V porodnici...

Na začátek se omlouvám za délku článku. Jak není čas, píšu to na etapy už třetí den a jelikož je to pro mě takový deníček, ráda bych tu měla i tyhle informace z porodnice, které někomu mohou přijít zbytečné a nezáživné...

Jaký byl porod jste si mohli přečíst v předchozím článku. Tak tady budu pokračovat tím, jak už jsem byla na normálním pokoji a všechno mi začalo přicházet k sobě. Břicho bolelo, ale nebyla to ta největší bolest. Jizva byla v pořádku, měla jsem ji nechat větrat a nezalepovat. Zatím jsem si na ni pořádně neviděla, tak jsem nevěděla, co tam mám. Očistky odcházely a já jsem celkem dost krvácela. 

Pomalu jsem ale zjišťovala, že to, co mě bolí nejvíc, byla kostrč. Byla to taková bolest, že jsem nemohla vstát z postele, nemohla jsem sedět, nemohla jsem si ani lehnout. Nejlépe mi bylo ve stoje. Proces lehání trval čistého času zhruba 10 minut, vstávání stejně tak. Děkovala jsem za nemocniční postel, která se dala elektronicky ovládat a mohla jsem si jí dát tak vysoko, abych si nemusela sedat, jen jsem se opřela a už jsem se bokem pomalinku pokládala. Polštář jsem měla zvednutý do vzpřímené polohy a pak jsem se elektronicky pomalu pokládala s ním. Ještě tam nahoře bylo to madlo, kterého jsem se mohla přidržovat. Měla jsem ale z porodu a tlačení tak namožené svaly na krku, kolem klíčních kostí a na zádech, že jsem se toho madla stejně první 2 dny neudržela. Když jsem na večerní vizitě říkala doktorce, jak mě ta kostrč strašně bolí, tak mě strašila tím, že bude pravděpodobně zlomená a že se to u porodu někdy stává. Ale bohužel se na mě může někdo podívat nejdřív v pondělí, protože přes víkend tam žádný ortoped není. Dostala jsem tedy jen čípek na bolest.

Také jsem celé to páteční odpoledne měla problém jít se vyčůrat, tak jsem se musela večer nechat zase vycévkovat (stejně jako u porodu), protože jsem už měla pocit, že mi vážně praskne močový měchýř. Měla jsem tam prý 1,3 litru, tak se není čemu divit. Druhý den jsem musela čůrat do džbánku, aby viděli, kolik toho vyčůrám a jestli je potřeba dál mě cévkovat nebo ne. Naštěstí už mi to šlo a cévkování nebylo potřeba.

Vašíka mi i v noci přinášeli po 3 hodinách na přikládání k prsu. Šlo mu to úžasně, hezky sál a já jsem si neuvěřitelně užívala to, že ho mám v náruči. I když musím přiznat, že jsem byla tak vysílená, že jsem ho sotva udržela...

V sobotu ráno mi doktorka řekla, že po dětské vizitě mi už Vašíka přinesou na pokoj a jestli chci, aby mi ho tu nechali, musím se o něj zvládnout postarat. Jinak ho samozřejmě můžu vrátit k sestřičkám. Tak jsem se ze všech sil snažila, abych to zvládla a mohla ho mít u sebe už pořád. Byl to boj. Hlavně, když začal plakat a mně trvalo těch 10 minut, než jsem se k němu dokázala zvednout. Ale zvládli jsme to a mohl u mě zůstat už pořád. Díky bohu!

Bylo strašné vedro a my jsme asi měli nejteplejší pokoj, protože tam odpoledne svítilo sluníčko do všech oken. Venda z toho měl odpoledne teplotu 38,5°C. Chudinka můj malý. Celé odpoledne plakal.

Odpoledne se zastavila babička Zdenička a tatínek se přišel podívat až navečer, byl totiž syna večer zapít a potřeboval chvíli čas, aby se dal dohromady a nepřišel na Vašíka dýchat alkoholové výpary :-).

Konečně všichni tři spolu :-)

Večer se mi spustilo mléko. Když jsem ho přiložila k jednomu prsu, najednou jsem pod tím druhým měla mokrou košili až zhruba do pasu. Přišel konec chození bez podprsenky a hlavně bez kojících vložek do ní. Od té doby jsem začala kojit na plno, už to bylo opravdové mléko, ne jenom mlezivo. Všichni nás další den chválili, mě i Vašíka, jak jsme šikovní. Že ne vždycky se mléko spustí už druhý den po porodu a že ne vždy je dítě schopné sát takhle rychle. Byla jsem ráda, že moje obavy z toho, když jsme nebyli hned po porodu spolu a tím pádem mi kojení třeba nepůjde, byly zbytečné.

Další den (v neděli) mě sestřička učila koupat a lékaři nás oba při vizitě zkontrolovali.

Odpoledne přijeli na návštěvu děda Míra a teta Eva. Děda byl z Vašíka naprosto unešený a nemohl se ho nabažit. Babička Zdenička a tatínek přišli také. Manžel se zdržel až do večera a na mě přišla krize, rozplakala jsem se a všechno na mě nějak dolehlo, asi se to už nahromadilo. Nemohla jsem sedět, vstávat, lehat si, k tomu se mi nalila prsa a začaly mě bolet bradavky, mléko teklo samovolně a pořád, navíc mi otekly nohy a měla jsem je jako konve (což jsem neměla ani za celé těhotenství). To bylo asi tím, že jsem se snažila celý den stát, abych si nemusela sedat a lehat. Tak jsem si prostě asi potřebovala pobrečet a nejvíc jsem brečela, když manžel odešel. Hrozně jsem chtěla, aby tam byl s námi.

Noc byla náročná, Venda se budil častěji a plakal. Byl pořád hladový.

V pondělí ráno kontrolovali Vašíkovi ouška, oči, kyčle, brali mu krev z patičky kvůli nějakým metabolickým poruchám. Všechno naprosto v pořádku, hezky už přibíral a byl připraven jít domů. Já jsem podle doktorů byla také v pořádku, břicho a jizva se hojilo dobře a kostrč z jejich pohledu neřešili. Prý by mě teoreticky i zítra mohli pustit domů. To mě dost překvapilo, že mě chtějí po císaři pustit 4. den domů a tak jsem se raději netěšila, abych nebyla zklamaná. Navíc mi v té nemocnici bylo vlastně dobře a bála jsem se být doma. Neuměla jsem si představit, jak si doma lehnu do své nízké postele a jak se z ní budu zvedat. A co cesta autem? Jak se do něj složím?

Dopoledne za mnou přišla rehabilitační sestra a ukázala mi nějaké cviky jak na jizvu po císaři, tak na kostrč. Ani jedno jsem kvůli tomu druhému nemohla dělat pořádně, tak uvidíme časem.

Zastavil se můj táta, který mi přinesl polštář s dírou, který mi nechal vyříznout z tvrdého molitanu, který neprosednu a konečně jsem mohla na něčem aspoň trochu sedět. Odpoledne také přišel manžel, tchyně a večer ještě Bára. Byla jsem za návštěvy ráda, den mi rychleji ubíhal a nemusela jsem ležet v posteli.

Poslední noc v porodnici byla opravdu náročná, Vašík skoro nespal, pořád plakal, buď byl hladový nebo ho trápilo bříško. U kojení už jsem vyloženě trpěla, jak mě bolely bradavky. Byla jsem unavená a usínala jsem. Nohy jsem měla oteklé od kolen dolů tak, že už jsem se nevešla ani do obyčejných pantoflí.

V úterý ráno mi doktorka na vizitě řekla, že je všechno v pořádku a že mám jít na gynekologické vyšetření. Když bude všechno dobré i tam, tak mě pustí domů. Jizva dobrá, děloha také. Z jizvy si mám za 2 dny doma ustřihnout uzlíky ze stehů a zbytek se mi prý vstřebá. Pak dětský doktor vyšetřil ještě Vendu a ten byl bez nejmenšího problému, takže jsme opravdu mohli domů oba :-). čtvrtý den po císaři? Přišlo mi to celkem brzy, ale neprotestovala jsem. Sice jsem se bála toho, jak to doma zvládnu, ale zároveň jsem se samozřejmě domů těšila.

Vašík připraven na cestu domů...

V poledne si nás vyzvedl tatínek s babičkou, která přijela jen proto, aby nás mohla společně fotografovat, jak jdeme z porodnice domů. Hned jak jsme vyšli ven, začala jsem brečet. Bylo neuvěřitelné, že si neseme domů NAŠE DÍTĚ! Spinkal v autosedačce, kterou nesl manžel a já šla hrdě za nimi a plakala. Byla jsem sice totálně zničená, ale tak šťastná, jako nikdy v životě...

11.8.2015 - jdeme z porodnice domů

Další vlna pláče přišla, když jsem se skládala do auta. To už nebylo dojetím, ale bolestí. Manžel mi musel pomáhat, sama bych to asi nezvládla. Stejně tak potom ven z auta, to bylo asi ještě horší.

A poslední vlna pláče přišla doma, když jsme Vašíka přendali do postýlky. Manžel půjčil tu postýlku, kterou mají v porodnici, takový ten vozíček, abych se nemusela ohýbat ke klasické postýlce. Tohle je pro mě teď vyloženě praktické. Je to vysoké, ale na noc si to můžu snížit na úroveň své postele. Má to kolečka a můžu si Vašíka vozit s sebou po bytě, kam potřebuju. Máme ji na měsíc. Když jsme ho tam uložili, koukala jsem na něj, jak si doma krásně spinká a asi mi to všechno začalo docházet. Jsme doma, už nejsme sami dva, máme tu naše krásné vytoužené miminko a jsme rodina... A teď to teprve všechno začne :-)!