Od té doby, co se nám Vašík narodil, jsem psala články týkající se jeho... o tom, co děláme, jak trávíme čas, jak roste, co umí a občas nějaká recenze. Je to 3 roky a já se vrátím k základům mého blogu. Minimálně v tomhle článku...
Můj blog vznikl tenkrát proto, že jsem se potřebovala vypisovat z toho, co mě trápilo a proto, že jsem nemohla nikde dohledat informace o našem problému. Asi se o IVF moc nemluvilo nebo možná stále tolik nemluví a tak jsem si řekla, že můj blog třeba někomu někdy pomůže a zkusila jsem psát veřejně o vyšetřeních, kterými jsem procházela, ale i o svých pocitech a zkušenostech. Všechno se dočtete v článcích cca před 2 lety... Cesta k našemu miminku nebyla zrovna procházkou růžovým sadem, ale nakonec se stal zázrak a po úspěšném druhém IVF se nám miminko narodilo. Tím jsem si asi ty zázraky vyčerpala. Snad nejsem tak moc náročná, když bych si přála ten zázrak ještě jeden, aby Vašík nezůstal jedináček. Sama jsem jedináček a vždycky jsem moc chtěla sourozence. Bez mámy to jde ale těžko. Vašík má sice i mámu i tátu, ale bohužel zřejmě nejsme schopni mu toho sourozence dát :-(.
Můj blog vznikl tenkrát proto, že jsem se potřebovala vypisovat z toho, co mě trápilo a proto, že jsem nemohla nikde dohledat informace o našem problému. Asi se o IVF moc nemluvilo nebo možná stále tolik nemluví a tak jsem si řekla, že můj blog třeba někomu někdy pomůže a zkusila jsem psát veřejně o vyšetřeních, kterými jsem procházela, ale i o svých pocitech a zkušenostech. Všechno se dočtete v článcích cca před 2 lety... Cesta k našemu miminku nebyla zrovna procházkou růžovým sadem, ale nakonec se stal zázrak a po úspěšném druhém IVF se nám miminko narodilo. Tím jsem si asi ty zázraky vyčerpala. Snad nejsem tak moc náročná, když bych si přála ten zázrak ještě jeden, aby Vašík nezůstal jedináček. Sama jsem jedináček a vždycky jsem moc chtěla sourozence. Bez mámy to jde ale těžko. Vašík má sice i mámu i tátu, ale bohužel zřejmě nejsme schopni mu toho sourozence dát :-(.
Po porodu mi bylo řečeno, že otěhotnět znovu připadá v úvahu po dvou letech. Když jsem ale byla po roce na kontrole u svého gynekologa, řekl, že stačí rok. Vzhledem k naší prognóze, jsme se nijak nechránili v podstatě od samého začátku po šestinedělí. Já jsem to brala tak, že neotěhotním a kdyby náhodou, tak to bude vlastně to nejlepší, co by se nám mohlo stát. Jen mě děsila ta jizva po císaři... Původně jsme chtěli děti po 2 letech od sebe, a tak jsem se rozhodli to po roce zkusit opět s pomocí lékařů. Z IVF jsme měli 4 zmražená embrya, a tak jsme předloni v listopadu (2016) zkusili první KET (kryoembryotransfer = transfer rozmrazených embryí do dělohy). Tehdy jsem dostala hormony (Estrofem) a píchala jsem si Fraxiparine, později jsem měla brát i Utrogestan. Tento pokus byl nakonec neúspěšný.
V dalším cyklu jsem šla na kontrolu a pan doktor na ultrazvuku zjistil, že budu mít ovulaci, sama od sebe, bez léků. Měla jsem už sama takový pocit, že od té doby, co jsem po porodu začala menstruovat, občas ovulaci cítím. Takže jsme se dohodli, že zkusíme jeden přirozený cyklus, tedy bez předchozí stimulace hormony, jen se ve správný čas vloží naše embryo do dělohy. Od transferu jsem užívala jen Utrogestan. Tento pokus se také nepovedl.
Další pokus, do třetice všeho dobrého, proběhl úplně stejně hned v lednu 2017. Říkala jsem si nový rok, nový začátek. Bohužel ale také bez úspěchu. A já zase zlomená po třech nepovedených pokusech...
Asi to tak prostě mělo být. Vašík byl ještě malý a třeba by to v jeho 2 letech bylo náročné a těžko by se vyrovnával se sourozencem. Nevím. Už to nešlo tak, že bych po embryotransferu ležela v klidu doma, s nohama nahoře, dostatečně spala a odpočívala. To s péčí o rok a půl staré dítě skloubit vážně nejde. Byla jsem po tom třetím pokusu hodně smutná, probrečela jsem celý den a pár dalších dnů jsem byla bez nálady a přemýšlela nad tím, proč to nejde... Nicméně jsme se dohodli s manželem, že si dáme pauzu, že 2 roky už od sebe děti nebudou a že tím pádem už "je to jedno", jestli to naposledy zkusíme za měsíc nebo za půl roku. Šlo jen o to, aby se to povedlo do té doby, než mi skončí rodičovská dovolená. Tu jsem si musela prodloužit ze 2 na 3 roky.
Pauza trvala půl roku, užili jsme si jaro a léto, já se snažila se připravit na náš poslední pokus, abych byla psychicky úplně v pohodě. Myslím, že se to podařilo a tak jsem se v říjnu objednala na konzultaci. Říkala jsem si, že mě třeba objednají na nějaká vyšetření, aby byla jistota, že je všechno v pořádku. Že se dohodneme na nějakých lécích, hormonech, aby se to maximálně podpořilo a poslední KET se povedl. Byli jsme s manželem připraveni, že konec listopadu nebo prosinec by mohl být ten správný čas, tedy další cyklus, než jsem byla na kontrole.
Pan doktor mi udělal ultrazvuk, celkem podrobně všechno prohlížel a konstatoval, že to vypadá na pěknou ovulaci, sliznice hezky roste, nikde žádný problém. Že mi hned ten den mohou píchnout Ovitrelle (na načasování ovulace) a pak můžu přijít na KET, kdy mi zavedou naše poslední embryo. Ptala jsem se na ta vyšetření a léky, ale prý nic nebylo potřeba, že u mě není nic, co by bylo potřeba vyšetřovat či léčit. Všechno jak má být. Všechno mě to zaskočilo, musela jsem zavolat manželovi, jestli to takhle chceme, protože jsem počítali až s dalším měsícem. Teď jsme před sebou měli 3-denní výlet do Milana. Doktor mi řekl, že letadlo nic neovlivní a takhle krátký let ničemu nevadí. Manžel řekl, že "klidně". Tak jsme do toho šli. Rychlá rozhodnutí často bývají nejlepší a říkala jsem si, že by to právě z toho důvodu mohlo třeba vyjít.
Pan doktor mi dal akorát pro jistotu antibiotika (Azitromycin), které jsem si měla vzít 2 dny před KETem, abych v těle neměla žádné bakterie nebo zánět. Moc se mi brát antibiotika "jen tak" bez důvodu nechtělo, nicméně jsem si je vzala, protože jsem si říkala, že doktor snad ví, co dělá. Píchli mi injekci, v daný čas jsme to ještě podpořili doma a ve čtvrtek 2.11. jsem si šla pro našeho posledního "mrazáčka". Věřila jsem, že teď je ten správný čas, že mít druhé dítě ve 3 letech toho prvního, je lepší a že budou i stejně narození v srpnu. Za týden (9.11.) jsme letěli do toho Milana, tak jsem si říkala, že to už bude případně embryo uhnízděné. A v Milane přišla menstruace, takže bylo jasné, že ani poslední pokus se nezdařil :-(. Poslední den jsem si tam vůbec neužila, památky mě nezajímaly, brečela jsem cestou na letiště i v letadle. Nakonec jsem vyčerpáním usnula manželovi na rameni. Doma už jsem se snažila být zase veselá a chtěla jsem tu být pro Vašíka, na kterého jsem se strašně těšila. Nechtěla jsem, aby na mě něco poznal...
A rozhodli jsme se pro další pauzu. Uvěřit, že by to byl úplný konec všem pokusům se mi ale nechtělo. Do celého dalšího pokusu IVF s celou hormonální stimulací jsem ale jít také nechtěla. Bála jsem se :-(. Přece jen už nejsem sama, mám doma dítě, které mě potřebuje a představa, že mám hyperstimulační syndrom nebo ležím v nemocnici se zvýšenými jaterními testy, to už by nebylo tak jednoduché. Nicméně 4 zmražená embrya byla pryč a ani jedno se nechytlo. Otázku "proč?" si kladu neustále. Tenkrát se mi zhroutil svět a já jsem se hrozně snažila vyrovnat se s představou, že Vašík bude opravdu jedináčkem. Nejde mi to ale do teď :-(. A cesta k druhému miminku bude zřejmě ještě víc klikatá, než ta první... a cíl v nedohlednu :-(
PS: Tenhle článek jsem psala od toho listopadu a pořád jsem nějak nenašla sílu ho publikovat. Teď už to tak nějak "dozrálo" a i ty neúspěchy můžou ven...
Další pokus, do třetice všeho dobrého, proběhl úplně stejně hned v lednu 2017. Říkala jsem si nový rok, nový začátek. Bohužel ale také bez úspěchu. A já zase zlomená po třech nepovedených pokusech...
Asi to tak prostě mělo být. Vašík byl ještě malý a třeba by to v jeho 2 letech bylo náročné a těžko by se vyrovnával se sourozencem. Nevím. Už to nešlo tak, že bych po embryotransferu ležela v klidu doma, s nohama nahoře, dostatečně spala a odpočívala. To s péčí o rok a půl staré dítě skloubit vážně nejde. Byla jsem po tom třetím pokusu hodně smutná, probrečela jsem celý den a pár dalších dnů jsem byla bez nálady a přemýšlela nad tím, proč to nejde... Nicméně jsme se dohodli s manželem, že si dáme pauzu, že 2 roky už od sebe děti nebudou a že tím pádem už "je to jedno", jestli to naposledy zkusíme za měsíc nebo za půl roku. Šlo jen o to, aby se to povedlo do té doby, než mi skončí rodičovská dovolená. Tu jsem si musela prodloužit ze 2 na 3 roky.
Pauza trvala půl roku, užili jsme si jaro a léto, já se snažila se připravit na náš poslední pokus, abych byla psychicky úplně v pohodě. Myslím, že se to podařilo a tak jsem se v říjnu objednala na konzultaci. Říkala jsem si, že mě třeba objednají na nějaká vyšetření, aby byla jistota, že je všechno v pořádku. Že se dohodneme na nějakých lécích, hormonech, aby se to maximálně podpořilo a poslední KET se povedl. Byli jsme s manželem připraveni, že konec listopadu nebo prosinec by mohl být ten správný čas, tedy další cyklus, než jsem byla na kontrole.
Pan doktor mi udělal ultrazvuk, celkem podrobně všechno prohlížel a konstatoval, že to vypadá na pěknou ovulaci, sliznice hezky roste, nikde žádný problém. Že mi hned ten den mohou píchnout Ovitrelle (na načasování ovulace) a pak můžu přijít na KET, kdy mi zavedou naše poslední embryo. Ptala jsem se na ta vyšetření a léky, ale prý nic nebylo potřeba, že u mě není nic, co by bylo potřeba vyšetřovat či léčit. Všechno jak má být. Všechno mě to zaskočilo, musela jsem zavolat manželovi, jestli to takhle chceme, protože jsem počítali až s dalším měsícem. Teď jsme před sebou měli 3-denní výlet do Milana. Doktor mi řekl, že letadlo nic neovlivní a takhle krátký let ničemu nevadí. Manžel řekl, že "klidně". Tak jsme do toho šli. Rychlá rozhodnutí často bývají nejlepší a říkala jsem si, že by to právě z toho důvodu mohlo třeba vyjít.
Pan doktor mi dal akorát pro jistotu antibiotika (Azitromycin), které jsem si měla vzít 2 dny před KETem, abych v těle neměla žádné bakterie nebo zánět. Moc se mi brát antibiotika "jen tak" bez důvodu nechtělo, nicméně jsem si je vzala, protože jsem si říkala, že doktor snad ví, co dělá. Píchli mi injekci, v daný čas jsme to ještě podpořili doma a ve čtvrtek 2.11. jsem si šla pro našeho posledního "mrazáčka". Věřila jsem, že teď je ten správný čas, že mít druhé dítě ve 3 letech toho prvního, je lepší a že budou i stejně narození v srpnu. Za týden (9.11.) jsme letěli do toho Milana, tak jsem si říkala, že to už bude případně embryo uhnízděné. A v Milane přišla menstruace, takže bylo jasné, že ani poslední pokus se nezdařil :-(. Poslední den jsem si tam vůbec neužila, památky mě nezajímaly, brečela jsem cestou na letiště i v letadle. Nakonec jsem vyčerpáním usnula manželovi na rameni. Doma už jsem se snažila být zase veselá a chtěla jsem tu být pro Vašíka, na kterého jsem se strašně těšila. Nechtěla jsem, aby na mě něco poznal...
A rozhodli jsme se pro další pauzu. Uvěřit, že by to byl úplný konec všem pokusům se mi ale nechtělo. Do celého dalšího pokusu IVF s celou hormonální stimulací jsem ale jít také nechtěla. Bála jsem se :-(. Přece jen už nejsem sama, mám doma dítě, které mě potřebuje a představa, že mám hyperstimulační syndrom nebo ležím v nemocnici se zvýšenými jaterními testy, to už by nebylo tak jednoduché. Nicméně 4 zmražená embrya byla pryč a ani jedno se nechytlo. Otázku "proč?" si kladu neustále. Tenkrát se mi zhroutil svět a já jsem se hrozně snažila vyrovnat se s představou, že Vašík bude opravdu jedináčkem. Nejde mi to ale do teď :-(. A cesta k druhému miminku bude zřejmě ještě víc klikatá, než ta první... a cíl v nedohlednu :-(
PS: Tenhle článek jsem psala od toho listopadu a pořád jsem nějak nenašla sílu ho publikovat. Teď už to tak nějak "dozrálo" a i ty neúspěchy můžou ven...
