V porodnici...

Na začátek se omlouvám za délku článku. Jak není čas, píšu to na etapy už třetí den a jelikož je to pro mě takový deníček, ráda bych tu měla i tyhle informace z porodnice, které někomu mohou přijít zbytečné a nezáživné...

Jaký byl porod jste si mohli přečíst v předchozím článku. Tak tady budu pokračovat tím, jak už jsem byla na normálním pokoji a všechno mi začalo přicházet k sobě. Břicho bolelo, ale nebyla to ta největší bolest. Jizva byla v pořádku, měla jsem ji nechat větrat a nezalepovat. Zatím jsem si na ni pořádně neviděla, tak jsem nevěděla, co tam mám. Očistky odcházely a já jsem celkem dost krvácela. 

Pomalu jsem ale zjišťovala, že to, co mě bolí nejvíc, byla kostrč. Byla to taková bolest, že jsem nemohla vstát z postele, nemohla jsem sedět, nemohla jsem si ani lehnout. Nejlépe mi bylo ve stoje. Proces lehání trval čistého času zhruba 10 minut, vstávání stejně tak. Děkovala jsem za nemocniční postel, která se dala elektronicky ovládat a mohla jsem si jí dát tak vysoko, abych si nemusela sedat, jen jsem se opřela a už jsem se bokem pomalinku pokládala. Polštář jsem měla zvednutý do vzpřímené polohy a pak jsem se elektronicky pomalu pokládala s ním. Ještě tam nahoře bylo to madlo, kterého jsem se mohla přidržovat. Měla jsem ale z porodu a tlačení tak namožené svaly na krku, kolem klíčních kostí a na zádech, že jsem se toho madla stejně první 2 dny neudržela. Když jsem na večerní vizitě říkala doktorce, jak mě ta kostrč strašně bolí, tak mě strašila tím, že bude pravděpodobně zlomená a že se to u porodu někdy stává. Ale bohužel se na mě může někdo podívat nejdřív v pondělí, protože přes víkend tam žádný ortoped není. Dostala jsem tedy jen čípek na bolest.

Také jsem celé to páteční odpoledne měla problém jít se vyčůrat, tak jsem se musela večer nechat zase vycévkovat (stejně jako u porodu), protože jsem už měla pocit, že mi vážně praskne močový měchýř. Měla jsem tam prý 1,3 litru, tak se není čemu divit. Druhý den jsem musela čůrat do džbánku, aby viděli, kolik toho vyčůrám a jestli je potřeba dál mě cévkovat nebo ne. Naštěstí už mi to šlo a cévkování nebylo potřeba.

Vašíka mi i v noci přinášeli po 3 hodinách na přikládání k prsu. Šlo mu to úžasně, hezky sál a já jsem si neuvěřitelně užívala to, že ho mám v náruči. I když musím přiznat, že jsem byla tak vysílená, že jsem ho sotva udržela...

V sobotu ráno mi doktorka řekla, že po dětské vizitě mi už Vašíka přinesou na pokoj a jestli chci, aby mi ho tu nechali, musím se o něj zvládnout postarat. Jinak ho samozřejmě můžu vrátit k sestřičkám. Tak jsem se ze všech sil snažila, abych to zvládla a mohla ho mít u sebe už pořád. Byl to boj. Hlavně, když začal plakat a mně trvalo těch 10 minut, než jsem se k němu dokázala zvednout. Ale zvládli jsme to a mohl u mě zůstat už pořád. Díky bohu!

Bylo strašné vedro a my jsme asi měli nejteplejší pokoj, protože tam odpoledne svítilo sluníčko do všech oken. Venda z toho měl odpoledne teplotu 38,5°C. Chudinka můj malý. Celé odpoledne plakal.

Odpoledne se zastavila babička Zdenička a tatínek se přišel podívat až navečer, byl totiž syna večer zapít a potřeboval chvíli čas, aby se dal dohromady a nepřišel na Vašíka dýchat alkoholové výpary :-).

Konečně všichni tři spolu :-)

Večer se mi spustilo mléko. Když jsem ho přiložila k jednomu prsu, najednou jsem pod tím druhým měla mokrou košili až zhruba do pasu. Přišel konec chození bez podprsenky a hlavně bez kojících vložek do ní. Od té doby jsem začala kojit na plno, už to bylo opravdové mléko, ne jenom mlezivo. Všichni nás další den chválili, mě i Vašíka, jak jsme šikovní. Že ne vždycky se mléko spustí už druhý den po porodu a že ne vždy je dítě schopné sát takhle rychle. Byla jsem ráda, že moje obavy z toho, když jsme nebyli hned po porodu spolu a tím pádem mi kojení třeba nepůjde, byly zbytečné.

Další den (v neděli) mě sestřička učila koupat a lékaři nás oba při vizitě zkontrolovali.

Odpoledne přijeli na návštěvu děda Míra a teta Eva. Děda byl z Vašíka naprosto unešený a nemohl se ho nabažit. Babička Zdenička a tatínek přišli také. Manžel se zdržel až do večera a na mě přišla krize, rozplakala jsem se a všechno na mě nějak dolehlo, asi se to už nahromadilo. Nemohla jsem sedět, vstávat, lehat si, k tomu se mi nalila prsa a začaly mě bolet bradavky, mléko teklo samovolně a pořád, navíc mi otekly nohy a měla jsem je jako konve (což jsem neměla ani za celé těhotenství). To bylo asi tím, že jsem se snažila celý den stát, abych si nemusela sedat a lehat. Tak jsem si prostě asi potřebovala pobrečet a nejvíc jsem brečela, když manžel odešel. Hrozně jsem chtěla, aby tam byl s námi.

Noc byla náročná, Venda se budil častěji a plakal. Byl pořád hladový.

V pondělí ráno kontrolovali Vašíkovi ouška, oči, kyčle, brali mu krev z patičky kvůli nějakým metabolickým poruchám. Všechno naprosto v pořádku, hezky už přibíral a byl připraven jít domů. Já jsem podle doktorů byla také v pořádku, břicho a jizva se hojilo dobře a kostrč z jejich pohledu neřešili. Prý by mě teoreticky i zítra mohli pustit domů. To mě dost překvapilo, že mě chtějí po císaři pustit 4. den domů a tak jsem se raději netěšila, abych nebyla zklamaná. Navíc mi v té nemocnici bylo vlastně dobře a bála jsem se být doma. Neuměla jsem si představit, jak si doma lehnu do své nízké postele a jak se z ní budu zvedat. A co cesta autem? Jak se do něj složím?

Dopoledne za mnou přišla rehabilitační sestra a ukázala mi nějaké cviky jak na jizvu po císaři, tak na kostrč. Ani jedno jsem kvůli tomu druhému nemohla dělat pořádně, tak uvidíme časem.

Zastavil se můj táta, který mi přinesl polštář s dírou, který mi nechal vyříznout z tvrdého molitanu, který neprosednu a konečně jsem mohla na něčem aspoň trochu sedět. Odpoledne také přišel manžel, tchyně a večer ještě Bára. Byla jsem za návštěvy ráda, den mi rychleji ubíhal a nemusela jsem ležet v posteli.

Poslední noc v porodnici byla opravdu náročná, Vašík skoro nespal, pořád plakal, buď byl hladový nebo ho trápilo bříško. U kojení už jsem vyloženě trpěla, jak mě bolely bradavky. Byla jsem unavená a usínala jsem. Nohy jsem měla oteklé od kolen dolů tak, že už jsem se nevešla ani do obyčejných pantoflí.

V úterý ráno mi doktorka na vizitě řekla, že je všechno v pořádku a že mám jít na gynekologické vyšetření. Když bude všechno dobré i tam, tak mě pustí domů. Jizva dobrá, děloha také. Z jizvy si mám za 2 dny doma ustřihnout uzlíky ze stehů a zbytek se mi prý vstřebá. Pak dětský doktor vyšetřil ještě Vendu a ten byl bez nejmenšího problému, takže jsme opravdu mohli domů oba :-). čtvrtý den po císaři? Přišlo mi to celkem brzy, ale neprotestovala jsem. Sice jsem se bála toho, jak to doma zvládnu, ale zároveň jsem se samozřejmě domů těšila.

Vašík připraven na cestu domů...

V poledne si nás vyzvedl tatínek s babičkou, která přijela jen proto, aby nás mohla společně fotografovat, jak jdeme z porodnice domů. Hned jak jsme vyšli ven, začala jsem brečet. Bylo neuvěřitelné, že si neseme domů NAŠE DÍTĚ! Spinkal v autosedačce, kterou nesl manžel a já šla hrdě za nimi a plakala. Byla jsem sice totálně zničená, ale tak šťastná, jako nikdy v životě...

11.8.2015 - jdeme z porodnice domů

Další vlna pláče přišla, když jsem se skládala do auta. To už nebylo dojetím, ale bolestí. Manžel mi musel pomáhat, sama bych to asi nezvládla. Stejně tak potom ven z auta, to bylo asi ještě horší.

A poslední vlna pláče přišla doma, když jsme Vašíka přendali do postýlky. Manžel půjčil tu postýlku, kterou mají v porodnici, takový ten vozíček, abych se nemusela ohýbat ke klasické postýlce. Tohle je pro mě teď vyloženě praktické. Je to vysoké, ale na noc si to můžu snížit na úroveň své postele. Má to kolečka a můžu si Vašíka vozit s sebou po bytě, kam potřebuju. Máme ji na měsíc. Když jsme ho tam uložili, koukala jsem na něj, jak si doma krásně spinká a asi mi to všechno začalo docházet. Jsme doma, už nejsme sami dva, máme tu naše krásné vytoužené miminko a jsme rodina... A teď to teprve všechno začne :-)!

Jsem máma!

Už 8 dní je ze mě máma! Neuvěřitelné se stalo skutečností a po těch letech jsme se konečně dočkali a v pátek 7.8.2015 (přesně na termín) se nám narodil nádherný syn. Jmenuje se Václav, při porodu vážil 3700 g a měřil 52 cm. A je naprosto boží... tedy alespoň pro nás :-). Už nejsme jen dva, ale tři. Jsme rodina. Moje vytoužená rodina, pro kterou bych snesla modré z nebe. Kluci moji, miluju vás :-*!

Vašík - 3700 g, 52 cm

Ve čtvrtek 6.8. jsem už od rána měla kontrakce silnější a začaly být pravidelnější, ale zatím po dlouhých intervalech. Dopoledne jsme šli s manželem na procházku a odpoledne už jsem nezvládala nic, jen jsem si zapisovala intervaly, ležela a čekala, kdy přijde další bolest. Manžel byl u toho se mnou, přikládal mi na hlavu a za krk mokrý hadr a nebyl vůbec nervózní, což mi pomáhalo. Intervaly se zkracovaly a zhruba v 19:00 už jsem měla kontrakce po 5 minutách a pravidelně. Do porodnice jsme vyrazili zhruba ve 20:30. Na příjem jsem šla hned a sama, manžela nechali čekat na chodbě. Lékař mě vyšetřil a konstatoval, že jsem otevřená na 4-5 cm a že půjdu rovnou do přípravny. Prý do půlnoci porodím. To znělo dost optimisticky a já se těšila, jak to bude rychlé. Připojili mě ještě na monitor, dali mi kapačku s antibiotiky proti streptokokovi a u toho se mě vyptávali na spoustu věcí. To mě hrozně obtěžovalo, měla jsem kontrakce už dost silné a všechno hlavně měli napsané v průkazce nebo v papíře s anamnézou. Tak proč se museli znovu ptát? Pak mě odvedli do sprchy, dali mi klystýr a já se tam potom mohla hodinu nahřívat ve sprše na míči. To bylo příjemné, tam se mi líbilo. Manžela poslali na tu dobu pryč a že má přijít zhruba za hodinu. Ve 23:00 mě odvedli na porodní box a zavolali tam i manžela. V té době už jsem byla otevřená na 7 cm. Zatím jsme jen čekali. Za chvíli se mě porodní asistentka přišla zeptat, jestli budu chtít epidural. Ptala jsem se, jak moc se budou kontrakce ještě zesilovat. řekla, že ještě budou, ale že to jde rychle. Tak jsem byla hrdinka a epidural jsem odmítla. Nechala jsem si dát do žíly jen nějaký "oblbovák", ani nevím, co to bylo, bolest jsem cítila pořád stejně, ale mezi těmi kontrakcemi jsem spala. Porodní asistentka mi píchla plodovou vodu, která dosud sama neodtekla. Potom se kontrakce podle mě ještě mnohem víc zesílily. Manžel mi dával napít a také hroznový cukr na energii a přikládal mi mokrý hadr na čelo. Srdíčko miminka bušilo na monitoru jako o závod. Před půlnocí jsem byla otevřená na 9 cm a mohla jsem pomalu začít tlačit. Dala jsem manželovi šanci odejít, protože jsme tak byli domluveni. Že se mnou bude do začátku "akce" a na samotný porod odejde a vystřídá ho kamarádka, která čekala na chodbě. Tam nakonec dorazila i manželova máma, protože chtěla podporovat manžela, který tam měl čekat právě přes ten samotný porod. Jenže on si to nakonec rozmyslel a zůstal tam se mnou. Ujistila jsem se, že to dělá dobrovolně a nebude pak nic vyčítat ani sobě ani mně. Já jsem v tu chvíli už také chtěla, aby tam byl se mnou a veškeré zábrany, že jsem nechtěla, aby mě v takové situaci viděl, šly stranou. Byla jsem mu strašně vděčná, že tam zůstal a v tu chvíli jsem ho milovala ještě víc než kdy jindy. Neumím si představit, že bych tam byla sama na to, co následovalo. Kontrakce byly už pekelně silné a nevím, jak časté. Připadalo mi, že jdou jedna za druhou. Do půlnoci jsem porodit nestihla, ale už jsem mohla tlačit...

(Následující odstavec je pouze pro silnější povahy... trochu intimní popis mého náročného porodu)

Porodní asistentka dala povel, když přišla kontrakce a já tlačila. A tak to šlo několikrát dokola. Pořád říkali, že příští kontrakci už se určitě objeví hlavička. Tady ale veškeré pozitivní očekávání končilo. No, abych to zkrátila... Nechali mě tlačit přes 2 hodiny a hlavička nikde. Byly to neuvěřitelné bolesti, úporná snaha vytlačit ho k ničemu nevedla, i když jsem byla přesvědčená, že tlačím správně, měla jsem to naučené ze cvičení, znám svoje tělo a věděla jsem, jak a kam tlačit. Bohužel to prostě nešlo a mně docházely síly. Po těch dvou hodinách už opravdu došly. Porodní asistentka už přizvala doktorku, obě mi "skákaly" po břiše a snažily se mi pomoct dostat Vašíka ven. Také bez úspěchu. Zjistila jsem, jaké to je si hrábnout na opravdové dno svých sil. Ta bezmoc, když víte, že vaše dítě se tam někde mačká a vy ho nedokážete popostrčit na svět a že už na to prostě nemáte, ten pocit se prostě nedá popsat. Začala jsem brečet a řvát na celý porodní sál (bohužel mě slyšely až na té chodbě, což mě mrzí), ale pomáhala jsem si tím u toho tlačení. Potom doktorka usoudila, že by mi mohla pomoct ještě sprcha a tak mě tam odvedla - pěšky podotýkám, kdy jsem se sotva udržela na nohou. Potom jsem se vrátily na box a zkusily jsme polohu na čtyřech, která by mi sice od začátku vyhovovala mnohem víc vzhledem k bolestem zad, ale stejně ani teď nepomohla. Vrátili mě do sedu a tlačila jsem dál. Něco mi vevnitř luplo, zřejmě kostrč. Už jsem brečela a žadonila, že už nezvládnu ani jedinou kontrakci a ať díte dostanou nějak ven. Neustále jsem se ujišťovala, jestli je v pořádku a ony mi pořád říkaly, že ano, že je tam spokojený. Pak se rozhodly, že tedy zavolají někoho "vyššího" a přišel nějaký pan doktor. Porodní asistentka chtěla, abych zatlačila ještě před panem doktorem, ale odmítla jsem, že už tlačit nechci, že chci, aby ho dostali ven. Doktor usoudil, že "rodička je už velmi vyčerpaná a jediná možnost je císař a že už měl být před hodinou". Ještě mi dal vybrat, jestli chci celkovou narkózu nebo epidural. Ptala jsem se, jestli je čas na epidural, jestli je malý v pořádku. Řekl, že ano. Tak i když jsem se epiduralu hrozně bála, tak jsem souhlasila. Chtěla jsem být při vědomí, až se narodí. Tak mě zase nechali slézt z lehátka a pěšky mě vedli na operační sál. Sotva jsem šla, k tomu vyčerpání mě teď ještě děsivě bolela ta kostrč. Manžel se mnou na sál už nešel. Řekli mi, ať si sednu, že mi to vpíchnou do zad a že se nesmím ani pohnout. Problém byl s tou kostrčí si už jen sednout, natož se nehýbat, když mi během toho napichování přišly 2 kontrakce. Opakovaně jsem se ptala, jestli je epidural opravdu bezpečný. Když jsem viděla, že se na operaci chystá pan profesor Calda, uklidnila jsem se a věděla jsem, že císař dopadne určitě dobře a že se nemám čeho bát. Když mě položili na lehátko, dali mi plentu před obličej a neviděla jsem nic. Jen světla nade mnou. Od pasu dolů jsem svoje tělo necítila. Šlo to rychle. Za 3 minuty byl Vašík na světě. Ukázali mi ho jenom k obličeji na pár vteřin, řekli, že je to kluk a že ho jdou ošetřit. Byl to takový kouzelný krvavý uzlíček. Moje dítě. Moje krásné dítě, které mi nedali pochovat a rovnou ho odnesli. Brečela jsem dojetím, že je na světe a zároveň proto, že ho odnášejí pryč. Volala jsem na ně, ať hlavně vezmou s sebou manžela, ať je u toho. Pak už jsem nevěděla nic a čekala, až mě zašijou. To trvalo asi půl hodiny. Plakala jsem pořád. Po chvíli přišel pan doktor a řekl mi míru a váhu miminka a že je naprosto v pořádku. A že je malý teď s manželem. Když mě zašili, převezli mě na JIPku. Cestou jsem na chodbě ještě viděla manžela a i kamarádku s nyní už babičkou. Manžel šel se mnou až k JIPce, kam už ho nepustili. Tam mi dali spoustu nějakých kapaček, zatížili dělohu pytlem s pískem a nechali spát. Až do rána jsem brečela, protože jsem byla nešťastná z toho, že jsem nebyla schopna vytlačit své dítě :-(. Až ráno mi přišla paní doktorka říct, že v tom problém nebyl, že to bylo způsobené tím, že měl krátkou pupeční šňůru a nemohl sestoupit níž do porodních cest a že bych ho normálně nikdy neporodila. To mě trochu uklidnilo v tom, že to nebyla moje chyba a zároveň mě překvapilo, že takovou věc doktoři neumí zjistit předem. No, nakonec to dobře dopadlo a naštěstí byl čas alespoň na toho císaře a Vašík je zcela zdravý.

Když mi ráno přišly nohy k sobě, ulevilo se mi. Všechno mě bolelo a nemohla jsme se pohnout. Dožadovala jsem se svých věcí a mobilu, který mi vydali teprve asi za 2 hodiny. Manžel za mnou na JIPku nesměl, tak jsem mu musela alespoň napsat. Psala jsem mu, že nevím, kde je naše dítě a že mi ho nepřinesou. Prosila jsem ho, ať obvolá všechna novorozenecká oddělení u Apolináře a zjistí, jestli za ním může přijít alespoň on, když nemůžu já. Tak to udělal a ve 13:00 za ním mohl jít. Opět jsem plakala. Přišel čas oběda a oni mě nutili vstát z postele. Řekli, že pokud chci za miminkem, tak vstát musím. Bylo to utrpení, ale kdybych měla zemřít, tak jsem věděla, že prostě vstát musím. Nakonec se mi to povedlo. Po obědě mě rovnou odvedli do sprchy a pak mě na křesle odvezli na oddělení šestinedělí. Když jsme vjeli do chodby, na chodbě stál manžel a choval Vašíka. Tentokrát už jsem jen neplakala, to byly přímo vodopády slz. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím z blízka a kdybych mohla, tak se z toho křesla zvednu a rozběhnu se za nima. Takhle mě k nim pomalu dovezli, já přes slzy skoro neviděla, ale mohla jsem si na něj alespoň sáhnout.

Moje shledání s Vašíkem...

Pak jsme jeli na pokoj a manžel s ním šel za námi. Pak mi ho sestra přiložila k prsu a on byl tak šikovný, že se hned přisál. To bylo pro mě skoro neuvěřitelné, protože jsem se bála, že když mi ho nedali hned po porodu a takovou dobu byl beze mě, tak že to třeba nepůjde nebo třeba ne hned. Ale šlo. No, bylo to tak strašně dojemné, že to ani nedokážu slovy popsat. Byl to ten nejkrásnější pocit na světě, když jsem konečně v náruči mohla držet NAŠE DÍTĚ. Bohužel mi ho nenechali na pokoji, ale řekli, že mi ho budou vozit každé 3 hodiny na kojení. Že mi ho na pokoji po císaři můžou nechat až od dalšího dne, pokud budu schopná se o něj postarat. 

Ale o tom až příště, protože se mi vzbudilo hladové dítě, tak musím jít krmit...

Je to už ono?

Že by už se něco konečně začalo dít...? Od včerejší noci cítím bolesti podbřišku, takové jako by menstruační bolesti. Začalo to včera v noci kolem čtvrté, přes den se to občas ozvalo, ale byla to celkem "pohoda." Večer jsem v klidu usnula a dnes k ránu, kolem páté mě ta bolest vzbudila znova a byla trochu silnější. Od té doby jsem nespala a od půl 6 do půl 7 jsem sledovala intervaly, v jakých ta bolest přicházela. Bylo to v rozmezí 20 minut až půl hodiny. Přirovnala bych to k takové silnější menstruační bolesti. Vzhledem k tomu, že jsem ale mívala menstruaci hodně silnou a bolestivou, tohle mi pořád přijde dost únosné, protože to za půl minuty až minutu zase odezní. Při menstruaci to bolelo v kuse někdy i 2 dny... Od rána bolest ještě trochu zesílila, ale intervaly jsou pořád zhruba půlhodinové. Bolest někdy trvá půl minuty, někdy i minutu. A tak trochu mi u toho ztuhne břicho, jako by se napne. Občas ztuhne i nakřivo, jako kdyby se tam miminko vyboulilo nakřivo.

Je to už to "ono"? Co když to nepoznám? To jsou asi obavy každé prvorodičky, ale já z toho jsem vážně nervózní. Jsou tohle už nějaké kontrakce nebo jen poslíčky? Zatím si říkám, že dokud v tom není žádná pravidelnost a intervaly se nezkracují, tak to asi ono není. A také si myslím, že by to asi bolelo nějak víc, tohle mi pořád přijde celkem v pohodě. Ale samozřejmě bych to nerada zakřikla :-).

Také mi spadlo břicho dolů a nahoře pod žebrama už mám takové prázdno. Dneska je prcek trochu líný, tak nevím, jestli to patří k tomu, že už se posouvá někam níž a už se třeba nemůže tolik hýbat, ale třeba včera tam měl pěknou diskotéku. Tak jsem z toho taky trochu vystrašená, jestli je to v pořádku. Hýbe se, nemůžu říct, že bych necítila nic, ale oproti dřívějšku je to málo. Ale já se také skoro nehýbu, v tomhle vedru zvládám jen ležet, otírat se mokrým hadrem, sprchovat se a max. dojít s odpadkama před dům a zpět. Chodím domů alespoň po schodech, protože jinak bych chodila na procházky, abych to trochu uspíšila, ale takhle se to nedá. Včera jsem měla v plánu schody, teplou koupel a sex. Z toho jsem splnila jenom ty schody, protože do teplé vany se mi v tom vedru opravdu nechtělo a sex jsem nestihla, protože jen co jsem si lehla do postele, tak jsem vytuhla. No, ale i tak se ty bolesti zvětšily, tak uvidíme dneska...

Ach jo, zbývají mi 2 dny do termínu, tak kdy už to přijde? Kéž by se to už rozjelo a měla bych to za sebou. Začínám být nervózní. Nebojím se, naopak, těším se. Ale nervózní jsem z toho, co přijde a jak dlouho to potrvá. A jestli to zvládnu! Pořád ale převládá to, že se strašně těším, až toho našeho broučka uvidím a pochovám si ho v náručí. Doufám, že bude disciplinovaný a jestli nevyleze zítra, tak alespoň v pátek na termín a nebude mě trápit dál a nenechá se přenášet. Já vím, že mu je u mě asi lépe než by mu teď bylo venku v tom vedru, ale už bych ho prostě ráda měla u sebe :-).

Zbývají 2 dny do termínu porodu... tak kdy už budeš konečně s námi?

Čekáme na tebe...

Za posledních 14 dní se nic moc nedělo, tak jsem neměla o čem psát (tak se omlouvám za dnešní delší článek). A pořád se nic neděje (bohužel). Srpna už jsme se dočkali, jsem ve 40., tedy posledním týdnu těhotenství a upřímně doufám, že v tomhle týdnu už porodím. Jak jsem už jednou napsala, poslední měsíc je boj o přežití... a poslední 2 týdny obzvlášť. Opravdu bych nerada přenášela další 2 týdny.

Čekání...

Poslední dny trávím doma a už vlastně jen čekám, až "to" přijde. Využívám čas k tomu, abych se viděla ještě se všemi kamarádkami, dokud mám čas. Ne, že bych plánovala, že ho pak mít nebudu, ale přece jen asi chvíli potrvá, než se ze všeho vzpamatuju a najdeme si s miminkem vhodný režim. Všechny kamarádky jsou tak úžasně hodné, že dorazí za mnou. Manžel už nechce, abych řídila, natož jezdila MHD, takže už se nikam nedopravím. Jedině pěšky a to moc daleko nedojdu.

Procházky...

Na procházky ale chodím, to se snažím. Jediné, co mi to trochu komplikuje, je časté chození na záchod. Takže musím vždycky hodně zvažovat, kam vyrazím, abych měla možnost se jít vyčůrat, když to na mě přijde. Jen pro zajímavost, v přírodě už to pár měsíců není nic jednoduchého, ideální je to u stromu, když se můžu přidržovat, abych nepřepadla, protože břicho se mi prostě mezi nohy už nevmáčkne :-). Říká se, že od 38. týdne, kdy už je žena v termínu, se má na klidový režim zapomenout. Takže kromě procházek chodím domů i pěšky a nejezdím výtahem. 

Bez pásu ani ránu...

Poslední dny, asi tak ty 2 týdny, už mě hodně táhne břicho dolů a bolí mě záda ještě víc než kdy před tím. Bez mého podpůrného těhotenského pásu nemůžu moc fungovat a už jsem to dotáhla k dokonalosti a kromě vycházek s ním dokonce i žehlím :-). To mě mimochodem čeká v nejbližších dnech, protože se mi to tu zase hromadí, ale vůbec se mi do toho nechce.

Maliník a lněné semínko...

Piju čaj z maliníku a jím lněné semínko. Obojí by mělo přispět k jednoduššímu porodu, tak jsem si řekla, že tím určitě nic nezkazím a zkusila jsem to. Do lněného semínka jsem vkládala naděje hlavně kvůli zácpě, kterou trpím celé těhotenství, ale teď na konci je to snad ještě horší. A nevím teda, jestli jsem nějaký zvláštní případ, ale na mě to semínko nijak nefunguje :-(. Takže mi určitě ani jedna z těch věcí k tomu lepšímu porodu taky nepřispěje.

Hemoroidy...

Udělaly se mi hemoroidy. Prý je to na konci těhotenství normální a u porodu to nijak nevadí, jen se to pravděpodobně ještě zhorší. Potom se to ale snad spraví. Není to nic příjemného a pořád se to zhoršuje. Mažu je nějakou mastičkou plus gelem z dubové kůry, obojí mi doporučili v poradně v porodnici. Prý je mám ošetřovat, aby do porodu byly v co nejlepším stavu, jinak že se s tím nedá nic dělat.

Poradna v porodnici...

Co se týče poradny v porodnici u Apolináře, byla jsem teď v pátek už podruhé na monitoru a ani jednou známka toho, že by se něco dělo. Miminko sebou mrská jak o život, ale děloha je v naprostém klídku. Potom jsem šla k doktorovi a tam to proběhlo asi takhle: Zeptal se mě, jestli cítím nějaké kontrakce, tak říkám, že ne. Jestli mi odtéká plodová voda, říkám, že ne. Jestli cítím pohyby, říkám, že jo. Tak prý když je monitor také klidný, tak že mě vyšetřovat ani nebude. Objednal mě na další kontrolu za týden. Tak se ptám, jestli si mysli, že se v pátek ještě uvidíme, když mám zrovna v ten den termín. A on, že to kdyby věděl, tak má nobelovku :-). No, nicméně se mě pak zeptal, kdy byl poslední ultrazvuk a kolik vážilo miminko a usoudil, že bude lepší, když ještě uděláme kontrolu váhy a máme aktuální informaci. Tak mi napsal žádanku a že si tam mám dojít, jestli mě vezmou dneska, nebo ať mě objednají na příští týden tak, abych v pátek měla s sebou zprávu. Tak jsem si říkala, že to bude lepší dneska, abych tam v týdnu nemusela znova a kdyby náhodou přišel porod a toho pátku už jsem se nedočkala, tak ať víme, kolik miminko váží. Když jsem byla na oddělení ultrazvuku na recepci, bylo 9:43. A na řadu jsem šla ve 13:02. Užila jsem si přes 3 hodiny čekání a sezení na nepohodlné židli v čekárně. Ta byla narvaná a pořád přicházely další ženy, které zřejmě byly objednané, tak šly všechny přede mnou a já tam zůstala vážně poslední :-(. Z vyšetření jsem pak byla za 3 minuty venku, doktorka to brala pěkně hopem, protože už asi spěchala na oběd... Závěr je takový, že hlavička miminka už je hodně dole, na můj termín mám hodně plodové vody, průtoky pupečníku jsou v pořádku a váhový odhad miminka je 3850g! Vím, že se to může lišit až o půl kila, což znamená, že může mít 3300, ale také 4300g. Upřímně jsem zvědavá, kolik bude vážit, až se narodí a jestli se na ty 4 kila opravdu dostane. No, žádný prcek to asi prostě nebude :-). I proto bych se nebránila tomu, aby už se rozhodl jít ven. Ještě myslím na to, jak bude probíhat to, až mi praskne ta plodová voda, které mám prý tedy hodně. To by mohla být ještě vtipná historka.

Pohodový den...

Krhanice 1.8.2015
Takové břicho,
fakt jsem se přejedla...

Včera jsme se rozhodli s manželem, že si to čekání zkrátíme a vyrazili jsme dopoledne na farmářské trhy. Tam mi manžel koupil krásnou kytičku. Pak jsme byli na kávě a dortíku a na odpoledne jsme vyrazili na jejich chatu do Krhanic. Byli jsme se projít a večer jsme grilovali. Strašně jsem se přejedla, ale bylo to fajn pohodové odpoledne a manžel byl ke mě takový hezky pozorný. Cestou domů, když jsme tankovali u benzínky, mi ještě sám od sebe koupil mandlového Magnuma, kterému jsem neodolala, i když už jsem si myslela, že ho nemám kam natlačit. Ale měla :-). Když jsem si doma pak lehla, byla jsem docela unavená, ale příjemně a usnula jsem asi hned... 

Bolesti...

V noci mě budily bolesti břicha, ale ne žádné kontrakce, jen takové tlaky a tahy, prcek se tam pěkně propínal. Také mě solidně rozbolel celý "spodek", nejvíc cítím stydkou kost. Na záchod jsem šla v průběhu noci asi 5x nebo 6x a pokaždé jsem myslela, že se nezvednu z postele a neudělám ani krok. Od rána je to pořád stejné, sotva chodím a spodek bolí. Je mi jasné, že tyhle bolesti jsou nic proti tomu, co asi přijde, až to nastane, ale obtěžuje mě to a už bych byla raději, kdyby se něco začalo dít pořádně. V týdnu mají přijít zase velká vedra a to jak už jsem si vyzkoušela, nemám sílu vůbec na nic, natož na porod...
Takže si tu od rána hladím ty boule na břichu a přemlouvám malého, ať jde prostě ven, když už se tam evidentně nevejde :-). My jsme připravení, čekáme na tebe a neskutečně se těšíme ;-)!

Broučku, pojď už k nám... těšíme se na tebe ;-)