Cesta k miminku: Milujeme sníh

Ano, mám ráda zimu... ale jen se sněhem. Pokud je v Praze -10°C a sníh žádný, tak jsem naštvaná a vlastně nešťastná. Když už musím mrznout, tak ať to aspoň stojí za to. Hrozně rádi s manželem lyžujeme, jezdívali jsme téměř každý rok na hory do Francie a k tomu během zimy několikrát vždycky na 1 den lyžovat v Čechách. Já už jsem 2 roky nelyžovala. Když jsem byla těhotná, manžel jel do Francie sám s kamarády. Loni, když bylo Vašíkovi půl roku, se manžel s kamarády vydal místo hor procestovat Vietnam a na jednodenní lyžování jsem se nedostala, neměla jsem ještě odvahu nechat tu Vašíka celý den samotného. A letos? Letos už jsem lyžovala 2x! Poprvé jsem tu Vašíka nechala na celý den babičce před Vánoci, to jsme vyrazili sami s manželem do Špindlu, sněžilo a následně lilo, ale i tak to bylo boží. Ranní odjezd jsem sice obrečela, já vím, řeknete si, že jsem blázen, ale prostě jsem to tak cítila. Bylo mi líto, že nemůže jet s námi, což bylo původně v plánu, jenže do deště to fakt nemělo cenu a zároveň jsem byla smutná z toho, že už to není malé miminko, které mě potřebuje, ale klidně to beze mě celý den v pohodě zvládne. Já jsem ovšem měla pocit opačný, že to bez něj celý den nezvládnu. Zvládla. A dokonce jsem si to užila. Byli jsme skoro po roce a půl s manželem jen sami dva a bylo to fajn.

No a teď o víkendu jsme byli v Krušných horách na Plešivci, společně i s Vašíkem a to bylo to pravé. Když si máme užívat, tak jako rodina, všichni spolu. Není to teda už tolik o lyžování celý den, od spuštění lanovky až do zavíračky, ale o tom, že si každý zalyžujeme chvíli a zbytek je o sáňkách, pekáči, blbnutí a zápasení s kočárkem ve sněhu. Tentokrát bylo i krásně, azuro, svítilo sluníčko a bylo kolem nuly, takže den jako vymalovaný. Ano, bylo to náročné, tentokrát spíš fyzicky než psychicky, ale stálo to za to :-)! Přála bych si víc takových dní... A Vašík naštěstí sníh také miluje, neumím si představit, že by mu vadil a nechtěl v něm třeba chodit. Pokaždé, když v Praze jen trochu napadne, hned chce koukat z okna, pořád říká "nííí" a směje se na něj. A ven se vždycky těší. Tady už měl radost po cestě, když viděl tolik sněhu z auta. Za to jsem hrozně ráda, že to tak má...

Vyjeli jsme autem nahoru na Plešivec a jako první jsem šla Vašíkovi ukázat sjezdovku, aby viděl, jak se lyžuje.
Stáli jsme nahoře na horizontu a dívali se dolů, Vašík se usmíval a koukal na všechny ty lidi. A byl šťastný. A já také :-)

Táta ho svezl na lyžích...

Pak si pohrál ve sněhu...

Máma ho povozila na saních...
Ovšem sedět u toho je prý nuda, takže jezdil na břiše :-)

Pak jsme společně sjeli dolů, že se nahoru vyvezeme lanovkou...

A dopadlo to tak, že jsem si dala pěkně do těla...
Na lanovku nás nevzali, takže jsem dole opřela sáňky, dítě si hodila za krk a šli jsme :-)

Jak to děláte vy, když jdete s dítětem na oběd do restaurace?
My musíme mít zásobu knížek a hraček a stejně ho to za chvíli nebaví... překvapivě :-)

Pak jsem chvíli vozila Vašíka v kočárku, aby se vyspinkal a pak jsem ho předala tatínkovi a šla si konečně zalyžovat.
Když se vzbudil, šel "lyžovat" se mnou :-)

Byla to paráda! Už teď se těším na příště :-)

Když se ale vrátím ještě o pár dní zpátky, kdy poprvé napadlo v Praze tolik sněhu, aby se dalo jít na boby nebo aby mohl Vašík zkusit nové lyže od Ježíška, tak to máme také pár pěkných zážitků... Už se nebudu moc rozepisovat, myslím, že fotky řeknou všechno :-)

Poprvé na lyžích... naprosté nadšení :-)
A to jsme měli strach, aby si je vůbec nechal nasadit na nohy :-)

Tady prý trénink na lanovku... :-)

A tady trénink na skákání z můstku... :-)

A jízda na lopatě...

Pak napadlo sněhu trochu víc a manžel konečně vyndal ze sklepa pekáč. Vzali jsme Vašíka řádit do Stromovky. Hned, jak jsme ho tam posadili, nasadil smích a řehtal se celou dobu, i když ho táta ztratil nebo když se vyklopil při sjezdu z poměrně velkého kopce.