První dny doma a boj s kojením

Z porodnice nás pustili 4. den po porodu (úterý 11.8.2015). Jelikož jsme to takhle brzo nečekali, doma nebylo téměř nic připraveného. Ale vlastně jsme skoro nic nepotřebovali. Místo postýlky máme půjčený ten vozíček, co mají v porodnici, takže mi zbylo akorát si nachystat všechno na přebalovací pult, abych měla všechny věci po ruce. To jsem udělala sama hned odpoledne. V noci se Vašík často budil, ale jen 2x jsem musela vzbudit manžela, jednou aby mi pomohl vstát z postele a podruhé, aby vstal k Vašíkovi on, protože už jsem neměla sílu.

Ráno mě zajímalo, jak jsem na tom se svou váhou. Za těhotenství jsem přibrala celkem 13 kg. Všichni mi slibovali, jak v porodnici 10 kilo nechám. Nenechala. Nechala jsem tam 5. Ale říkala jsem si, že to určitě půjde ještě dolů, jak se bude zavinovat děloha a zmenšovat břicho.

Vašíkovi se začalo horšit oko, na které jsem se ptala už v porodnici, ale řekli mi, že jsou to ospalky. A doma ho měl tak zalepené, že ho někdy ani nemohl otevřít.

Kojení je utrpení!

Kojení mě STRAŠNĚ bolelo. Vašík mi bradavky rozkousal úplně do krve. V tu dobu jsem nevěděla, co v tom kdo může spatřovat za nádheru. Mně to přišlo děsivé a koketovala jsem s myšlenkou se na to vyprdnout. Ale kvůli Vendovi jsem se rozhodla, že to zkusím vydržet. Když jsem zvládla porod, zvládnu i tohle. Ale bylo to fakt utrpení, kroutily se mi všechny prsty a pak už jsem i bolestí brečela a bála jsem se každé další chvíle, kdy se hlady vzbudí a budu muset zase krmit. Byl to druhý den doma a já jsem vyrazila do lékárny pro kojící kloboučky. S těma to bylo trochu lepší, bolelo to asi stejně, ale nemohl mě přes ně přímo kousat. A Vašík s nimi problém neměl, saje úplně ze všeho v pohodě (nemá problém ani se střídáním dudlíků, máme asi 4 různé a je mu to jedno). Tak jsem trpěla a čekala, kdy se to začne lepšit. Bradavky jsem po každém kojení mazala Bepanthen mastičkou. Díky bohu za ní... Bohužel se to nelepšilo. Tak došlo i na odsávačku, protože jsem prostě odmítla znovu krmit. Odsávačkou to ale bolelo také. Nicméně jsem teda odsála jednu dávku a byla ráda, že aspoň jedno kojení si odpočinu. Dali jsme mu to z lahvičky a také neměl problém. Problém byl, že byl hladový pořád a já neměla šanci dát bradavkám chvíli pauzu. V noci se Vašík budil celou noc, střídali jsme se u něj s manželem, ale já vůbec nespala. Byla hladový, já jsem trpěla bolestí a on měl zřejmě stejně málo. Také jsme bojovali s tím, že někdy se zas vůbec nemohl chytit, protože jak bylo vedro, tak mi bradavky dostatečně "nestály". Musel mi pomáhat manžel, který mi prsa chladil ledem, aby to měl Vašík jednodušší. 

První návštěva u doktorky

Ve čtvrtek ráno jsme s kočárkem vyrazili k paní doktorce. Nemáme to úplně blízko, ale zvládla jsem to pěšky. Doktorka Vendu zvážila a zjistila, že od propuštění z porodnice zhubnul. Jakto? Vždyť ho kojím pořád a pokaždé skoro hodinu. Řekla, že ho mám v čekárně nakojit, že se podívá, jak kojím a zváží si ho před a po krmení. Děsivá představa... 1) Nemám s sebou kloboučky ani kojící polštář! 2) Jak si sednu na tu tvrdou lavici s mojí kostrčí? No, zatnula jsem zuby a obojí s pomocí manžela zvládla. Doktorka se na nás koukla a řekla, že mám špatnou techniku. Poradila, jak si dítě víc navalit na prsa, naše břicha vodorovně, aby nebyl nízko a netahal mi za bradavky dolů. A Vašík hezky sál a najedl se za 10 minut. Úžasné. Tak jsem se těšila, jak to bude fajn, že mu bude stačit 10+10 minut z každého prsa a že ušetřím tolik času a nebudu tak dlouho trpět. Půjčili jsme si pak domů od kamarádky váhu, abych věděla, kolik pokaždé vypije. Co se týče oka, řekla, že je to zúžený slzný kanálek a že nám dá kapky. Ještě se jí nelíbil pupík, že trochu hnisá. Mám hodně lihovat a sypat Framykoinem. Pak měl Vašík suchou kůži, tak jsem si měla v lékárně koupit slunečnicový olej a 14 dní ho promazávat pouze tím, žádné krémy. 

Šestý den po porodu jsem si měla sama doma ustřihnout uzlíky stehů na jizvě po císaři. No, to byla výzva. Ale také jsem to zvládla. také mi dneska konečně začaly trochu splaskávat nohy, které jsem od porodnice měla (na mě) šíleně oteklé. 

V pátek byl Vendovi týden. Očíčko i pupík se snad lepší. Kojení se také zlepšilo a při každém krmení přibíral. Byla jsem ráda. Moje váha už byla mínus 8 kg a břicho se viditelně zmenšuje, tak mám také radost. 

Vašík (1 týden)... 

Tomáš v pátek odjel na "zapíječku" za mým tátou a v noci nebyl doma. Byla jsem z toho asi mírně nervózní a myslím, že Vašík to vycítil. Odpoledne jsem tu sice měla na pomoc babičku, ale i tak jsem se asi podvědomě bála noci. Vašík vůbec nespal a neustále brečel. Byl evidentně hladový. Pořád jsem ho krmila a pak už jsem neměla vůbec sílu, cítila jsem se absolutně vyčerpaně. Zkoušela jsem i odsávat a dávat mu to stříkačkou, protože prsa už to zase nezvládala, ani s kloboučkama. Pak ale přišla chvíle, že už nebylo ani co odsát. Brečela jsem, že nejsem schopná ho nakrmit, že nemám dostatek mléka a že už na to hlavně nemám sílu. Chtěla jsem hlavně přežít noc a ráno bych v nejhorším vyrazila pro nějaký Sunar. Uvažovala jsem o oslovení nějaké laktační poradkyně. Vašík nakonec usnul někdy kolem desáté a spal hezky až skoro do 2, kdy jsem ho krmila a mléka bylo zase dost. Díky bohu. Druhý den dopoledne jsem vypravila Vendu na procházku s babičkou a já jsem to prospala, abych nabrala trochu sílu. 

V sobotu Vašíkovi také upadl pupíček, asi celkem brzo. Tak se to lépe ošetřuje, je to víc "přístupné". 

V neděli jsme vyrazili na první rodinnou vycházku, když nepočítám tu cestu k doktorce. Bylo to fajn, ježdění s kočárkem si hrozně užívám a jsem pyšná máma :-). Tatínek si kočárek také povozil a také mu to moc slušelo. 

V pondělí jsme šli na kontrolu k paní doktorce, Vašík přibral, tak byla spokojená. Kojit mám max. půl hodiny, že za tu dobu by si měl vytáhnout, co potřebuje. Očíčko i pupík lepší, ale pořád to máme ošetřovat. 

V úterý jsme pro jistotu ještě zašli s Vašíkem na oční. Mně se to oko prostě nelíbilo. Pan doktor nám dal nějaké jiné kapky a doporučil mu slzný kanálek denně 5 minut masírovat. Za 3 týdny máme přijít na kontrolu a pokud by se to nezlepšilo, došlo by na čištění toho kanálku. Fuj, chudák miminko. Musí to zabrat!

Další dny se všechno docela dařilo. Vašík dobře papal a přibíral, v noci docela spal a budil se 2x za noc. Já jsem si od 10. dne po porodu začala masírovat jizvu podle doporučení a mažu ji sádlem. Trochu to bolí a je pod ní boule, ale jinak jizva vypadá hezky. Chodili jsme na procházky, byla jsem už i sama. Snažím se alespoň jednou denně na procházku jít. I mně samotné je už zase nejlépe při chůzi, protože sezení, lehání a vstávání je pořád stejné utrpení, bohužel se ta kostrč nijak zatím nelepší. 

Na procházce...

Na 14-ti denní kontrole u paní doktorky už měl Venda skoro 4 kila, takže už měl víc než byla jeho porodní váha a vyrostl z 52 na 55 cm. Další kontrola "až" v 6 týdnech. 

Také už máme Vašíkův rodný list a rodné číslo.

Náš Vašíček :-* (14 dní)

Moje váha jde zatím pořád dolů, 14 dní po porodu už mi zbývaly jen 3 kg. 

Po těch 14 dnech se občas na procházku přidá nějaká kamarádka, která chce Vašíka vidět. Domu si návštěvy zatím nepouštíme, to čekáme až po šestinedělí. Ale na procházky nám to nevadí, naopak jsem ráda, že mám doprovod a mám si s kým povídat. Když má čas manžel, jde se mnou i on. Jsem ráda, trochu jsem se bála, že na procházky nebude chtít chodit, ale zase mě mile překvapil. 

Vašík začíná být rozmazlený, občas brečí a já nevím proč. Je nakrmený, přebalený, prdíky ho netrápí. Zřejmě se chce jen chovat. U mě v náruči pak usne. Tohle jsem dělat nechtěla, nechtěla jsem si ho naučit na chování. Ale ten šílený pláč mi rve srdce a nemůžu ho nechat jen tak brečet, na to prostě nemám. Říkám si, že je prostě ještě malinký a chce být jednoduše u maminky. Tak mi to nedá a vždycky ho pochovám. Problém je, že u mě (nebo i u manžela) usne, ale jak ho položím do postýlky, tak otevře kukadla a dál nespí. 

Takhle u mě vždycky vytuhne... ale jak ho odložím do postýlky, tak se probere a pláče.

Kluci koukají na televizi...

Je to prostě koloběh... kojení, přebalování, utěšování, chození na procházky, spaní (občas i moje). Mezitím je ale potřeba řešit i něco jiného, i když na to nezbývá moc síla. Musela jsem si např. pořídit šaty na švagrovu svatbu, která nás čeká v září. Moje poslední nové byly těhotenské, takže ty už si teď vzít nemůžu. A všechny, co jsem měla předtím, už jsou okoukané, takže prostě potřebuju nové, znáte to :-). Proč to ale píšu... překvapilo mě, že jsem se vešla do šatů velikosti 38! Nechápu. Před těhotenstvím jsem měla velikost 40-42 a nikdy menší. Takže buď je to jiné číslování nebo jsem zhubla nějak víc. Kromě břicha, to ještě zatažené není, ale zřejmě to je tím, že svaly jsou díky císaři přeříznuté a asi to chvíli potrvá, než se to srovná. No, na 3 týdny po porodu myslím dost dobré (musím se sama pochválit). Také bylo potřeba řešit auto, které nám nějaký debil naboural...

Na ostatní věci jako třeba péče o sebe samotnou mi moc času nezbývá. Je to hrůza, potřebovala bych si třeba oholit nohy, ale není kdy. Trhám si je epilátorem, takže to chvíli zabere. A když mám náhodou hodinu času, jdu radši spát. Jsem smířená s tím, že v šestinedělí se s tím asi nic moc neudělá a stejně mezi lidi skoro nechodím, ale potom si na to čas prostě najít musím, nehodlám to vzdát a chodit v teplákách a s chlupatýma nohama. 

Stejně tak psaní článků mu nejde, vždycky ho rozepíšu, pak se vzbudí ten náš malý Otesánek a v tu chvíli musím jít krmit a psaní jde stranou. 

Snad se to všechno časem srovná. Věřím, že po šestinedělí si už vytvoříme nějaký režim, který zatím nemáme. A pak to bude všechno pořád jen lepší... :-)