Vašík oslavil 1. narozeniny

Čas teď běží tak neuvěřitelně rychle a fakt mi to přijde jako včera (dobře, nebo třeba před měsícem), kdy se nám Vašík narodil. Ale rok? Nemůžu uvěřit, že už je to rok. Bylo to takové malinké miminko a teď je to takový ďáblík, který se ani na vteřinu nezastaví. Neustále vymýšlí nějaké lumpárny a zdrhá mi z náruče, když ho chci nakrmit, přebalit nebo obléknout. Honím ho po bytě a on nadšeně vříská, když vyleze na sedačku a skočí do polštářů, kde si myslí, že se mámě schová a ona tam na něj nemůže. K tomu kroutí hlavou a dělá "ne ne ne". Kolikrát se musím v duchu smát, jaký je to rošťák...

Je možné, že byl takovéhle miminečko...?

I když jsem většinu času unavená a někdy mi dochází síly, musím říct, že ač to byl asi rok nejnáročnější, tak byl ale zaručeně nejkrásnější a nejšťastnější v mém životě!!! Já si to užívám a jsem naprosto spokojená a šťastná. A i když si občas (jenom malinko) postěžuju, neměnila bych vůbec nic.

A to, že tento článek píšu se zpožděním víc než měsíc a půl, je známkou toho, jak ten čas fakt letí a jak je ho hrozně málo...

Když se blížili jeho první narozeniny, měla jsem v hlavě představu, jak by měla vypadat oslava. Bylo jasné, že jich bude několik. Jedna s mojí rodinou mimo Prahu, druhá s manželovou částí rodiny v Praze a pak jsem chtěla udělat oslavu s kamarády a dětmi, ale z té nakonec sešlo, protože se téměř nikomu nehodil vybraný termín. A právě na tuhle oslavu jsem měla vybranou inspiraci na Pinterestu a chtěla jsem, aby to mělo trochu styl. Rodinné oslavy byly takové "nijak do detailu plánované", ale to se právě ukázalo nakonec mnohem lepší. V plánu byly dvě místa, dva dorty, pěkné počasí a dobrá nálada. Zbytek se přece vyřeší operativně. Co jsem nedokázala naplánovat, bylo to, jak se Vašík vyspí a jakou náladu bude mít on. V obou případech se to povedlo dobře, ne-li skvěle. Obojí byla oslava formou grilovačky na zahradě a bylo to fajn. Dort na první oslavě byl přesně podle mé představy a takový, jaký jsem pro Vašíka chtěla. Pekla ho moje teta a byl luxusní. Měl 3 patra, bílá piškotová buchta, spoustu ovoce a lehký, pudinkový krém. Vašík si ho náležitě užil, ponořil se do něj a celý ho rozpatlal. Bylo to kouzelné :-). Také ho poměrně dost snědl. Druhý dort na druhou oslavu mu dělala babička, byl jednoduchý, kulatý, s krémem. A i když se Vašík zase hodně snažil o rozpatlání, nešlo mu to tak dobře, protože byl potažený tuhým máslovým krémem a nešlo mu to tedy tak jednoduše. Nicméně dobrý byl také. A jako bonus dostal ještě další dort, čokoládový, od další tety. Dárky se také povedly, ale musím říct, že Vašíka to ještě moc nebralo. Ano, vždycky chvilkově, když rozbalil míč, párkrát s ním hodil, u autíčka si zatočil s kolečkama, na plyšáka udělal hají, ale že by se z toho všeho nějak radoval, to ani ne. Úspěch měla velká Tatra, kterou dostal už druhou. První dostal klasickou oranžovou od táty, už asi v 7 měsících a na té řádí doma. Já jsem odmítla jí brát ven a pak ji mýt, aby mohla zpět do bytu. Takže dostal druhou, vojenskou a ta je na ven. Za tou lítá jako drak a hrozně ho to baví. Ovšem dostal i dva malé modely, červenomodrou vyklápěčku a oranžovou míchačku. To je novinka letos od července, jsou to malé 30 cm modely. Je jich několik, takže časem budeme mít doma jistě všechny. A to ho také baví, takže doporučuju. Kupodivu ho už baví i Duplo, které také dostal. Velké kostky rozebírá a snaží se je už i spojovat. A zvířátka z Dupla jsou samozřejmě nejlepší. Jo, ale trhání papírů bylo na dárcích pochopitelně to nejzábavnější. Takže já už se těším na jeho 2. narozeniny, protože to už bude mít z dárků určitě větší radost, Možná už i letos o Vánocích to bude lepší.

Společné narozeninové foto... :-*

Dort všude, kam se podíváš :-)

Další dorty...

A pak jsme ho umyli ve škopku :-)

Narozeninový den jsem strávili v Harrachově, kde jsme byli na prodlouženém víkendu. Samozřejmě jsme 1. narozeniny nemohli neoslavit, takže jsme zašli do místní cukrárny, kde jsme Vašíkovi koupili dortík (jeho první vůbec), svíčku a párty kloboučky s Krtečkem a dali mu první narozeninový dárek. Odpoledne jsme jeli domů a navečer přišla babička, která mu donesla celý dort, že prý přece v den 1. narozenin musí mít svůj dort. Pustil se do něj takovým stylem, že když na sedačce přistála první jahoda, posadila jsem ho i s dortem do vany, ať si ho tam užije, jak chce... a byl spokojený :-).

Malá oslava v cukrárně v Krkonoších, v den Vašíkových 1. narozenin...

První velký narozeninový dort...

...s kterým skončil ve vaně, aby si ho mohl pořádně vychutnat :-)

A na závěr skromné přání k Vašíkovým narozeninám... 

Ty náš malý ďáblíku, 

kromě všeho nejlepšího a toho, že bych ti (i nám) přála, abys byl pořád co nejvíce zdravý, tak ti přeju hlavně to, abys byl dál tak spokojené a vysmáté dítě a abys měl stále tolik síly a energie, jako máš teď ;-*

Tvoje milující máma

PS: Den po svých narozeninách si Vašík poprvé sám stoupl v prostoru, bez opory. Trénoval to celý den. Další dva dny přidával ke každému stoupnutí 1-3 krůčky, další den 5 kroků, pak 10, 15, 25 atd. Netrvalo to dlouho a přestal lézt a po bytě už jenom chodí. Lezl ještě chvíli přes prahy, ale teď už se jen přidrží futer (někdy už ani to ne) a s lezením už se neobtěžuje. Na nerovném povrchu chůzi trénoval zhruba o týden déle. Teď je mu 13 a půl měsíce a lítá jako drak, už skoro běhá. Jezdí na odrážecí motorce, kope do míče, neustále něco přenáší v náruči... Co začal chodit, přijde mi, že se ve všem zdokonaluje ještě rychleji než ve všem za celý rok. A trochu doufám, že se už také kromě pohybu začne soustředit na mluvení. Zatím říká jen několik slov, ale už asi 2 týdny se snaží všechno hezky opakovat, tak snad se také brzo dočkáme :-). Já jsem teď spokojená, dokáže mě už nepochybně identifikovat a volá na mě "máma" :-).

...a z miminečka je takovýhle raubíř :-)
A bude to motorkář, to je jasné :-)

Letní dobrodružství...

Ach jo, kde mám brát čas na psaní článků :-(??? Mám v hlavě několik témat, ale prostě není čas. Vašík mě zaměstnává na 150% a když usne, musím se i já najíst a udělat nejnutnější domácí práce (myšleno večer). Přes den už toho moc nenaspí, ale učím ho spát dopoledne doma, takže ho nejdřív hodinu uspávám a pak teda max. hodinu spí. Odpoledne spí v kočárku, to chodíme ven. Ta hodina dopoledne mi většinou stačí tak akorát na přípravu oběda. Už se teď ale párkrát stalo, že spal jen jednou po obědě. Jak to děláte vy ostatní? Kdy píšete články? To máte sílu večer? Já tedy ne :-(.

Článek o oslavách 1. narozenin zatím odložím, ale slibuju, že ho napíšu a přidám i nějaký lehký roční souhrn o tom, jaký ten rok pro nás byl.

Dnes se stal zázrak a Vašík ráno spal do 8:45. Na rozdíl ode mě, já byla od 7 vzhůru a číhala jsem, kdy se vzbudí. To ale znamená, že dopoledne nespal a dneska spí po obědě doma. Takže to vezmu stručně a zkusím dát dohromady něco málo o tom, jak trávíme léto...

Začali jsme mini dovolenou v Krkonoších. Byli jsme tam 4 dny na začátku července. Byli s námi kamarádi s o 2 měsíce mladší holčičkou než je Vašík, tak to bylo moc fajn. Myslím, že jsme si to všichni užili. Nebudu to dlouze popisovat, vložím sem zase jen fotky :-).

V Janských Lázních...

Rozhledna na Stachelbergu...

Pevnost Stachelberg...

Jeli jsme lanovkou na Černou horu... Vašíkovi se to moc líbilo :-)

A tady už vyrážíme z Černé hory do Pece pod Sněžkou... Vašík to chtěl vzít také pěšky :-)

Už jsme skoro v Peci... a támhle je Sněžka 

Cestou, necestou, polem, nepolem... po sjezdovce nahoru, protože taťka zná zkratku :-)

Trampolína v penzionu, to je velká zábava. To ho bavilo hodně a chtěl by tam být nejradši pořád :-)

Prostě musel ochtnat tátovu česnečku :-)

A největší zážitek - prohánění holubů na náměstí v Hostinném. To nevadí, že mámě a tátovi upadnou záda :-)

Druhou polovinu července jsme strávili jako každý rok na táboře, na Mariánské v Krušných horách. Bylo tam krásně, celé dny jsme byli venku, v přírodě. Chodili jsme na výlety, občas i na celodenní. Byli jsme i v Karlových Varech. Bohužel v půlce pobytu přišel zádrhel, Vašík dostal rýmu a najednou měl horečku 39°C. Večer dostal studený zábal a vypadal jak hromádka neštěstí, chodil se tulit a před večeří mi seděl na klíně a 2x dokonce usnul. Druhý den jsme zůstali doma, tzn. na pokoji cca 4x5 m a protože teplotu už měl jen lehce zvýšenou, už chtěl normálně řádit. Upřímně už odpoledne jsem myslela, že mi hrábne :-). Snažila jsem se ho držet v klidu, ale fakt to moc nešlo. Měli jsme v pokoji velkou Tatru, odrážedlo, spoustu knížek a hraček, ale pořád to bylo málo. Takový čert v klidu prostě nevydrží. Odpoledne začalo pršet a ano, asi tak minutu stál na posteli pod oknem a pozoroval, jak prší a jak z okapů tečou proudy vody. To se mu líbilo. Další den večer dostal ale ze spánku podobný záchvat tomu, jako když se dusil a jeli jsme sanitkou do Motola. Tentokrát už jsme to zvládli sami. Já jsem teda akorát byla ve sprše a z chůvičky se ozval šílený pláč. Nahá a mokrá jsem vběhla do pokoje, on ani nestál, jen ležel a plakal. Okamžitě mi bylo jasné, že tenhle pláč znamená, že něco není v pořádku, tak jsem ho zvedla a prohlížela ho. Rozsvítila jsem, otevřela okno, mluvila na něj. On totiž sice koukal, ale v podstatě spal. Musel se probrat a uklidnit. Nedusil se ale tentokrát. Mezitím jsem ještě volala manželovi, který byl na chatě u dětí, ať hned přijde. Byl tam asi za 2 minuty. Dali jsme mu napít vody a vzali ho do koupelny, kdy jsme mu namočili i obličej studenou vodou. Jak se ukázalo, uklidnila ho zřejmě tekoucí voda, když ji pozoroval. Ještě jsme mu pak koukli s baterkou do krku, říkala jsem si, jestli ho tam třeba nebolí. V krku nic neměl, ale jak jsem mu tam zasvítila, zaleskla se na místě dolní dvojky průhledná čárka. Tak mi to bylo jasné, rýma i teplota byly od zubů! Proč ho ty zuby ale tak trápí? Druhý den se objevila čárka na místě druhé dvojky a já jsem si zpětně uvědomila, že každý zub provázela rýma a když mu rostly 2 horní jedničky, měl i teplotu a skončili jsme v tom Motole. To jsme ale ještě nevěděli, že to jsou zuby, to vidět nic nebylo. Tentokrát 2 zuby, teplota velká a rýma také. Takže mu zřejmě zase zaskočily sliny nebo hleny, ucpal se mu krk, on se lekl a dostal ten záchvat. No, co vám budu povídat, brečela jsem taky a když se uklidnil, ulevilo se mi, ale brečela jsem ještě víc a bála se každého dalšího večera, kdy budu muset do sprchy a nebudu u něj. Už se to ale naštěstí neopakovalo. A doufám, že už nikdy nebude!

Fotek z tábora máme bambilion a nestíhám je teď probrat, takže se omlouvám, ale tábor je bez fotek :-(.

Ani ne týden na to, co jsme přijeli z tábora, jsme vyrazili na 4 dny do Harrachova. Byl tam festival Keltská noc, kam jel manžel s kamarády. Já s Vašíkem jsme buď mohli být doma nebo vyrazit také a užít si společně alespoň dny, protože bylo jasné, že na festival večer nemůžeme. Nakonec jsme tam byli oba dny na chvíli a bylo to fajn. Vašíkovi se to líbilo také. Měla jsem trochu strach z toho kraválu, ale evidentně našel v hudbě zalíbení a jak ji slyší, začne do rytmu tancovat. V neděli, v den odjezdu, měl Vašík svoje první narozeniny, tak jsme je komorně oslavili v cukrárně :-). Velké oslavy pak byly v plánu na další týden, ale o tom bude další článek.

Výlet k Mumlavským vodopádům...

Miluje vodu! Vůbec mu nevadilo, že je ledová, chtěl tam a plakal, když jsme ho nechtěli nechat jít si zaplavat přímo pod vodopád :-). Tak prý aspoň takhle... :-)

Na festivalu Keltská noc... :-)

Na autogramiádě Třech sester...
Vašík má podepsané blahopřání k 1. narozeninám a my s taťkou nové CD :-)

Výlet na Smržovku...

A malinká oslava Vašíkových 1. narozenin :-)

Jinak jsme jednotlivé dny trávili různě. U kamarádů nebo na chatě. Tam jsme strávili poslední dobou několik dní, Vašík se cachtal v bazénku, houpal se na houapčce, prohání všechny své stroje, tzn. tříkolku, Tatru, odrážedlo a nejčastěji prohání rodiče nebo kohokoliv, kdo mu přiblíží ruku. Hned ji chytí a musí jít. A bojí se trávy, takže se místo po kolenou naučil lézt po čtyřech, jako by rovnou po nohách, s nataženýma nohama, aby se trávy dotýkal co nejméně. Zamiloval si rajčata, která si chodí trhat na chatě rovnou na záhon a sní jich za den snad kilo. Proč zrovna rajčata? Když do něj kousne, celé mu vyteče na triko. Ale hlavně, že je šťastný. Líbí se mu tam ko-ko-ko (tj. slepice) u sousedů a chtěl na ně chodit také tak 150x za den. Když usínal, opakoval si ko-ko-ko. Chůze na trávě mu moc nejde, jak je to rovné, tak dost padá. Jinak na betonu nebo v bytě udělá zhruba 20 kroků.

Hmmm, rajčátko, mňam, mňam :-)

Kráva bůůů... momentálně jeho nejoblíbenější zvíře, tak jsme mu museli ukázat živou krávu.
Snažil se jí nakrmit...

Proč by měl sedět v židli, když může sedět na židli? To je mnohem větší zábava...
Ještě, že jsme pořídili sice drahou, ale pevnou a těžkou židli, kterou SNAD to zvíře nepřevrátí!

Dnes jsme byli koupit druhé boty. Z prvních už vyrostl. Aktuálně má tedy boty vel. 22. Dělá scény a nechce do kočárku. Včera jsme vezli prázdný kočárek a milost pán šel pěšky po chodníku, dokonce bez bot. A dnes jsme kočárek ani nevzali, protože dostal hysterický záchvat, když jsem se ho tam snažila dát. Když s ním jdeme oba, můžeme se vystřídat, aby nám neupadla záda. Ale co si počnu, až půjdu ven sama, to tedy nevím. Začíná nám veselé období :-).

Takhle si vykračuje bos po chodníku a je naprosto šťastný... ať žije barefoot :-)

Takže to je ode mě dnes vše, myslím, že toho je dost. Snad najdu brzy čas na další článek.
Doufám, že si užíváte léto tak, jako my ;-).

10-měsíční ďábel...

Vašíkovi už je 10 měsíců! Teda, už mu vlastně táhne na 11. měsíc, jenom jsem ten článek psala několik dní :-(. Každopádně už je to velký kluk. Začíná mi být po tom malinkém miminku smutno. Ale tenhle ďáblík mě baví, je s ním velká sranda :-). Občas je teda na ránu, to většinou, když mi dochází síla, ale jinak je to miláček :-). A takhle už se zabavíme i společně...

Na 10-měsíční prohlídce jsme byli s týdenním předstihem. Vašík vážil 9975 g, takže kdybychom byli v řádném termínu, asi by tam těch 10 kilo bylo :-). A měří 79 cm. Podle paní doktorky je veliký, ale mně to ani moc nepřijde. Ano, těch 10 kilo už se celkem pronese, to je pravda. A občas potkáme na procházce nějaké chodící děti, kterým je určitě přes rok a jsou menší. Tak nevím :-).

Jinak 9. a 10. měsíc přinesl nejviditelnější pokroky v tom, co se Vašík naučil. Měla jsem pocit, že pokroky dělá každý den. Jak se dostal do kleku na čtyři, začal se pohybovat tou píďalkou, za chvíli si sednul, potom si začal stoupat, nakonec se i rozlezl správným střídavým způsobem a teď už chodí kolem nábytku a nejradši by chtěl pořád jen chodit...

Přebalování aneb "mámo, chyť si mě..."

Jo, přebalování je velká zábava. Když se "jen" otáčel na břicho a já z toho šílela, teď bych za to byla vděčná, kdyby dělal jen to. Teď se otočí a rovnou začne zdrhat, případně si stoupá. Několikrát během jednoho přebalení. Takže z minutové záležitosti je to tak čtvrt hodinový boj. Asi 2x už došlo i na to, že jsem ho musela zakleknout a přebalit násilím, třeba když někam pospícháme. To jsou pak i slzičky. Závidím těm maminkám, kterým děti leží a třeba ty 2 minuty vydrží v klidu. Venouš ani náhodou. Za celý den se nezastaví ani na ty 2 minuty, pořád někde lumpačí. Občas by potřeboval tlačítko "vypnout" :-).

Co už Vašík umí 
(tentokrát to bude trochu i taková fotogalerie, jen se omlouvám za kvalitu fotek, většina je z mobilu a nejsou nijak upravené, na to není čas)

- Krásně sedí.

- Krásně stojí, stoupá si všude a neustále. nejdřív u věcí, které byly nižší než on, potom třeba u stolečku, u sedačky, postupně přidával a vybíral si to, kde se mohl za něco chytit a přitáhnout se nahoru. Teď už si stoupne i u hladké zdi, kterou mimochodem olizuje. Stejně tak rád si dává pusinky u zrcadla. Je vtipné ho pozorovat :-).

- Dělá krůčky do stran podél nábytku. Umí už obejít i roh stolu.
- Když ho držíme za ruce, resp. za ramena, tak už ťape. Přejde celý byt.
- Už si hledá i jiný způsob, když nejsou po ruce něčí ruce. Opírá se o Tatru, která mu ale zatím ujíždí rychleji, než on stíhá dělat krůčky.

- Leze jako drak. Naprosto vzorně, střídá ruce a nohy. Je šíleně rychlý. Díky tomu se také zlepšila jeho separační úzkost, protože když někam jdu, leze za mnou. Řeknu mu, kam jdu a jestli chce, ať jde se mnou a on se "rozjede". Občas zmizím, aniž bych mu to řekla a i tak už mě dokáže po bytě najít. Najde mě i na záchodě, ale jakmile se zavřu, je zle. Řve za dveřmi, většinou u nich stojí a bouchá na ně. Takže se pak nemůžu dostat ven. Vzdala jsem to a nezavírám se. On si tam pak přileze a když vstanu, okamžitě se postaví k záchodové míse a nejraději pozoruje vodu, když splachuju. No, je to nechutné, ale hodně ho to baví :-).

- Stejně tak rád si stoupá u myčky na nádobí a pořád by chtěl mačkat čudlíky a fascinuje ho displej, kde svítí čísílka.

- Také si stoupá u sporáku, chytá se za madlo u trouby. Tak čekám, kdy se to s ním otevře. Zatím se mu to nepovedlo (psáno včera). Dneska připisuju, že se mu to právě povedlo. Letěl rovnou na hlavu a řval jako pavián. Chudinka můj :-(.Jenže jak mu mám vysvětlit, aby tam nechodil?

- Už se mu daří otevírat skřínky s nádobím. Tam, kde jsou nebezpečné věci, jsme museli dát pojistky proti otevření.

- Rohy stolků a podobných věcí jsou oblepené gumovými rohy už dávno.

- Nemá rád pračku. Když pere, nedůvěřivě ji pozoruje a zavírá dveře do koupelny.

- Občas leze i sám do jiné místnosti. Když si vzpomene, že v ložnici je zrcadlo, tak se tam vypraví. Nebo že v předsíni má Tatru, která má prima kola nebo že tam má táta hokejky na florbal.

- V kočárku jezdí zase na břiše nebo v kleku. Pozoruje okolí a nic mu nesmí uniknout. Směje se, křičí, rozdává úsměvy a lidé, které potkáváme, ho obdivují a smějí se na něj. Jakmile na něj nějaká "bába" promluví a zasměje se na něj, hned k ní natahuje ručičky.

- Má rád knihy. Neustále si v nějakých listuje. Ať jsou to jeho dětské knihy nebo jakékoliv jiné "dospělácké".

- K dvěma spodním zubům konečně přibyly dvě horní jedničky. Ty se mu prořízly minulý víkend. Jak je objevuje, začíná s nimi skřípat. To je děs, rve mi to uši a nejde mu vysvětlit, aby to nedělal. První horní dvojka se prořízne co nevidět. Kromě toho mě s nimi pěkně kouše při kojení.

- Dává nám pusinky, což znamená, že nás celé oblízne, protože pusu dává s otevřenou pusou dokořán. Je to miláček. 

- Občas se přileze jen tak pomazlit. Ke mně tedy. Neustále po mě leze a pořád se po mě sápe. Po nikom jiném tolik neleze.

- "Terorizuje mě" :-). Rve mi vlasy, štípe mě, kouše mě, plácá mě do obličeje... a to si k nikomu jinému také nedovolí. Při večerním kojení dělá neskutečné vylomeniny. Kleká si, točí se do vrtule, stoupá si. Bohužel u toho zapomíná pouštět moji bradavku, takže to většinou dost bolí.

- Spí 2x denně a hurá, občas se zadaří a dopoledne spinká doma. Z toho mám radost, protože tak mám chvilku klidu. Stihnu třeba uvařit bez toho, aniž by mi visel na noze nebo se někde hmoždil, zatímco já nemám čas ho hlídat.

Jinak je u nás ale uspávání hodně velká zábava. Probíhá to zhruba takhle nějak :-)

- Přes den je už (většinou) bez dudlíku. Začala jsem mu ho odebírat a dostává ho jen na usínání a v noci jich má teda stále plnou postýlku.

- Všechno zkoumá prstíčkem. Na všechno ukazuje. Do všeho ten prstík strká. Zkoumá drobečky, dírky, šroubky, knoflíky...

- Nezavře pusu a pořád něco brebentí. Umí říkat máma, táta, bába, děda, papa, mam (tzn. ham), edě (tzn. ještě) . Neví asi ještě moc, co to znamená a neumí nám přiřadit to správné oslovení. 

- Má rád pejsky, venku mu žádný neunikne. A umí už ho najít a ukázat ve svých knížkách.

- Stejně tak má rád tramvaje a vlaky. V kočárku by si ukroutil hlavu, když jede tramvaj.

- Zbožňuje houpačku. Děda mu ji pořídil na chatu a nemohli jsme ho tam odsud dostat. Takže v Praze obrážíme hřiště a chodíme se houpat.

- Učím ho pít z hrnečku a zatím mu to moc nejde Mokrý je vždycky až na břiše.

- Na vyzvání umí ukázat jak je veliký (zvedne ruce nad hlavu) a udělat paci, paci (to si vtipně plácá jednou rukou přes druhou).

- Rád si hraje s dveřmi, "jezdí s nimi" sem a tam. Jen mám strach, že si tam přivře prsty.

- Miluje tříkolku. Sousedi nám ji půjčili na vyzkoušení a od té doby chytá hysterický záchvat, kdykoliv ji vidí a chce na ní. O víkendu nám ji půjčila sestřenice, tak bude mít "vlastní".

To je zatím asi tak všechno, na co jsem si postupně vzpomněla. Zbytek zase příště...

Jinak jsme vlastně také absolvovali 2 společenské události. Jednu svatbu, kde jsme byli celá rodinka a druhá akce byla Gran Gala 2016, což je ochutnávka vín ve Villa Richter. Tam jsme byli bez Vašíka, kterého po půl roce večer hlídala babička. Byla jsem nervózní, jak to půjde. Večeři a koupání zvládli dobře. Jen usnout nechtěl. Ta akce byla odpolední, takže jsme kolem 20:45 přišli domu a on ještě nespal. Chtěl maminku, závislák jeden :-).

Opět na pohotovosti...

Ve čtvrtek před 14 dny jsem šla s Vašíkem na 10 měsíční prohlídku k doktorce. Asi 4 dny před tím se mu na zadečku, resp. na konečníku udělala taková boulička, která vypadala jako hemoroid. Ukázala jsem jí doktorce a řekla jsem jí, že Vašík má asi zácpu, že už několik dní má potíže se vykakat. Napsala nám žádanku na vyšetření na chirurgii, aby se mu na to někdo raději podíval. Objednala jsem nás na pondělí. Po telefonu mi paní doktorka z chirurgie poradila, abych Vašíkovi dávala Lactulosu a že by měl mnohem víc pít. Dosud pil tak 100 ml, max. 150 ml. A prý by měl vypít cca 100 - 120 ml na 1 kilo své váhy :-O. Jelikož má 10 kilo, tak je to minimálně litr. Takže jsme museli začít pracovat na tom, aby začal pít víc...

Odpoledne se probudil z odpoledního spánku, výjimečně jsme byli doma a nespal zrovna v kočárku. Dala jsem ho na nočník a hned začal tlačit a plakat. Hodně plakat. Bolestí. Bylo mi ho tak strašně líto, kdybych mohla, tlačila bych za něj. Asi po 10 minutách vytlačil malý tvrdý bobek, ale plakal pořád. Podívala jsem se, jestli ještě tlačí a celkem jsem se vyděsila, protože to vypadalo, jako by měl vytlačený konečník venku :-(. Rychle jsem přemýšlela, co dělat, jak mu pomoct. Byla jsem sama doma. Zavolala jsem té doktorce, ke které jsem nás objednala na pondělí a chtěla jsem, jestli by se na něj nemohla podívat ještě ten den. Bohužel už nebyla v práci. Řekla, ať jedeme do Motola na pohotovost. Počkala jsem, až to nejhorší Vašíka přejde a až se zklidní a přestane plakat. Dala jsem mu svačinu, zabalila nejnutnější věci, naložila ho do auta a jeli jsme. Manžel byl v práci, takže jel za námi rovnou do Motola. Přijeli jsme tam asi v 17:30 a strávili jsme v čekárně "příjemný" večer. Na řadu jsme se dostali asi po 20:00. Bála jsem se, jak to Vašík vydrží, jelikož je zvyklý mít po 18:30 kaši, pak se koupe a ve 20:00 nejpozději jde spát. Takhle dostal láhev se Sunarem a zvládl to dobře.

Doktorka ho vyšetřila, sáhla mu do zadečku a nepřipadalo jí, že by tam měl nějaký problém, že to tam měl volné. Hemoroid to nebyl, ale údajně nějaký zánět a trhlinka na konečníku. Doporučila mazat mu to mastičkou Factu a místo Rybilky mám používat Bepanthen. Mám mu dávat Lactulosu a MUSÍ prostě víc pít! Klidně prý ovocné mošty, cokoliv, ale musím do něj dostat tekutiny! A k obědu mu mám dávat polévky. Vašík to zvládnul statečně, dokonce doktorku i sestřičku obdařil několika úsměvy. Potom samozřejmě usnul v autě. Doma jsme ho vykoupali a spát šel kolem 22:00. Asi byl hodně unavený, protože díky tomu všemu spal celou noc!

Další dny se to už lepšilo, zadeček se hojil, Vašík začal dlabat polévku (jde mu to už dětskou polévkovou lžící), kakal snáz, i když krev z té trhlinky mu trošku tekla pořád. S pitím jsme bojovali, ale když jsme na farmářském trhu koupili jablečno-švestkový mošt, tak pít začal. Nejdřív 150 ml, pak 450 ml a nakonec se dostal až na 700 ml. Vodu ani čaj nechtěl, ale tohle mu evidentně chutná. I když je to sladké, tak nemám strach, protože on se ani na chvilku nezastaví, takže to všechno určitě spotřebuje :-).

Minulou středu jsme byli na kontrole v Motole. Doktorce se konečník celkem líbil, že to je o 100% lepší než minule a že se to hezky hojí. Mastičkou mu to mám mazat 3x denně ideálně 2-3 měsíce, Lactulosu mám dávat denně dlouhodobě, mám dohlížet hlavně na ten pitný režim a vždycky, než půjde kakat, mu mám zadeček promazat obyčejnou vazelínou, aby mu to šlo hladce. Dostali jsme pochvalu, že už Vašík v 10 měsících chodí na nočník a že to je dobře. Tak jsem byla hrdá, jak je šikovný :-).

Od toho minulého týdne je to čím dál tím lepší, asi jen 2x se stalo, že nekakal, jinak každý den. S pitím bojujeme pořád, těch 700 ml vypil, když bylo velké vedro, teď vypije tak max. 500 ml. No, aspoň to...

Už se na nočníku zase směje a řádí :-)

Teda ale řeknu vám, že je zácpa pěkný prevít. Sama na ní trpím, hemoroidy máme bohužel v rodině, ale vidět trpět takového drobečka, to mi zase rvalo srdce.

A říkám si, jestli mít dítě znamená, že budeme na pohotovosti pečení vaření... Upřímně doufám, že ne. Už mi to docela stačí!

Sanitkou do Motola...

V pátek večer jsem zažila nejhorší chvíli svého života. Vašík se nám dusil a museli jsme volat záchranku ;-(. Ten pocit, kdy mu nedokážete pomoci a čekáte na sanitku se nedá popsat. Panika, zoufalství a neuvěřitelný strach...

Vašík má od čtvrtka rýmu. V pátek večer šel normálně v 8 hodin spát a spal celkem klidně. V půl 10 se vzbudil s šíleným pláčem, nic postupného, žádné zesilování, rovnou pláč poměrně silný a intenzivní. Běžela jsem k němu, jestli třeba nemá hlavu mezi špriclema nebo něco podobného, protože poslední dny je z něj takový malý "sebevrah", neustále někde padá a bouchá se, cž dělá i ze spaní. Ležel v postýlce a hrozně moc brečel. Ani jsem se nesnažila mu dávat dudlíka, hladit ho a utěšovat, aby spinkal dál, ale rovnou jsem ho pochovala. Asi tak 2 minuty jsem se ho snažila uhoupat, ale brečel čím dál víc. Nevím, jaký instinkt mě přinutil vzít ho do obýváku na světlo za manželem. Ještě asi další 2 minuty jsem ho chovala a dělala š-š-š. Pak se mi zdálo, že se intenzita zastavila, ale že začal víc chraptit. Koukla jsem na něj a on brečel a měl zavřené oči, jak kdyby pořád spal. Říkala jsem mu, ať se probere a otevře oči. Pak jsem si s ním sedla na sedačku k manželovi a říkám, jestli slyší, jak chraplavý ten pláč je, že to je jiné než kdykoliv jindy. On na něj kouknul a říká, že je nějaký červený. Když jsem si ho posadila na klín, všimli jsme si, že má oteklý krk. Měl tam takovou jako by pneumatiku kolem. Chraptil a snažil se zřejmě něco vypudit z krku. První, co jsem udělala, otočila jsem ho hlavou dolů a bouchla ho mezi lopatky. Znovu a znovu. Nic. Začínala se mě zmocňovat panika. Manžel mu strčil prst do krku. Nic, ani se nepozvracel. Chrčel dál. Začala jsem brečet a ptala se, co budeme dělat. Strčila jsem mu tam prst také a šátrala, jestli tam něco nemá. Nic. Brečím víc a říkám manželovi, ať volá sanitku, že já to nezvládnu. Prosím Vašíka, ať se zklidní a začne dýchat normálně. Prosím manžela, ať něco udělá, že se Vašík jinak udusí. Manžel mluví s paní na telefonu, která radí to, co už jsme udělali, hlavu dolů, ránu do zad, prst do krku, nenechat usnout. Sanitka vyráží. Já brečím, chovám Vašíka a vyděšeně koukám na manžela. A čekáme. Než manžel domluví s tou paní, zdá se, že se Vašík začíná uklidňovat a přestává plakat. Dech se mu zpomalil a pomalu přestává chraptit. Zlepšilo se to. Já brečím pořád, ale snažím se také uklidnit. Vašíka dávám manželovi, abych se mohla obléknout, kdyby bylo potřeba jet někam sanitkou. Manžel drží Vašíka na klíně a já si všímám, že mu z obličeje mizí červená barva a otok krku je snad také lepší. Asi tak za 3 minuty zvoní zvonek, manžel jde otevřít. V tu chvíli mu Vašík dělá pa-pa-pa a směje se... Ufff, tak snad je mu lépe. S manželem se na sebe díváme a oběma se nám viditelně ulevilo, že to snad bude dobré...

Saniťáci čekali dusící se dítě a když vešli do pokoje, našli brečící a vyděšenou matku a smějící se dítě. Vašík byl také vyděšený, ale spíš nevěděl, co se děje, kdo jsou ti pánové v barevných vestách a co tady v noci dělají, proč na něj sahají, koukají mu do očí a do pusy. Prohlédli ho, jestli nemá na těle nějaké červené fleky, vyptali se nás na všechno možné, prohlédli postýlku, jestli tam není něco, co mohl vdechnout. Pak řekli, ať ho obléknu, že nás odvezou do Motola na vyšetření. Třásli se mi ruce tak, že jsem si myslela, že ho ani nedokážu obléknout. Ani nevím jak, ale nakonec jsme seděli v sanitce, Vašík v sedačce připoutaný na lůžku, já na sedačce vedle. Manžel tam nebyl. Chytla jsem ho za ruku a on mě hrozně silně stisknul. Držel mě tak celou cestu, asi se bál, ani mě pak nechtěl pustit. Houkalo a blikalo mu to nad hlavou. Musela jsem ho udržovat vzhůru. Ale neplakal, já už také ne. Jen jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Manžel s námi nejel, aby za námi pak mohl jet autem a vzít nás domů. 

Přijeli jsme tam, saniťáci nás předali doktorovi a odešli. Doktorovi jsem opět přeříkala totéž, co saniťákům. Že má Vašík od čtvrtka rýmu, že mu stříkám do nosu mořskou vodu a Nasivin. Že mu rostou zuby. Že měl včera v noci teplotu a dostal Paralen čípek, od té doby teplotu nemá. K obědu měl kolem 13:00 lososa jako už několikrát, odpoledne kolem 16:30 dostal ochutnat malinu. K večeři měl v 19:00 kaši, stejnou jako vždycky. Pár minut před 20:00 jsem ho nakojila a šel spát. Ve 21:30 se vzbudil s pláčem atd... viz začátek článku. Sestra mu měřila tlak a divila se, že to nejde, že se moc mele a ať ho držím, aby byl v klidu, že takhle mu to nezměří. Ano, skákal mi na klíně a nechtěl být v klidu. Jak mu to vysvětlit? Doktor se mu podíval do krku a nic tam neviděl. Poslal nás na rentgen, který také nic neukázal, tudíž nic nevdechl. Doktor tedy konstatoval, že s tím otokem krku by to odpovídalo alergické reakci, ale že tam nesedí ten časový odstup. Že tyhle reakce na jídlo většinou přicházejí do 5 minut. Takže závěr byl, že mu pravděpodobně zaskočily sliny nebo nudle, zúžily se mu tak dýchací cesty, jak se lekl, tak nemohl dýchat a proto mu to oteklo. Ve chvíli, kdy se zklidnil, se to samo začalo lepšit. Nebo pomohly rány do zad či prst v krku. Těžko říct. Rada zněla, ať hodně pije, dál odsáváme nudle, stříkáme léky do nosu, vlhčíme vzduch, zvýšíme postýlku. A kdyby se to stalo znova, rovnou volat sanitku. Tady máte zprávu a na shledanou. Odvoz asi máte, ne? Najednou sedím na chodbě, v ruce držím papír a čekám na manžela. V podstatě nic nevím. Sestra mi ještě přišla říct, ať hlavně dojdu vedle do vchodu do automatu zaplatit poplatek a přinesu jí lísteček. 

Domů jsme přijeli před půlnocí, Vašíka jsem nakojila a po chvíli skákání usnul. Sedli jsme si s manželem do obýváku, já ho objala a znovu jsem začala brečet. Už jen lehce, úlevou, že to dobře dopadlo. On si dal panáka a já bych ho bývala potřebovala také. Říkala jsem mu, jak jsem se nikdy v životě takhle nebála a že si ani nechci představit, co by se dělo, kdyby se to nezačalo lepšit. I když tu sanitka byla hodně rychle, tak kdyby se dusil úplně, mohly i ty 3 minuty znamenat hodně :-(.

Už jsem v životě zažila několik situací, o kterých jsem říkala, že jsem se nikdy takhle nebála. Když vezmu jen ty, co se týkají Vašíka, tak první byla chvíle, kdy jsem se bála, aby se embryo chytlo a já jsem otěhotněla. Druhá chvíle byla, když mě hospitalizovali ve 2. měsíci těhotenství v nemocnici kvůli zvýšeným jaterním testům a hrozili mi tím, že bych o miminko mohla přijít. Třetí chvíle, kdy jsem začala špinit a měla jsem nízko položenou placentu a musela jsem doma ležet. Pak jsem se bála celé těhotenství, aby už všechno bylo v pořádku a já jsem miminko donosila. Další chvíle plná strachu byl nepostupující porod a neuvěřitelný strach, aby se miminko v pořádku narodilo. Od té doby jsem si myslela, že větší strach už nikdy mít nemůžu. Omyl. To, co jsem zažila teď, se ani s jednou situací nedá srovnat. Když už Vašíka mám, starám se o něj ve dne v noci už skoro 9 měsíců, miluju ho jak nejvíc dokážu a on se najednou dusí a v mých silách není mu nijak pomoci, to je čiré zoufalství a strach, jaký si nedokáže představit někdo, kdo to nezažil :-(. Ještě teď je mi z toho zle a klepou se mi kolena, jen si na to vzpomenu. Vím, že se o děti člověk (speciálně matka) bojí celý život, ale co děsí mě teď je to, že vlastně nic nedokážu předvídat. Od samého začátku máme naprosto zdravé dítě (ťuk ťuk ťuk) a najednou se stejně stane něco takového :-(.

Od soboty téměř nespím, spím jenom tak na půl a poslouchám jeho dech. I když mám stále ještě monitor dechu, stejně poslouchám a kontroluju ho. Každé jeho zakuckání mě donutí vyskočit k postýlce, abych zjistila, jestli je v pořádku. Posledních pár dní předtím, než se tohle stalo, jsem řešila největší "problém" a tím bylo časté kojení v noci. Že se budí na jídlo průměrně 4x za noc. Teď už to vidím jako maličkost a i kdybych měla kojit 10x za noc, asi mi to už tak vadit nebude. Také jsem si jistá tím, že už ho nikdy nenechám jen tak plakat nebo dokonce nechávat vyřvat. Každý větší pláč už mě nenechá klidnou a budu se bát, aby mu nezaskočilo a nezačal se dusit...

Jojo, plány na víkend jsme měli naprosto jiné... Já jsem měla jet v sobotu na svatbu kamarádce, manžel měl jet na single trek a následně zůstávat na čarodejnice a přespávat tam do neděle. Ale na všem zlém si člověk musí najít něco dobrého... Manžel sám od sebe zůstal doma a nemusela jsem ho o to ani žádat, bylo to samozřejmé a měli jsme tak krásný rodinný víkend. Viditelně, aniž bychom o tom mluvili, jsme si užívali jeden druhého. Blbli jsme doma s prckem, manžel s námi byl na procházce, byli jsme na zahradě na sluníčku, v kavárně a na rychlé návštěvě u babičky. Pohodu nám kazilo jen to, že jsme mezitím museli odsávat Vašíkovi nos, protože on se tomu hrozně brání, bojí se a pláče. Ještě byl v sobotu trochu opuchlý a asi měl podrážděný krk, protože nechtěl nic moc jíst. Snědl jenom studenou přesnídávku a jogurt, jinak nic nechtěl. Tak jsem kojila a byl spokojený. V neděli už byl lepší a já trochu klidnější. Tak snad už bude dobře...

A tady je naše zlatíčko... 8 a půl měsíce :-)