Jsem máma!

Už 8 dní je ze mě máma! Neuvěřitelné se stalo skutečností a po těch letech jsme se konečně dočkali a v pátek 7.8.2015 (přesně na termín) se nám narodil nádherný syn. Jmenuje se Václav, při porodu vážil 3700 g a měřil 52 cm. A je naprosto boží... tedy alespoň pro nás :-). Už nejsme jen dva, ale tři. Jsme rodina. Moje vytoužená rodina, pro kterou bych snesla modré z nebe. Kluci moji, miluju vás :-*!

Vašík - 3700 g, 52 cm

Ve čtvrtek 6.8. jsem už od rána měla kontrakce silnější a začaly být pravidelnější, ale zatím po dlouhých intervalech. Dopoledne jsme šli s manželem na procházku a odpoledne už jsem nezvládala nic, jen jsem si zapisovala intervaly, ležela a čekala, kdy přijde další bolest. Manžel byl u toho se mnou, přikládal mi na hlavu a za krk mokrý hadr a nebyl vůbec nervózní, což mi pomáhalo. Intervaly se zkracovaly a zhruba v 19:00 už jsem měla kontrakce po 5 minutách a pravidelně. Do porodnice jsme vyrazili zhruba ve 20:30. Na příjem jsem šla hned a sama, manžela nechali čekat na chodbě. Lékař mě vyšetřil a konstatoval, že jsem otevřená na 4-5 cm a že půjdu rovnou do přípravny. Prý do půlnoci porodím. To znělo dost optimisticky a já se těšila, jak to bude rychlé. Připojili mě ještě na monitor, dali mi kapačku s antibiotiky proti streptokokovi a u toho se mě vyptávali na spoustu věcí. To mě hrozně obtěžovalo, měla jsem kontrakce už dost silné a všechno hlavně měli napsané v průkazce nebo v papíře s anamnézou. Tak proč se museli znovu ptát? Pak mě odvedli do sprchy, dali mi klystýr a já se tam potom mohla hodinu nahřívat ve sprše na míči. To bylo příjemné, tam se mi líbilo. Manžela poslali na tu dobu pryč a že má přijít zhruba za hodinu. Ve 23:00 mě odvedli na porodní box a zavolali tam i manžela. V té době už jsem byla otevřená na 7 cm. Zatím jsme jen čekali. Za chvíli se mě porodní asistentka přišla zeptat, jestli budu chtít epidural. Ptala jsem se, jak moc se budou kontrakce ještě zesilovat. řekla, že ještě budou, ale že to jde rychle. Tak jsem byla hrdinka a epidural jsem odmítla. Nechala jsem si dát do žíly jen nějaký "oblbovák", ani nevím, co to bylo, bolest jsem cítila pořád stejně, ale mezi těmi kontrakcemi jsem spala. Porodní asistentka mi píchla plodovou vodu, která dosud sama neodtekla. Potom se kontrakce podle mě ještě mnohem víc zesílily. Manžel mi dával napít a také hroznový cukr na energii a přikládal mi mokrý hadr na čelo. Srdíčko miminka bušilo na monitoru jako o závod. Před půlnocí jsem byla otevřená na 9 cm a mohla jsem pomalu začít tlačit. Dala jsem manželovi šanci odejít, protože jsme tak byli domluveni. Že se mnou bude do začátku "akce" a na samotný porod odejde a vystřídá ho kamarádka, která čekala na chodbě. Tam nakonec dorazila i manželova máma, protože chtěla podporovat manžela, který tam měl čekat právě přes ten samotný porod. Jenže on si to nakonec rozmyslel a zůstal tam se mnou. Ujistila jsem se, že to dělá dobrovolně a nebude pak nic vyčítat ani sobě ani mně. Já jsem v tu chvíli už také chtěla, aby tam byl se mnou a veškeré zábrany, že jsem nechtěla, aby mě v takové situaci viděl, šly stranou. Byla jsem mu strašně vděčná, že tam zůstal a v tu chvíli jsem ho milovala ještě víc než kdy jindy. Neumím si představit, že bych tam byla sama na to, co následovalo. Kontrakce byly už pekelně silné a nevím, jak časté. Připadalo mi, že jdou jedna za druhou. Do půlnoci jsem porodit nestihla, ale už jsem mohla tlačit...

(Následující odstavec je pouze pro silnější povahy... trochu intimní popis mého náročného porodu)

Porodní asistentka dala povel, když přišla kontrakce a já tlačila. A tak to šlo několikrát dokola. Pořád říkali, že příští kontrakci už se určitě objeví hlavička. Tady ale veškeré pozitivní očekávání končilo. No, abych to zkrátila... Nechali mě tlačit přes 2 hodiny a hlavička nikde. Byly to neuvěřitelné bolesti, úporná snaha vytlačit ho k ničemu nevedla, i když jsem byla přesvědčená, že tlačím správně, měla jsem to naučené ze cvičení, znám svoje tělo a věděla jsem, jak a kam tlačit. Bohužel to prostě nešlo a mně docházely síly. Po těch dvou hodinách už opravdu došly. Porodní asistentka už přizvala doktorku, obě mi "skákaly" po břiše a snažily se mi pomoct dostat Vašíka ven. Také bez úspěchu. Zjistila jsem, jaké to je si hrábnout na opravdové dno svých sil. Ta bezmoc, když víte, že vaše dítě se tam někde mačká a vy ho nedokážete popostrčit na svět a že už na to prostě nemáte, ten pocit se prostě nedá popsat. Začala jsem brečet a řvát na celý porodní sál (bohužel mě slyšely až na té chodbě, což mě mrzí), ale pomáhala jsem si tím u toho tlačení. Potom doktorka usoudila, že by mi mohla pomoct ještě sprcha a tak mě tam odvedla - pěšky podotýkám, kdy jsem se sotva udržela na nohou. Potom jsem se vrátily na box a zkusily jsme polohu na čtyřech, která by mi sice od začátku vyhovovala mnohem víc vzhledem k bolestem zad, ale stejně ani teď nepomohla. Vrátili mě do sedu a tlačila jsem dál. Něco mi vevnitř luplo, zřejmě kostrč. Už jsem brečela a žadonila, že už nezvládnu ani jedinou kontrakci a ať díte dostanou nějak ven. Neustále jsem se ujišťovala, jestli je v pořádku a ony mi pořád říkaly, že ano, že je tam spokojený. Pak se rozhodly, že tedy zavolají někoho "vyššího" a přišel nějaký pan doktor. Porodní asistentka chtěla, abych zatlačila ještě před panem doktorem, ale odmítla jsem, že už tlačit nechci, že chci, aby ho dostali ven. Doktor usoudil, že "rodička je už velmi vyčerpaná a jediná možnost je císař a že už měl být před hodinou". Ještě mi dal vybrat, jestli chci celkovou narkózu nebo epidural. Ptala jsem se, jestli je čas na epidural, jestli je malý v pořádku. Řekl, že ano. Tak i když jsem se epiduralu hrozně bála, tak jsem souhlasila. Chtěla jsem být při vědomí, až se narodí. Tak mě zase nechali slézt z lehátka a pěšky mě vedli na operační sál. Sotva jsem šla, k tomu vyčerpání mě teď ještě děsivě bolela ta kostrč. Manžel se mnou na sál už nešel. Řekli mi, ať si sednu, že mi to vpíchnou do zad a že se nesmím ani pohnout. Problém byl s tou kostrčí si už jen sednout, natož se nehýbat, když mi během toho napichování přišly 2 kontrakce. Opakovaně jsem se ptala, jestli je epidural opravdu bezpečný. Když jsem viděla, že se na operaci chystá pan profesor Calda, uklidnila jsem se a věděla jsem, že císař dopadne určitě dobře a že se nemám čeho bát. Když mě položili na lehátko, dali mi plentu před obličej a neviděla jsem nic. Jen světla nade mnou. Od pasu dolů jsem svoje tělo necítila. Šlo to rychle. Za 3 minuty byl Vašík na světě. Ukázali mi ho jenom k obličeji na pár vteřin, řekli, že je to kluk a že ho jdou ošetřit. Byl to takový kouzelný krvavý uzlíček. Moje dítě. Moje krásné dítě, které mi nedali pochovat a rovnou ho odnesli. Brečela jsem dojetím, že je na světe a zároveň proto, že ho odnášejí pryč. Volala jsem na ně, ať hlavně vezmou s sebou manžela, ať je u toho. Pak už jsem nevěděla nic a čekala, až mě zašijou. To trvalo asi půl hodiny. Plakala jsem pořád. Po chvíli přišel pan doktor a řekl mi míru a váhu miminka a že je naprosto v pořádku. A že je malý teď s manželem. Když mě zašili, převezli mě na JIPku. Cestou jsem na chodbě ještě viděla manžela a i kamarádku s nyní už babičkou. Manžel šel se mnou až k JIPce, kam už ho nepustili. Tam mi dali spoustu nějakých kapaček, zatížili dělohu pytlem s pískem a nechali spát. Až do rána jsem brečela, protože jsem byla nešťastná z toho, že jsem nebyla schopna vytlačit své dítě :-(. Až ráno mi přišla paní doktorka říct, že v tom problém nebyl, že to bylo způsobené tím, že měl krátkou pupeční šňůru a nemohl sestoupit níž do porodních cest a že bych ho normálně nikdy neporodila. To mě trochu uklidnilo v tom, že to nebyla moje chyba a zároveň mě překvapilo, že takovou věc doktoři neumí zjistit předem. No, nakonec to dobře dopadlo a naštěstí byl čas alespoň na toho císaře a Vašík je zcela zdravý.

Když mi ráno přišly nohy k sobě, ulevilo se mi. Všechno mě bolelo a nemohla jsme se pohnout. Dožadovala jsem se svých věcí a mobilu, který mi vydali teprve asi za 2 hodiny. Manžel za mnou na JIPku nesměl, tak jsem mu musela alespoň napsat. Psala jsem mu, že nevím, kde je naše dítě a že mi ho nepřinesou. Prosila jsem ho, ať obvolá všechna novorozenecká oddělení u Apolináře a zjistí, jestli za ním může přijít alespoň on, když nemůžu já. Tak to udělal a ve 13:00 za ním mohl jít. Opět jsem plakala. Přišel čas oběda a oni mě nutili vstát z postele. Řekli, že pokud chci za miminkem, tak vstát musím. Bylo to utrpení, ale kdybych měla zemřít, tak jsem věděla, že prostě vstát musím. Nakonec se mi to povedlo. Po obědě mě rovnou odvedli do sprchy a pak mě na křesle odvezli na oddělení šestinedělí. Když jsme vjeli do chodby, na chodbě stál manžel a choval Vašíka. Tentokrát už jsem jen neplakala, to byly přímo vodopády slz. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím z blízka a kdybych mohla, tak se z toho křesla zvednu a rozběhnu se za nima. Takhle mě k nim pomalu dovezli, já přes slzy skoro neviděla, ale mohla jsem si na něj alespoň sáhnout.

Moje shledání s Vašíkem...

Pak jsme jeli na pokoj a manžel s ním šel za námi. Pak mi ho sestra přiložila k prsu a on byl tak šikovný, že se hned přisál. To bylo pro mě skoro neuvěřitelné, protože jsem se bála, že když mi ho nedali hned po porodu a takovou dobu byl beze mě, tak že to třeba nepůjde nebo třeba ne hned. Ale šlo. No, bylo to tak strašně dojemné, že to ani nedokážu slovy popsat. Byl to ten nejkrásnější pocit na světě, když jsem konečně v náruči mohla držet NAŠE DÍTĚ. Bohužel mi ho nenechali na pokoji, ale řekli, že mi ho budou vozit každé 3 hodiny na kojení. Že mi ho na pokoji po císaři můžou nechat až od dalšího dne, pokud budu schopná se o něj postarat. 

Ale o tom až příště, protože se mi vzbudilo hladové dítě, tak musím jít krmit...