Život jde dál...

Smutek, lítost, zklamání, bezmoc, prázdnota... a pláč ;-(

Jak jsem v týdnu měla pocit, že je něco špatně, asi jsem nebyla daleko od pravdy. V sobotu ráno jsem začala špinit a kolem poledne už to byla jasná menstruace :-(. V tu dobu jsem zrovna měla jiné povinnosti, byla jsem kamarádce na svatbě za svědka a tak jsem naštěstí nemohla propadnout panice a zhroutit se. Snažila jsem se na to nemyslet, i když mi to moc nešlo. Ještě v noci jsme jeli domů a já už jsem věděla, co mě druhý den čeká.

Negativní test - 15.6.2014

Včera ráno jsem si i přes menstruaci udělala těhotenský test, který bohužel potvrdil, co už se dalo čekat... byl jasně negativní. Nebyla jsem nervózní tak, jak jsem si představovala, že budu, až si budu natěšená a nedočkavá test dělat. Už nebyl důvod. Vzhledem k menstruaci jsem ani  jiný výsledek nečekala. Test jsem si dělala sama, bez manžela a bylo mi to jedno. Původně jsem na to nechtěla být sama, ale teď už jsem věděla, jaký bude výsledek... Když se objevila pouze jedna čárka, zalily se mi oči slzami, test jsem vyhodila a šla zalézt zpátky do postele. Chtěla jsem spát a všechno to zaspat. Nešlo to... 

Asi za hodinu se vzbudil manžel a když jsem se přitulila, tak se to teprve spustilo. Nemusela jsem nic říkat, všechno bylo jasné. Brečela jsem dlouho, nešlo to vůbec zastavit. Nechtěla jsem vstávat, nechtěla jsem nic dělat. Obědvala jsem v županu a teprve potom jsem přestávala brečet. Hned jsem se přihlásila na večer na Heat, abych se mohla jít odreagovat. Odpoledne měla přijít na návštěvu tchýně, ale oči jsem měla tak opuchlé, že s tím také nešlo nic udělat. A bylo mi to také jedno. Šly jsme pak spolu cvičit a já byla ráda, že skoro po měsíci zase můžu sportovat a nic mě nebolí. Tedy až na břicho, které ale tentokrát bolelo už jinak, prostě od menstruace. Na cvičení jsem málem umřela, nohy nechtěly pracovat, dech mi nestačil, ale měla jsem radost, že tam zase můžu být. Teď se jen musím zase dostat do formy a zbavit se toho nafouklého břicha. Do teď mi nevadilo a kdyby tam něco rostlo, byla bych na své břicho náležitě hrdá. Teď už ale ne, teď už se ho chci zbavit, protože tam nic neroste :-(.

Večer jsem brečela znovu. Protože jsem přemýšlela nad tím, co jsem udělala špatně a co jsem mohla nebo měla udělat jinak. Hormony jsou svinstvo. Narvala jsem jich do sebe takové množství a k čemu to bylo? Teď v kombinaci s menstruací je to ještě horší. Ani nevím, jak mám popsat, jak mi je. Jsem prostě absolutně rozhozená a jen čekám, kdy to přejde...

Je další den a já se cítím pořád stejně. Pořád jsem smutná a nic se mi nechce. Natož jít do práce, kde budu muset všem kdo to věděli, odpovídat na otázky, jak to dopadlo. A nevím, jak to zvládnu. Já vím, že život jde dál a že jsou horší věci... ale pravdou je, že včera mě to prostě zlomilo. Nečekala jsem, že to dopadne špatně, celou dobu jsem si nepřipouštěla, že by se to nemělo povést. A asi jsem měla. Třeba bych teď nebyla tak zničená. 

Ani nemám myšlenky na to, co nás čeká dál. Že to celé budeme muset absolvovat znovu. Nemám na to sílu... alespoň ne teď. Asi to chvíli potrvá, ale já tu sílu zase najdu a budu bojovat dál... Nevzdám to, ještě ne!