí mi "vstávat" a už v podstatě s pláčem v hlase. Proč? Nemůže se usmát a aspoň dělat, že je rád, že je u mě? A já, když jsem nevyspalá a unavená z celé noci, tak většinou hned vstávat nechci, tudíž on pláče a to do té doby, než mě doslova nevystrká z postele. A já nevím, čím to je. Představovala bych si, že se probudí a bude se na mě smát. Dá se tohle nějak ovlivnit?
Na jednu stranu mi to společné spaní dělá dobře, protože je strašně roztomilé, jak se ke mně tulí. A vím, že až mu bude 15, budu ho prosit, aby se přišel k mámě pomazlit a budu na tuhle dobu vzpomínat. Ano, chce se mnou spát čistě z lásky a z potřeby mít mámu u sebe. Chápu. Já ho také miluju nade všechno a také proto jsem ochotná to tak dělat, i když mi to není fyzicky pohodlné (psychicky samozřejmě ano). Jenže je to tak správně, pokud jsem z toho pak takhle unavená? Nepomohlo by nám více, kdybychom se oba vyspali kvalitněji a mohli si to pak spolu více užívat přes den? Já bych měla určitě víc síly a neusínala bych večer okamžitě, co se najím, umyju a sednu si s manželem k televizi. Měla bych sílu i na něj a on by se i třeba vrátil zpátky k nám do ložnice...
I kdybych se rozhodla pro "násilnou" metodu a chtěla ho nechat vyplakat v postýlce, tak už to nejde. Z postýlky vyleze. Teď to zlehčím a napíšu, že držet ho tam naležato nebo přiklopit postýlku přece nejde :-).
Co tedy s tím? Myslíte, že si mám prostě zvyknout a "užívat si" to, dokud chce být u mě? Nebo ho mám nějak učit, aby spal sám v postýlce? Myslíte, že by pomohlo odstranění těch dudlíků? Nebo by mohla pomoci třeba větší postel a pocit, že už je velký kluk a má už velkou postel? Spal by třeba lépe?
Máte někdo podobnou zkušenost? Je mi jasné, že na společné spaní jsou různé a protichůdné názory a já se plácám někde uprostřed, což je myslím z celého článku zřejmé. Proto hledám nějaké východisko, nebo alespoň kompromis, který by mi byl pohodlný. Vyhovovalo mi tak, když jsem se do těch 5 hodin vyspala sama a ráno jsme dospávali spolu. Jenže jak mu to vysvětlit?
Jak to máte se svými dětmi vy a co u vás funguje? Pokud vám to nevadí, budu ráda, když se se mnou podělíte o své zkušenosti...
Přeju vám (a upřímně, hlavně sobě) dobrou a klidnou noc. Vašík už byl párkrát vzhůru, ale zatím zabralo vysmrkání nebo dudlík a zatím je u sebe v postýlce. Takže já jdu rychle spát :-)
PS: k tomuhle článku fakt nemám žádnou fotku, snad mi prominete :-)
