Imunologie...

Přes léto jsem trochu zanedbala psaní, ale to proto, že jsem se snažila co nejvíc na nic spojeného s těhotenstvím nemyslet. A myslím, že chvílemi se mi to i docela dařilo. Nebudu tu ale psát o tom, jak jsem trávila léto a kde jsem byla na dovolené, o tom tento blog není. Takže zpět k tématu a vývoji situace.

Na začátku července, konkrétně 2.7. jsme šli s manželem k Apolináři na konzultaci a dohodnout se s doktorkou na dalším postupu. Řekla nám, že všechno proběhlo tak, jak mělo, ale bohužel embryo se tedy neuhnízdilo. Napsala mi žádanku na krev a poslala mě na imunologii. Prý by mohl být problém tam. Také nám sdělila, že před dalším pokusem je nutná pauza 3 cykly. Takže jsme se předběžně dohodli na září, ale že si to upřesníme na základě výsledků z imunologie. A to bylo celé, nic víc, nic míň. Odcházela jsem trochu podrážděná a nechápala jsem, proč mi imunologické testy neudělali před prvním IVF. Rovnou jsme šli na Karlák na odběry, abychom to zbytečně neodkládali.

Za 3 týdny jsem si volala na výsledky a sestřička u Apolináře mi sdělila, že mám zavolat paní primářce na imunologii, že jsou tam nějaké zvýšené hodnoty a že by mi k tomu ráda něco řekla. Tak jsem volala okamžitě a paní primářka mě objednala na další týden. Na konci července jsem tedy šla k ní a ona mi vysvětlila, kde je problém. V krvi se prokázala alergie na sperma a zároveň zvýšené hodnoty proti "otcovskému genu". Nevím přesně, jakým termínem to nazývala, ale pochopila jsem to takhle. Nejde tedy jen o sperma, se kterým se v mém těle zřejmě moje vajíčko nikdy nesetkalo, protože veškeré spermie jsem zřejmě zahubila dřív, než někam doplavaly. Ale jde i o to, že když mi lékaři oplodní vajíčko mimotělně a vpraví mi do dělohy už oplodněné embryo, stejně moje tělo nepřijme ten otcovský gen a embryo se stejně neuchytí. Mně v hlavě naskakovala jen jediná myšlenka. Proč mi sakra ten test neudělali před tím IVF??? Nepřišla bych zbytečně o jeden pokus, nepíchala bych do sebe ty šílené hormony a třeba se tomu dalo nějak předejít...

Nicméně paní doktorka mi navrhla 2 typy léčby. První pomocí kortikoidů, které bych užívala 2-3 měsíce, pak bych brala Clostilbegyt, abych ovulovala a zkoušeli bychom to přirozeně doma nebo případně inseminací. Druhý způsob navrhla pomocí léků Pentomer, který to prý zcela nevyléčí, ale něco z části odstraní a něco se obejde tak, abychom vše mohli směřovat k dalšímu IVF. Vůbec jsme nechápala, co se mi snaží říct, bylo to moc informací a byla jsem tam bez manžela, který by rozhodl za mě, jako vždycky. Musela jsem se rozhodnout na místě. Tak jsem si řekla, že kortikoidy jsou satan černý chlupatý a že je určitě brát nechci. Navíc Clostilbegyt jsou už stejně hormony a můžou být zase k ničemu vzhledem ke spermiogramu mého muže, tudíž bychom stejně skončili u IVF a dalších hormonů. Takže se na to vyprdneme, protože jsme odhodlaní a připravení na IVF, takže to budeme rovnou směřovat k dalšímu pokusu. No, přece jen to byl teprve měsíc a půl od nezdařeného prvního pokusu a nemůžu říct, že bych byla úplně připravená na další, ale přišlo mi to rozumnější. Tudíž jsem zvolila Pentomer na 6 týdnů, pak kontrolní odběry a v zářijovém cyklu rovnou vstupní injekce na druhé IVF...

Manžel mě pak pochválil, jak hezky a logicky jsem se sama dokázala rozhodnout a že to vidí stejně :-).