Na táboře... (9. měsíc, 37. týden)

Tak dneska je to týden, co jsem na táboře na Mariánské v Krušných horách a ještě mi necelý týden tady zbývá. A musím říct, že jsem za to ráda, je mi tady dobře, s Prahou se to nedá srovnat. Chodím na krátké procházky, mám na to trekové hole, abych měla oporu, když jdu třeba lesem nebo když potřebuju zdolat nějaký kopeček. Pár dní bylo krásně, sluníčko, ale ne tak úmorné vedro jako bylo minulý týden, když jsem byla ještě doma a pár dnů byla skoro zima a pršelo. A stejně je i dneska, je to takový spací den, ale já na ležení v posteli nemám ani pomyšlení. Z toho mě už akorát všechno bolí. A z neustálého odpočívání a sezení také. Nejlépe je mi poslední dny při chůzi. 

Lehká turistika ve 37. týdnu (36+1 tt)

Zbývá mi 25 dní do termínu porodu a začínám mít pocit, že je to už jen o výdrži a o přežití. V noci nemůžu spát, budím se každou chvíli, budí mě i dítě, které se mi v břiše neustále vrtí, na záchod už chodím 4 až 5x za noc, otočit se z boku na bok už je proces na několik minut, vstávání také (už mi dost často pomáhá manžel, když je po ruce). Z neustálého ležení na boku už mě dost bolí kyčle a když si chci chvíli odpočinout na zádech, tak mi jede bolest od kostrče až do hlavy, takže to moc nedělám. Těžce lituju, že jsem si s sebou nevzala svůj super kojící polštář a spím tu bez něj. Nahrazuju ho normálním polštářem nebo malým overballem mezi kolena, ale není to ono. Už pár dní mi také vystřeluje bolest z kříže do zadku, někdy až do nohy. Když třeba vylézám ze sprchy a musím si stoupnout na tu jednu nohu, občas je to taková bolest, že se mi i ta noha podlomí. Stydká kost bolí jako blázen, pokaždé, než se rozejdu. Začíná to být celkově prostě "sranda". Také tu dost často chodím v keckách a zavazování tkaniček je také zážitek. Pokaždé, když se k tomu ohnu, tak dostanu kopanec do žeber. Stejně tak při jídle, musím jíst ve zcela vzpřímené poloze a nekrčit se. Včera jsem si ale dokonce nějakým zázrakem (poslepu) zvládla oholit rozkrok a to považuju za mega úspěch. 

Jinak je mi ale celkově dobře, cítím se skvěle a jak jsem už psala, nejlépe mi je, když můžu chodit. Nechodím daleko, ale na procházku jdu třeba 2x nebo 3x za den. Když jdou děti někam na delší výlet, popojedu si za nimi autem. Takhle jsme byli např. na Klínovci, kam jsem dojela, ale pak jsem s nimi vylezla na rozhlednu. To jsem na sebe byla pyšná. Trochu jsem se bála, abych z těch schodů neporodila, ale zase jich nebylo tak moc, abych to nezvládla. Pak jsem popojela na Boží Dar a cestou jsme se ještě prošli na Neklidu u větrných mlýnů, tam je to také moc hezké. A včera jsme byli ve starém biatlonovém areálu Eduard, kde jsou krásné rybníky. Dojela jsem autem, kam až to šlo, než tam byla závora a došla jsem asi 300m k rybníku. Pár kroků okolo a za nějakou chvíli pak zpět k autu. Je pravda, že často odpočívám, únava se teď ke konci stupňuje. Většinou si během dne musím zdřímnout, jak v noci nemůžu spát. Dohlíží na mě manžel a když se mu něco nezdá, tak mi to nedovolí. Mám tady takovou oblíbenou louku, kam každý rok strašně ráda chodím, má to tam takové své kouzlo. A tam mi třeba jít nedovolil, protože to je (podle něj) daleko a do kopce a autem se tam nedá. Z toho jsem byla hodně smutná, zrovna tam odsud bych chtěla mít nějakou pěknou fotku s bříškem. Stejně tak už se mu moc nelíbí, že sama řídím. Tady po okolí mi to ještě dovolí, ale třeba na výlet do Karlových Varů už mě nepustí. Tam se s dětmi chystají autobusem a já chtěla jet za nimi autem a projít se po kolonádě. Tak mám smůlu, Karlovy Vary zase až za rok. A auto si bere nakonec manžel, kdyby se se mnou náhodou něco dělo, aby se ke mně rychle dostal a nebyl odkázaný na autobus. Je to rozumné a chápu ho. Ale když se cítím dobře, tak si myslím, že to bez problémů zvládnu a je mi líto, když něco nemůžu. Ale je fakt, že nikdy nevím, kdy už může přijít nějaká kontrakce nebo třeba jen poslíčky a asi by nebylo dobré, kdyby to přišlo zrovna během řízení. 

Na Neklidu (36+0 tt)

Na Eduardu (36+2 tt)

Ještě si někdo myslí, že mám malé břicho? :-)

Dalším možným důvodem, proč se zatím cítím dobře (kromě výše uvedených bolestí), je to, že jsem do teď nezažila žádné tvrdnutí břicha, ani poslíčky ještě nepřišly, natož něco, co by ukazovalo na blížící se porod. Musím to teď zaklepat, abych to nezakřikla. Ale je fakt, že ve 37. týdnu už by se s něčím takovým dalo asi počítat. Miminko se teď umí hodně protahovat a vyboulit se, někdy až tak, že mám pocit, jestli mi to břicho neprotrhne. To trochu zabolí, ale spíš je to jen takové velké pnutí.

Moje vyboulené dítě :-)

Dneska jsem se odhodlala a začala jsem pít čaj z maliníku. Podle předporodního kurzu se má pít od ukončeného 36. týdne. Pořád jsem se ale nemohla rozhodnout, jestli s tím mám tady na táboře začít, co kdyby to zafungovalo nějak rychle. Údajně to ale není tak, že bych si 2x dala čaj a začala rodit, ale až k tomu dojde, mělo by to urychlit první dobu porodní. Ještě se od stejné doby doporučuje jíst lněné semínko, ale to nemám koupené, tak s tím začnu asi až doma. To prý zase vytvoří takový sliz, když se to zalije vodou a potom to prý v porodních cestách víc klouže a miminku se lépe dostává ven. Jsou to asi takové babské rady, ale co kdyby na nich něco bylo, tak proč to nezkusit...

Také mi dneska moje tchyně a servírka v restauraci řekly (nezávisle na sobě), že už mám břicho nějak níž. Podle tchyně do termínu (7. srpna) nevydržím. Klesající břicho ale přece neznamená, že bych hned začala rodit, ne? To bych k tomu musela cítit ještě něco dalšího. Tak jsem zvědavá, kdy to přijde. Každopádně se to už mílovými kroky blíží. A já se těším :-). Netěším se samozřejmě na porod jako takový, ale to asi jen proto, že nevím, co mě čeká a do čeho jdu. Ale těším se na to, až bude miminko s námi a až to všechno budu mít za sebou. I když mi pak asi to břicho a každý pohyb miminka uvnitř budou trochu chybět...