Nikdy jsem nechápala matky, které si s sebou berou dítě i na záchod. Teď už je chápu. Vašík zřejmě prochází fází separační úzkosti, což v praxi znamená, že řve, když mě (nebo tátu) ztratí z dohledu. Nepřetržitě mě sleduje pohledem a i když mu jdu například jen vedle do místnosti pro ponožky, je to třeba 10 vteřin, okamžitě spustí pláč. Není to pláč vzteklý, je to pláč nešťastný, zoufalý a se slzičkama. Rve mi to srdce. Pokaždé mu říkám, kam jdu, proč tam musím a že se hned vrátím. A celou dobu na něj mluvím, aby mě aspoň slyšel. Nefunguje to. Vždycky, když jsem šla na záchod, musela jsem se přenést přes to, že prostě bude 3 minuty řvát. Říkala jsem si, že se snad "nezblázní" a já na to potřebuju klid.
Ty chvíle, kdy jsem ho musela nechat řvát jsem se snažila minimalizovat a když jsem něco opravdu nutně nepotřebovala, tak jsem pryč nešla. Nebo jsem ho musela vzít s sebou. Jenže, když potřebujete něco odnést a nepoberete to do jedné ruky, protože v druhé máte dítě, nastává problém. Nechat dítě řvát a nejdřív odnést ty věci a pak se pro něj vrátit? Nebo odnést nejdřív dítě, nechat ho tam zase řvát a vrátit se pro ty věci? Prekérní situace.
On ten pláč ale zesiloval a já jsem to tak vydržela asi 3 dny. Pak jsem si dala do předsíně autosedačku, kam ho dávám na "půl cesty" a on na mě vidí jak do pokoje, tak do kuchyně. Tzn., když potřebuju něco odnést z pokoje do kuchyně, dám ho do sedačky a odnesu věci a pak si ho přenesu do kuchyně k sobě. Stejně tak ho dám do sedačky, když jdu na záchod. Tohle jsem si fakt myslela, že nikdy neudělám. A je to tady. Na záchod chodím s dítětem, které položím do sedačky mezi dveře a mám diváka. On se na mě dívá a směje se na mě. Už mám za sebou i premiéru s divákem, když se sprchuju. To nešlo jinak, když manžel nebyl doma, aby ho na tu chvíli pohlídal.
 |
| Takhle mě Vašík sledoval, když jsem se sprchovala... |
Trvá to už přes 14 dní. Podle doktorky takový "stav" trvá průměrně 3 měsíce. Jo a zatím to tedy vypadá, že to není čistá závislost na mámě, ale je to o tom, že nechce být sám. S manželem v pohodě vydrží, až na jedno hlídání, které mu probrečel, ale to byl unavený a mrzutý kvůli tomu. Hlídání někým jiným jsme zatím (tedy od té doby, co s tímhle začal) nezkoušeli. To nás čeká zítra poprvé, až půjdu do fitka, tak jsem zvědavá a už teď jsem z toho nervózní :-(.
 |
| U mámy je Vašík nejspokojenější :-) |
Do toho se Vašíkovi prořezává druhý zub, což v kombinaci s výše uvedeným je šílené. Včera probrečel odpoledne, když jsme byli na návštěvě. Normálně je společenský a usměvavý, ale včera prostě řval a řval. Večer pokračoval, nechtěl spát, chtěl se chovat a jen vřískal a ječel. Chudinka malý. Musela jsem ho chovat a zpívat mu, až usnul vyčerpáním. Od půl 4 po kojení ale nechtěl být v postýlce a chtěl se zase jen chovat. Tak spal u mě a nějak jsme to zvládli. Snad to nepotrvá dlouho, aspoň tedy ten zub myslím...
 |
| Zatím bezzubý úsměv... tedy, 1 zub už tam je, ale na fotce není vidět :-) |
Jaké jsou vaše zkušenosti se separační úzkostí? Jak dlouho to trvalo a kdy to přešlo? Zlepší se to, když pak dítě začne lézt a vypraví se za vámi, když někam jdete? Kéž by...
No, tak držím palce, ať to nějak zvládnete. Zkušenosti bohužel nemám,a le moc pěkný hvězdný overálek :-)
OdpovědětVymazatDěkujeme. Ten pořídil Vašíkovi taťka :-)
VymazatSeparační úzkost zatím u nás nikde. Teď o víkendu jsme stěhovali a celý den byl Oliver u babičky a úplná pohoda, tak jsem zvědavá až a kdy to přijde.
OdpovědětVymazatKaždopádně zažíváme teď podobný období s těma zubama. Prořezává se mu horní jednička (možná dvě najednou zase) a je to pořád horší a horší. Už aby to bylo, poslední dny skoro nespal ani v noci ani přes den, brečí, má zvýšenou teplotu. No je to na nic... Už aby bylo lépe, stejně tak Vašíkovi! :)
Třeba to nepřijde. To snad nemusí mít všechny děti. Buď ráda, není o co stát :-(.
VymazatZuby jsou děs, co? No a jestli jsou horní ještě horší, tak to se teda těším. Vašík teplotu teda nemá (díky bohu), ale vyvádí dost. Ale dneska už tam snad je růžek venku, tak doufám, že zítra už se doprořízne a bude klid.
Držte se ;-)
Začátek separační úzkosti u malé začal ve stejném věku jako u Vašíka. A snad Vás potěším, že poté co se začala plazit (což je teprve nedávno) se to výrazně zlepšilo! Sice chce být pořád se mnou nebo s manželem, ale už se za námi může doplazit a není odkázaná jen na nás. Nicméně autosedačka v koupelně je mi také povědomá :-) Držím pěsti, ať se zub vyklube a je líp!
OdpovědětVymazatTak to mě opravdu těší. Přesně takový komentář jsem potřebovala, děkuji ;-). Teď jen vydržet, než tedy začne lézt :-)
VymazatBude líp, malý začal lézt a je vše OK, teď musíme dávat pozor, abychom jej nezašlápli :-) Je pravda, že lozí od 6 měsíců, proto jsme se asi separační úzkosti vyhli.
OdpovědětVymazatMám dvě děti, a obě na chlup stejné, co se separační úzkosti týče. Starší dcera měla stejné stavy jako Vašík asi od 7. do 8. měsíce. Mladší syn začal tak v 6,5 měsících a už to trvá měsíc. Pořád po mě leze, takže já víceméně trávím svůj den na zemi, včetně jídla. Leze a dostane se, kam potřebuje, ale stejně mu to většinou nestačí a pláče, když se vzdálím. Snad ho to brzo přejde. Na zuby stále čekáme, ale myslím, že je to na spadnutí :)
OdpovědětVymazat