Tohle téma poslední dobou hodně řeším. Ještě než se Vašík narodil a pár měsíců na začátku jsem měla jasno. Bude spát ve své postýlce, usínat bude sám a všechno bude pohoda. Jenže realita je jiná...
Usínání byla pohoda tak do půl roku. Většinou usnul u kojení a já ho potom jen položila do postýlky a pak jsme mu maximálně chodili podávat dudlík. Od té doby už u kojení přestal usínat a do postýlky se nedal odložit. Neměla jsem srdce na to, nechat ho tam plakat a tak jsem se snažila ho uspávat. Chovala jsem ho, houpala, chodila po pokoji nebo jsme jen tak vedle sebe leželi v naší posteli. Většinou zabrala písnička. Jenže přišla doba cca měsíc dva předtím, než mu byl 1 rok a to už pěkně řádil. Stoupal si, skákal, lezl po mě a nechtěl spát. Necelý měsíc po narozeninách jsem přestala kojit a myslela jsem, že si vypije Sunar v postýlce a rovnou usne. Omyl. Stoupal si, natahoval ruce a chtěl ke mně a zase začal řádit. Pak začal přes den spát už jen jednou denně a proces uspávání byl dost podobný jako večer. Když mi uspávání trvalo 2x denně hodinu (někdy i víc), tak mi došly síly. Ač nerada, musela jsem ho to naučit. Nejdřív jsem to zkusila po obědě, to usnul bez problémů sám. Vysvětlila jsem mu to, dala mu pusu a on to zřejmě pochopil. Večer to bylo horší, asi tím, že byla tma. Plakal. Rvalo mi to srdce a nevím, kdo z nás plakal víc, ale díky bohu to trvalo "jen" 1 večer, druhý už jen trochu zakňoural a usnul sám. Vyčítala jsem si to a bylo mi to líto. Nicméně se mi obrovsky ulevilo. Je mi jasné, že některé maminky mě za to můžu odsoudit, ale některé už by to zase třeba udělaly dávno. Vašík tedy tak cca od října usíná sám až na výjimky, kdy buď není unavený nebo je naopak přetažený. To pláče a teď už i vyleze z postýlky a přijde za námi do pokoje. Většinou zabere pochování, vysvětlení a třeba ho chvilku hladím a on u toho usne. Jsou ale večery, kdy vylézá opakovaně a to pak musí usnout opravdu se mnou.
Co se týče spaní v postýlce, vždycky jsem zastávala názor, že by dítě mělo spát ve své posteli, samo. Přece pro malé novorozence může být i nebezpečné spát s rodiči. Každou chvíli se objeví zpráva, že nějaké matka zadusila dítě ve spánku nebo mu rozmáčkla hlavu. Bohužel i takové věci se dějí :-(.
Zhruba do toho roka Vašík v postýlce spal, až na pár výjimek, kdy byl třeba nemocný nebo ho trápily zuby. To jsem si ho brala k sobě. A po takové noci jsem byla vždycky vyřízená, nevyspalá, celá rozlámaná. Bála jsem se pořádně usnout, aby mi třeba nespadl z postele. Celou noc jsem spala na jednom boku, takže mě pak bolela záda a všechno jsem měla přeležené. Ráno jsem si pak říkala, že už to neudělám.
Kolem roka už také Vašík spal celou noc. Budil se kolem půl 7 a v průběhu noci jsem mu třeba jen 2x podala dudlíka. Ideální. Ráno jsme byli oba krásně vyspalí. Pak se začal budit kolem 5. hodiny a vypadal, že by vstával. To jsem teda odmítala já a tak jsem si ho vždycky vzala k sobě, on se přitulil, ještě usnul a spali jsme do těch půl 7. Jenže na konci října se to změnilo, rostly mu zuby. Už si nevybavím, jestli ho tak trápila stolička nebo špičák. Každopádně se v noci budil a kňučel bolestí. Vypadalo to, že pak už nedokáže sám usnout. Párkrát jsem ho zkusila chovat, ale to trvalo třeba i hodinu. Zkusila jsem i Sunar, jestli se nebudí hlady, ale toho si ani necucnul. Když už nebyla síla ho několikrát za noc hodinu utěšovat a chovat, vzala jsem si ho k sobě a on se mnou usnul téměř hned. Asi chtěl být u maminky, když si s bolestí nedokázal poradit sám. Říkala jsem si, že až zub vyleze, bude to zase dobré. Jenže těch zubů zbývalo ještě dost a lezly hned za sebou. Dost možná si i Vašík zvyknul na mě a stalo se pravidlem, že se budil kolem půl 2, stoupl si a už se nenechal položit. Chtěl ke mně a pokud jsem ho nechtěla trápit, nešlo to jinak. Znamenalo to, že manžel se tou dobou vždycky odstěhoval do obýváku, jelikož Vašík se zřejmě tou bolestí hrozně mlel a kopal do něj. Na bolest zad a na to, že se kvalitně nevyspím, jsem si postupem času zvykla a bolest jsem přestala vnímat :-(. Trvá to už více než 3 měsíce a od té doby byly 2 noci, kdy spal Vašík celou noc v postýlce. Stejně tak bych na prstech jedné ruky spočítala noci, kdy spal manžel v posteli se mnou/s námi. I to mě moc trápí :-(. Zuby jsou venku všechny kromě posledních stoliček, které prý rostou "až" kolem 2. roku. Říkala jsem si, že až bude od zubů klid, nějak se to srovná a zvykne si spát zase v postýlce. Zatím to tak ovšem nevypadá. Budí se stále a bohužel už ani ne v půl 2, ale už třeba v půl 11. Takže s ním spím celou noc. Celou noc na jednom boku a on se ke mně tulí. Vždycky, když ho odšoupnu na manželovu půlku, abych změnila polohu, přisune se zase zpátky a chce se ke mně stočit, takže musím zpět na bok. Je to už opravdu náročné.
Teď má už 14 dní rýmu, nemůže dýchat a budí se neustále. Usne sice v postýlce, ale nejpozději v půl 11 jde ke mně. Několik nocí jsme nespali skoro vůbec, budí se třeba po čtvrt hodinách a smrká. Ano, už umí smrkat a díky bohu za to! Jsem na to náležitě hrdá, že jsem ho to dokázala naučit a on že to zvládá. Naučil se to těsně po svých 1. narozeninách a tuhle rýmu už jsme zvládli kompletně bez odsávačky. Po 4 prosmrkaných nocích se to začalo sice lepšit, ale pak přišel kašel a rýma se zase zhoršila. Už máme za sebou zase téměř 3 probdělé noci, kdy nemůže dýchat a do toho ho dráždí kašel. Podle doktorky jsou plíce čisté a kašel je dozvukem rýmy. No, nevím. Nic nezabírá a mě dochází síly :-(. Kdybych to mohla dospat přes den. Jenže on spí jednou po obědě a už nedá ani celou hodinu. To já se stihnu sotva najíst, něco pouklidit a on už je vzhůru. Už aby byl zdravý!
Ještě uvažuju o tom, jestli nejsou problém dudlíky. Je na nich těžce závislý, tedy na spaní, jinak už je asi půl roku bez nich celý den. Spí ale s jedním v puse a pak musí mít v každé ruce jeden. Jakmile někde dudlík nemá, budí se. A to i tehdy, když je zdravý a netrápí ho ani zuby. Teď s tou rýmou je to děs! Říkám si, jestli mu je radikálně nesebrat (až bude fit) i za cenu několika dalších proplakaných nocí. Ale pokud by to znamenalo kvalitnější spaní do budoucna, možná bych to riskla. Co myslíte? Dokáže mi někdo z vás poradit?
Další věc, která mě trápí je, že ráno se nebudí s úsměvem a dobrou náladou. Jak rozloupne oči, zavelí mi "vstávat" a už v podstatě s pláčem v hlase. Proč? Nemůže se usmát a aspoň dělat, že je rád, že je u mě? A já, když jsem nevyspalá a unavená z celé noci, tak většinou hned vstávat nechci, tudíž on pláče a to do té doby, než mě doslova nevystrká z postele. A já nevím, čím to je. Představovala bych si, že se probudí a bude se na mě smát. Dá se tohle nějak ovlivnit?
Na jednu stranu mi to společné spaní dělá dobře, protože je strašně roztomilé, jak se ke mně tulí. A vím, že až mu bude 15, budu ho prosit, aby se přišel k mámě pomazlit a budu na tuhle dobu vzpomínat. Ano, chce se mnou spát čistě z lásky a z potřeby mít mámu u sebe. Chápu. Já ho také miluju nade všechno a také proto jsem ochotná to tak dělat, i když mi to není fyzicky pohodlné (psychicky samozřejmě ano). Jenže je to tak správně, pokud jsem z toho pak takhle unavená? Nepomohlo by nám více, kdybychom se oba vyspali kvalitněji a mohli si to pak spolu více užívat přes den? Já bych měla určitě víc síly a neusínala bych večer okamžitě, co se najím, umyju a sednu si s manželem k televizi. Měla bych sílu i na něj a on by se i třeba vrátil zpátky k nám do ložnice...
I kdybych se rozhodla pro "násilnou" metodu a chtěla ho nechat vyplakat v postýlce, tak už to nejde. Z postýlky vyleze. Teď to zlehčím a napíšu, že držet ho tam naležato nebo přiklopit postýlku přece nejde :-).
Co tedy s tím? Myslíte, že si mám prostě zvyknout a "užívat si" to, dokud chce být u mě? Nebo ho mám nějak učit, aby spal sám v postýlce? Myslíte, že by pomohlo odstranění těch dudlíků? Nebo by mohla pomoci třeba větší postel a pocit, že už je velký kluk a má už velkou postel? Spal by třeba lépe?
Máte někdo podobnou zkušenost? Je mi jasné, že na společné spaní jsou různé a protichůdné názory a já se plácám někde uprostřed, což je myslím z celého článku zřejmé. Proto hledám nějaké východisko, nebo alespoň kompromis, který by mi byl pohodlný. Vyhovovalo mi tak, když jsem se do těch 5 hodin vyspala sama a ráno jsme dospávali spolu. Jenže jak mu to vysvětlit?
Jak to máte se svými dětmi vy a co u vás funguje? Pokud vám to nevadí, budu ráda, když se se mnou podělíte o své zkušenosti...
Přeju vám (a upřímně, hlavně sobě) dobrou a klidnou noc. Vašík už byl párkrát vzhůru, ale zatím zabralo vysmrkání nebo dudlík a zatím je u sebe v postýlce. Takže já jdu rychle spát :-)
PS: k tomuhle článku fakt nemám žádnou fotku, snad mi prominete :-)
Ahoj Marti! Tak koukám že jsme na tom skoro stejně - taky jsem si ze začátku říkala že dítě by mělo spát pěkně ve svojí postýlce, jenže realita je nakonec taky nakonec jiná, ikdyž si za to můžu částečně i sama. Teda ještě donedávna Martínek spinkal u sebe v postýlce, do postele jsem si ho brala jen nad ránem na dochrupnutí. Když mu byli asi čtyři měsíce tak začal pokníkávat už v noci, tak jsem si ho vzala k sobě - nějak jsem neměla na to ho nechat začít plakat a pak ho složitě uspávat uprostřed noci. Nakonec to bylo tak že večer usnul v postýlce sám, ale kolem půlnoci se přesunul k nám do postele. Říkala jsem si že důležitý je že aspon usne sám v postýlce. Jenže pak se to nějak sešlo - minulý víkend jsem byla u rodičů a v cizím prostředí a jiný postýlce prostě nedokázal sám usnout tak jsem ho uspávala u sebe a minulý týden jsem pak promarodila takže uspávání v postýlce bylo nemyslitelný, byla jsem ráda že můžu ležet a nemusím přebíhat mezi postýlkou a svojí postelí. Tak ho mám definitivně nastěhovanýho v posteli a taky nevím jak ho dostat zpátky do jeho. Je mu ted půl roku, zatím neleze, tak se to dá. Ale mám trochu obavu až začne být víc v pohybu. Na druhou stranu si pořád říkám že aspon nevyžaduje nějaký extra uspávací procedury - stačí mu že u něj prostě jen ležím a usne většinou v klidu sám, žádný houpání na rukou nedejbože na míči. A pak když už spinká, tak po mě šmátrá ručičkama a tulí se ke mě, aby se ujistil že jsem u něj a já si toho i vážím a je mi to příjemný. Pořád si říkám jak to strašně rychle uteče, vyroste a už mě nebude potřebovat...
OdpovědětVymazatAhoj Anet, jo, tohle, co píšeš na konci, jsem si taky ze začátku říkala. Jenže síly dochází a momentálně bych dala přednost kvalitnímu spánku :-). Když byl Vašík takhle malý, také občas v noci plakal a tak jsem ho uspávala u sebe. Ale když usnul, tak se nechal přendat do postýlky a spal dál. To už teď nejde, okamžitě se vzbudí. No, držme si palce, viď? ;-)
VymazatNeskutečně vás obdivuju, co všechno vydržíte a jak se dokážete obětovat. Nedokážu si představit, že by mě moje dítě takhle omezovalo. Svojí holčičku pochopitelně miluju nejvíc na světě a udělala bych pro ni cokoli, ale současně se snažím držet zásady, že spokojená máma = spokojené dítě, jinak to nemůže dlouhodobě fungovat. A já bych nebyla spokojená, kdybych 24 hodin denně musela být v pozoru a na první zavolání hned letět k malému teroristovi. Takže vstáváme, když se ona probudí, ale tak, že ji nechám v postýlce (ještě nevylézá), řeknu jí, že se hned vrátím, jdu do koupelny, dám si vařit vodu na čaj, nachystám pro ni lahev s mlíčkem a oblečení, připravím snídani pro sebe. Trvá mi to celé tak pět minut, ale rozhodující je ten princip - povedlo se mi ji celkem brzy naučit, aby se v postýlce zabavila chvíli sama, než udělám něco důležitého. Spokojeně si tam brouká a mává hračkami. Pak ji vytáhnu, přebalím, obleču a dostane lahev, vypije ji a chvíli si hraje kolem stolu a dá mi tak čas, abych se najedla já... S ukládáním ke spaní je to tak, že když se mi zdá unavená, mne si očička, pokládá si hlavičku, hned ji odnesu do postýlky - a v 90 procentech případů ji to úplně rozveselí a těší se, že si tam v klidu odpočine - takže nemá potřebu se zvedat, plakat atd. Ovšem tyhle moje "úspěchy" jsou založené na tom, že takhle to děláme skoro od začátku; vám to ve vaší v aktuální fázi moc nepomůže. Takže mě napadá jen jedna rada, kterou jsem někde četla: dítě po probuzení očekává, že vše bude tak, jak to bylo, když usnulo. Pokud vám usne v náručí a probudí se v postýlce, křičí a chce náruč. Pokud usnulo s dudlíkem, křičí a chce dudlík. Proto je lepší dítě uložit do postýlky, vysvětlit mu, že má spát, rozloučit se a jít pryč. A do té postýlky dávat pokaždé ve stejnou denní dobu a také vždy, když vypadá unaveně. A k těm bolavým zádům - nemůžete si střídavě lehat na jednu a druhou polovinu manželské postele a tím pádem ležet pokaždé na jiném boku?
OdpovědětVymazatDobrý den, heslem "spokojená máma = spokojené dítě" se právě také docela řídím a momentálně jsem ale bohožel ve fázi, kdy už spokojená nejsem, protože jsem nevyspalá, neodpočatá. Naše dítě je opravdu hodně aktivní, přes den už spí jen hodinu a já nemám šanci na odpočinek. Takže bych se potřebovala dobře vyspat alespoň v noci. To vaše klidné ráno a že se vám malá zabaví v postýlce je skvělé. To u nás nefungovalo nikdy, musel všude se mnou, jinak měl hysterický záchvat. To mi ale nevadí, tohle je zrovna v pohodě. Když se vzbudí a brečí, že chce vstávat, tak když nechci, aby brečel, tak prostě vstanu a je klid. On už si pak hraje nebo prohlíží knížky a já si v klidu všechno připravím.
VymazatCo se týče uspávání a rituálů, myslím, že to je v pořádku. Usíná sám v postýlce, s dudlíkem, pohladím, dám mu pusu a odejdu. Pokaždé jde do postele ve stejnou dobu. Pak se v noci vzbudí, stojí a i když všechno v postýlce má tak jako večer, už se nenechá položit a chce ke mně do postele. Střídat strany na naší posteli jsem samozřejmě zkoušela, ale on je zvyklý, že jsem na té "své" půlce a prostě se tam sune a snaží se ke mně tulit, i když tam neležím a tudíž by z té postele pravděpodobně spadnul. To nechci riskovat. Ale už se občas točím zády a chvílemi mu to ani nevadí :-).
Každopádně moc děkuji za Vaše rady a přeji pěkný den ;-)
Dobrý den, téma usínání a spaní u nás bylo už několikrát velmi aktuální. Společné spaní jsme do té míry jako Vy neřešili, protože malá spí raději ve své postýlce (byť v době nemoci nebo když se jí zdál ošklivý sen, tak se ke mně také ráda přitulí :-) Co jsme však hodně řešili, bylo její časté buzení se v noci. A v tomto směru musím souhlasit s pisatelkou předchozího komentáře. Když se totiž dítě v noci probudí, tak de facto podvědomě vyžaduje pro další usnutí stejné podmínky jako mělo při večerním usínání (toto však platí i pro odpolední spaní) a pokud ty stejné podmínky nemá (např. dudlík, lahev s mlékem, rodiče, který ho houpe v náručí) tak je začne obratem vyžadovat. Dítě které má pevný usínací rituál, a které následně usne samo v postýlce v noci znovu usne bez nějakých problémů (v zásadě mu nechybí žádný "pomocník" na uspání). V tuto chvíli mluvím jednak z vlastní zkušenosti (malá vyžadovala před usnutím napít z lahvičky ideálně u mně nebo u manžela na klíně, když byla hodně nevrlá tak také nošení),ale především jsem tyto informace vyčetla v knize "Každé dítě může dobře spát". S obsahem knihy ne ve všem souhlasím, ale výše uvedené se nám opravdu osvědčilo! Zároveň si myslím (a autoři to v ní i píší), že je důležité, aby se pro plánovanou změnu rozhodl rodič resp. oba pokud oba uspávají, a především aby se jednalo o pevné rozhodnutí, ze kterého nechtějí ustoupit (to dítě velmi dobře vycítí - tedy alespoň to naše :-) Ve Vašíkově případě jsou dle mého názoru "budiči" právě dudlíky, které v noci hledá, což ho probudí a pak má problém usnout (druhá věc je jeho přesun k Vám do postele). Nicméně si myslím, že v případě kdy by se dudlíky odbouraly (nevím, zda bych vzala všechny najednou nebo prvně odebrala ty v ručičkách a později v pusince), tak by mohl mnohem klidněji spát a třeba by pak opadla i potřeba stěhovat se v půli noci k Vám do postele. A k tomu očekávanému pláči v případě zmizení dudlíků - každé dítě je jiné, nicméně my jsme také čekali veliký pláč, když nebude lahvička nebo nošení. A malá nás překvapila, sice si trochu bručela "pod vousy" a zjevně jí to došlo, ale pláč se nekonal. Děti občas zvládnou některé situace lépe než rodiče :-) Moc Vám přeji, abyste brzy našli klíč ke klidným nocím! Petra
OdpovědětVymazatZdravím, Petro,
Vymazatděkuji za komentář a za radu. Jak jsem psala k příspěvku před Vaším, Vašík nemá (většinou) problém s usínám a rituály jsou každý den opravdu stejné. V noci se to ale zopakovat nedá, on prostě nechce zpět položit do postýlky a chce k nám. Jsem ale ráda, že potvrzujete moji domněnku, že by buzení mohlo souviset s dudlíky. Zkusím vyčíhat chvíli, kdy bude zdravý a nebude mít viditelný problém a zkusím je odebrat. Ještě musím ale vymyslet, jakým způsobem to udělám, protože u Vašíka mi jen tak něco neprojde :-). Moc děkuji a přeji pěkný den.
A co se s tím prostě smířit a přestat to brát jako problém??? Co postel přirazit ke zdi a tím vyřešit strach z pádu? Co zvětšit spací prostor ještě přiražením postýlky bez bočnice (případně normální postele) a spát všichni společně i s manželem? Náš 17měsíční syn spí s námi od narození a můžu říct, že to bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí...Přitulit se ke spícímu zlatíčku je přece taková nádhera :)
OdpovědětVymazatChtěla jsem napsat něco podobného a ještě lepší je přitulit se z jedné strany k miminku a z druhé strany se nechat obejmout manželem :) Náš syn (13m) s námi také spí od narození a až na výjimky se všichni vyspíme dobře. Základem je velká postel. Na straně, kde spím já, máme připevněnou bočnici od postýlky. Když má dítě divoké noci (třeba kvůli zubům), manželův spánek zachraňuje druhá peřina ;)
VymazatNaprosto s tebou soucítím a přesně vím co zažíváš. U nás začal usínací teror kolem 5. měsíce. Došlo to až do stádia, kdy nedokázal usnout nikde jinde než v kočárku a to ještě po hodinovém ježdění přes práh :-( Do toho se v noci tak 5x budil. Pak jsme měli stádium, že spal jenom semnou v posteli (partner musel na gauč :-( to se budil tak 10x za noc. A od 11. měsíců co umí slézt sám z postele, jsem musela přistoupit k drastickému uspávání v postýlce. Když jsme u něj, je schopnej 4 hodiny řvát, takže teď ho necháváme samotného - sice chvilku nás volá a pak pofňukává, ale usne a bez hysterickejch záchvatů. A to jsem vždycky byla proti metodě nechat vyřvat. Jenže ona jedinná u nás trochu funguje. No, teď musím ještě nějak vyřešit noční buzení :-/
OdpovědětVymazat3 různé děti, několik různých přístupů a pokusů a nejspokojenější bylo moje třetí dítě, kdy jsme se zcela odprostili od představy, že dítě v noci spí bez buzení a samo ve svém pokoji. V různém věku, z různých důvodů, ale prostě celou noc prospali zřídka. Až úderem druhého roku, odstavením, všechny zuby prořezané, apod....se spaní zlepšilo, a od třetího roku už řešíme jen nechuť k večernímu ukládání do postele.Držím palce, ať brzy najdete tu svoji cestu.
OdpovědětVymazat