sobota 14. listopadu 2015

Před rokem to začalo...

Dnes je to přesně rok, kdy mi do dělohy zavedli embryo. Dva dny před tím jsem byla na odběru vajíček a pak jsme s napětím čekali, kolik se jich podaří oplodnit (a jestli vůbec) a kolik se jich bude dál vyvíjet. Nakonec byly embrya 4 a to jedno nejsilnější do mě vpravili. A dneska máme krásného, už tří měsíčního syna Vašíka. Je to takový náš malý zázrak a já děkuju lékařské vědě za to, že tohle umí. Bez toho bychom dítě asi nikdy neměli a život by pro nás byl chudší o tohle potěšení. Dneska jsem si to všechno připomněla a celé to mám v živé paměti. Jako by to bylo včera...

Nedá mi to, abych se za tím uplynulým rokem trochu neohlédla a nezavzpomínala na to, jaké bylo moje těhotenství. Bylo náročné, ale krásné. Začalo to pícháním injekcí, které už jsem bravurně zvládala, byl to už náš druhý IVF pokus. 

Píchání injekcí

Pamatuju si, jak jsem po tom embryotransferu byla doma, šetřila se a netrpělivě očekávala 14. den, abych si mohla udělat těhotenský test. Už ale kolem 10. dne se mi začalo nafukovat břicho a začalo šíleně bolet. Když už se to nedalo vydržet, zavolala jsem doktorce a ta mi tehdy řekla, ať se přijdu radši ukázat. Prý by to mohl být ovariální hyperstimulační syndrom (OHSS), který právě může být předzvěstí zdařilého těhotenství. Tak jsem si rovnou zkusila udělat test a byl tam slabý duch. Manžel ho sice neviděl, ale já ano, prostě tam byl! Druhý den mi u doktorky vzali krev a další den (bylo to 26.11.2014) mi potvrdili, že jsem opravdu těhotná. Byl to do té doby můj nejšťastnější den v životě. Plakala jsem štěstím, objímala manžela a strašně jsem chtěla věřit, že to všechno dobře dopadne, i když jsem věděla, že před sebou máme ještě hodně dlouhou cestu...

Pozitivní těhotenské testy...

Když asi za měsíc přešla ta bolest břicha a OHSS odezněl, přišlo svědění celého těla. Drbala jsem se nepřetržitě 24 hodin denně po celém těle. Několikrát jsem byla u Apolináře na kontrole a na krvi a neustále se mi zvyšovaly hodnoty jaterních testů. Nikdo z doktorů nevěděl, co s tím a tak mě 15.12. hospitalizovali. Strávila jsem v nemocnici 4 dny a to pro změnu byly nejhorší dny, které jsem v životě zažila. Šílený strach o miminko, byla jsem ve 2. měsíci a oni mě takhle stresovali a strašili, že když neumřu, tak minimálně potratím. No, bylo to hrozné a na tohle opravdu nerada vzpomínám. Vůbec nevěděli, proč se testy pořád zvyšují a v nemocnici jsem byla jen proto, aby mi pořád mohli brát krev. Chtěla jsem domů a slibovala, že mě bude manžel na krev každý den vozit. Nechtěli mi to dovolit a tvrdili, že v nemocnici mu bude líp. To ani náhodou! Manžel to konzultoval se známým, primářem internistou, který tvrdil, že to rozhodně není tak zlé, jak oni říkají a že mě má přivézt k nim. Tak jsem za 4 dny podepsala revers (na což nejsem pyšná, ale nechtěla jsem tam zůstat ani o den déle) a manžel mě odvezl domů. Jeli jsme hned za tím primářem, aby se podíval na všechny moje výsledky. Tenkrát mě hodně uklidnil, řekl, že to chce opravdu klid, že mám ležet a že v domácím prostředí mi opravdu bude líp. A že mám tedy každý den přijít na krev. Vánoce jsem tedy proležela v posteli a fakt jsem se šetřila. Nechtěla jsem miminko ani trochu ohrozit. Manžel byl úžasný, jak se o mě staral. Asi v polovině ledna se hodnoty jaterních testů začaly nepatrně zlepšovat a trvalo to asi do konce února, než byly opravdu v pořádku. Pravděpodobně to bylo způsobené množstvím hormonů, které do mě nacpali kvůli IVF, ale nikdo mi to do teď nepotvrdil.

Důležitý mezník pro nás byl, když jsme byli na konci 1. trimestru na velkém screeningu a potvrdili nám, že miminko je v pořádku a nemá žádné vrozené vady. V tu dobu jsem se hodně uklidnila a doufala, že když mám za sebou první 3 měsíce, už bude všechno v pořádku.

Přišel únor a s ním ale další potíže. Začala jsem lehce špinit a můj gynekolog po vyšetření ultrazvukem konstatoval, že mám nízko položenou placentu, která zasahuje do porodních cest a způsobuje tam překrvení. Opět mi naordinoval měsíc klidového režimu doma v posteli. Za ten měsíc už na vyšetření byla placenta výš, posunuje se nahoru s tím, jak roste miminko. Takže mi bylo dovoleno skoro všechno, ale podle toho, jak se budu cítit. Mohla jsem jít i na těhotenskou jógu a postupně jsem se začala po těch náročných 4 měsících dávat dohromady. Když doktor potvrdil, že je všechno v pořádku, manžel s kamarádem se mi rozhodli za 2 dny zorganizovat tajnou oslavu mých 30. narozenin a já byla po dlouhé době zase poprvé mezi lidmi. Pozvali tam spoustu mých kamarádů, manžel mě tam odvezl autem, abych se moc nenamohla a celé to bylo pod záminkou romantické večeře ve dvou. Byla jsem dojatá, to musím přiznat...

Oslava narozenin... tajně zorganizovaná jako překvapení :-)

V den mých narozenin jsem ucítila první zcela jasné pohyby miminka. Do té doby to byly jen takové bublinky a pořád jsem zkoumala, jestli je to mimčo nebo střeva. To byl ten nejkrásnější dárek, jaký jsem si mohla přát. Jako kdyby miminko vědělo, že mám narozeniny a tak mě chtělo takhle potěšit.

A od této doby, tedy od začátku března, bylo moje těhotenství v celku pohodové a já jsem si ho začala konečně užívat... 

31.3. jsme byli na 2. velkém screeningu a dozvěděli jsme se, že čekáme chlapečka.

Na začátku 3. trimestru jsme poprvé po půl roce vyrazili na výlet. Jeli jsme do Českého Švýcarska a já jsem dokonce došla až na Pravčickou bránu. Také jsem v květnu šla úsek pochodu Praha Prčice. Byla jsem na sebe pyšná. Břicho už jsem měla celkem velké, těžké, ale pomáhal mi podpůrný těhotenský pás, který jsem v těch posledních měsících nosila skoro pořád.

Pravčická brána...

Děčínský Sněžník...

Pochod Praha Prčice...

V 8. měsíci jsme s manželem absolvovali i nějaké společenské události, takže jsem si na konci svého těhotenství pořídila i slušivé společenské šaty.

Na svatbě...

V 9. měsíci jsme byli na posledním ultrazvuku, všechno bylo v pořádku a začala jsem chodit do poradny a na monitor už do porodnice. Také jsem odjela s manželem na dětský tábor do Krušných hor, kam jezdíme každý rok (pochopitelně se souhlasem lékařů). Nedělala jsem samozřejmě klasicky vedoucí, pouze jsem se tam rekreovala a odpočívala jsem. Vzhledem k tomu, že v Praze tou dobou bylo asi 40°C, tak v přírodě mi bylo daleko lépe. Po návratu jsem ještě v 38. týdnu stihla těhotenské focení a pak už jsem v těch vedrech jenom očekávala porod.

Turistika na táboře...

Soutěž o velikost břicha jsem vyhrála :-)

Jedno foto z focení...

Porod přišel přesně na termín. Od samého začátku jsem měla jediné datum, které odpovídalo jak menstruaci, tak ultrazvuku - 7. srpna. A i když to vypadalo, že stihnu porodit 6. srpna, tak Vašíkovi se nakonec ven nechtělo a porodila jsem opravdu 7. srpna. Porod byl náročný, skončil akutním císařem a rozhodně nebude patřit mezi mé nejhezčí vzpomínky. Ovšem to, že to mám za sebou a že se nám narodil naprosto zdravý a krásný syn, to bude pro mě asi na vždycky nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Ukázali mi ho sice jen na pár vteřin a pak jsem ho viděla až druhý den, ale na ten okamžik, kdy mě přiváželi z JIP na oddělení šestinedělí a tam na chodbě stál manžel s Vašíkem v náruči, na ten nikdy nezapomenu! Pláču z toho pokaždé, když si na to vzpomenu (i teď). 

Moje první setkání s Vašíkem :-*

Dokázali jsme to! Máme miminko! Dneska jsou Vašíkovi už 3 měsíce a pár dní. Těžko tomu uvěřit. Je to krásné a myslím, že za tu dobu už jsme si na tu krásnou změnu v našem životě zvykli a jsme v pohodě. Musím říct, že si užívám každičkou chvíli s ním, nemůžu se na něj vynadívat a hrozně mě baví s ním být, hrát si s ním, rozesmívat ho a prostě se mu věnovat. Už je s ním sranda. Nejlepší samozřejmě je, když jsme spolu všichni tři, i s taťkou. A už si neumím představit, že by něco bylo jinak.

Vašík - 3 měsíce

Uplynulý rok nebyl jednoduchý, to je pravda, ale všechno to za to stálo a já bych za nic na světě neměnila. Jednoduše řečeno... jsem šťastná a spokojená! A zamilovaná... za 1.) do mého muže, asi ještě víc než kdy dřív, protože je teď navíc i skvělý táta a za 2.) do svého syna. Oba jsou a vždycky budou mojí láskou na celý život. 

8 komentářů:

  1. Pěkné shrnutí. :-) Už nevím, kdy jsem tě začala číst, ale všechno si to pamatuju. Jsem ráda, že ničeho nelituješ (nemyslím kvůli mimi, ale svému zdraví). Naše cesta nebyla tak složitá (zatím), mimi se nám snad narodí na třetí výročí začátku snažení. :-)

    Ještě jsem se chtěla zeptat, když jsi psala u porodu, žes věděla jak tlačit a tak, na jaké kurzy jsi chodila? Já chodím cvičit a v lednu půjdem do Podolí na předporodní kurz, ale jinak o ničem nevím... Dík

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chodila jsem do Slunečnice na Staroměstskou a můžu ti to jen doporučit. Zejména hodiny s lektorkou Evou, ta je moc šikovná! Má hodiny ve středu od 17:00 a od 18:00, ve čtvrtek od 17:00 (to je až ve 3. trimestru) a pak v pátek od 16:00. Já jsem chodila ve středu od 17 na pánevní dno a v pátek na gravid jógu.
      A pak tam také mají předporodní kurz - v pondělí v 16:15, to je také fajn.
      Tak to klidně zkus ;-)

      Vymazat
    2. Do SLunečnice chodím taky a k Evě jsem chodila na soukromé rehabilitace, ale zatím mě to moc nenadchlo. Ale díky za odpověď a hezkou neděli. :-)

      Vymazat
  2. taky budeme mít brzo výročí... a taky plánuju sepsat nějaký nostalgicky vzpomínací článek.... :-) letí to...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak se na tvůj článek budu těšit ;-)

      Vymazat
  3. krasne sepsane, uplne me to dojalo!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný příběh se šťastným koncem! :) A bříško ti fakt seklo! :) ♥

    www.lovingmamas.blogspot.com

    OdpovědětVymazat