Ve středu jsem si měla zavolat do laboratoře, jak jsou na tom naše zbývající embrya. V pondělí nám zbývala čtyři, takže jsem počítala s tím, že alespoň jedno nám zůstane na zmrazení. Jenže do teď šlo všechno skvěle a moc hladce, takže zádrhel někdy přijít musel...
Bohužel mi paní doktorka sdělila, že už nic nemrazili, protože prý ta embrya neměla dobrou vnitřní strukturu na to, aby přežila zamrazení a rozmrazení. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Poděkovala jsem za zprávu, zavěsila a ještě jsem zvládla vytočit manželovo číslo. Když to zvedl a já mu řekla, že nám nic nezmrazili, začala jsem brečet jak malá holka. Byla jsem tak smutná, protože jsem počítala s něčím jiným. Kdyby mi na začátku řekli, že se vyvíjí jen jedno, asi bych to vzala lépe, než když jsem měla naději, že ze 4 prostě něco musí zbýt. Manžel mi říkal, ať se hlavně uklidním, aby vydržel ten drobek, co mám už v břiše. Ptala jsem se ho, co když je také tak slabý a má špatnou vnitřní strukturu. Na to mi odpověděl, že je určitě v pořádku a že nemusel přežít zamrazení a rozmrazení, že je rovnou u mě v ideálním prostředí. Kéž by měl pravdu...
Pravda je, že by to bylo jednoduší, kdybychom měli něco v záloze. Teď vím, že pokud tohle nevyjde, čeká mě celý ten proces znovu od začátku... tzn. injekce, nevolnost, bolesti břicha, narkóza a odběr vajíček, nervozita a stres z toho, jestli se něco podaří odsát, jestli se povede je oplodnit, jestli se budou vyvíjet, pak transfer zpět do dělohy a 14 dní čekání, jestli se to povede... Nedá se nic dělat, musím se s tím vyrovnat. Ale na to dojde až za těch 14 dní. Do té doby věřím, že ten malý drobeček uvnitř je bojovník a že to zvládne :-)!
Žádné komentáře:
Okomentovat