Je to přesně týden od minulého pondělí, kdy jsem dostala injekci. V úterý jsem si zašla na odběry krve a na předoperační vyšetření, ve středu mi manžel pak vyzvedl výsledky a lékařskou zprávu s potvrzením, že jsem schopna celkové anestezie. Ve čtvrtek už mě začalo bolet břicho, tak jsem si říkala, že je to dřív než minule, ale považovala jsem to za dobré znamení, že tam něco roste. V pátek už bolelo víc, v sobotu ještě víc a v neděli už mě bolelo a píchalo při každém kroku a při sedání a vstávání. Říkala jsem si, že takhle mě bolelo už těsně před odběrem vajíček a že buď to bude v pondělí na ultrazvuku už akorát připravené nebo je někde problém a folikulů tam bude mnohem víc, než by mělo. Snažila jsem se na to nemyslet, ale nejde to, když vás v břiše píchne při každém pohybu.
Dnes je tedy pondělí 10.11. Ráno jsem šla na ultrazvuk, už jsem si musela vzít jen legíny, protože džíny jsou moc pevné a na břichu mě škrtí. Na paní doktorku jsem čekala tři čtvrtě hodiny, protože někde něco řešila. A asi tím, že byla tolik ve skluzu, se nechtěla vybavovat a skoro nic mi neřekla :-(. Když jsem vešla do ordinace, téměř ve dveřích mi řekla, že se na mě rovnou podívá a že si mám odložit. Stihla jsem jí akorát říct, že mě celkem dost bolí břicho. Ultrazvukem viděla, že na obou vaječnících je folikulů dost a konstatovala, že není divu, že mě bolí břicho. Prý už je všechno připravené a rovnou "to" ve středu odebereme. Žádné další injekce už tedy připíchávat nebudeme. Mezitím, co jsem se oblékala mi říkala, že si mám večer píchnout Pregnyl ve 20:15 a ve středu ráno v 7:00 mám přijít na odběr. Zapsali mi to do zeleného papíru, sestřička mi to dala podepsat a řekla, že už všechno znám od minula. Nestíhala jsem přemýšlet, na co všechno jsem se chtěla zeptat. Jediné, na co jsem si vzpomněla bylo, že jsem se zeptala na injekci, kterou mi "sliboval" pan doktor Koucký, abychom předešli tomu, že moje tělo díky protilátkám embryo nepřijme a neuchytí se. Paní doktorka vůbec nevěděla, o čem mluvím a nikde nemohla najít žádný záznam. Pak to teda našla a řekla, že vůbec neví, proč se k tomu pan doktor rozhodl, ale že to tam tedy znovu poznamená. Zeptala jsem se, kdy se ta injekce dává a prý že až po embryotransferu. Nicméně prý zatím nevíme, jestli budeme něco transferovat. To mě tedy trochu zarazilo a zeptala jsem se, jestli mi může říct, kolik těch folikulů jsem tam tedy měla. Řekla mi, že asi 10 na každém vaječníku. Tak říkám, že by tam snad nějaká vajíčka měla být. Ona na to, že vajíčka určitě budou, ale že záleží, kolik se jich pak podaří oplodnit... Nooo, upřímně, čekala bych trochu optimističtější přístup. Ani jsem nad tím nestihla přemýšlet a už jsem byla venku z ordinace.
Teprve po cestě do práce mi došlo, že mi sestřička neřekla nic k píchnutí Pregnylu, že mi nedala jehly a stříkačky, že jsem se nezeptala na výtok, který už mám od soboty a také jsem se nezeptala, jak velké byly folikuly a jestli třeba nehrozí, že samovolně prasknou dřív... Prostě jsem měla pocit, že mi nic neřekly, nebavily se se mnou tak, jako u předchozího IVF, spoléhají na to, že všechno vím od minula a že nejdůležitější bylo, mě co nejrychleji vystrčit z ordinace, aby dohnaly ten skluz. Najednou jsem byla nějaká smutná a tak nějak nesvá. Jediné, co mě těšilo, že tam folikulů bylo opravdu hodně, všechny vypadaly docela velké a že už nemusím píchat nějaké další injekce, že to všechno jde rychle a že už ve středu jdu na odběr. Volala jsem manželovi a všechno mu povyprávěla. Naštěstí jsem doma měla od minula zbylé injekce a stříkačky, takže bylo jen potřeba, abychom večer namíchali 2 dávky Pregnylu a píchli mi ho. Manžel odcházel ve 20:15 z domova, takže jsem si to musela píchnout o chviličku dřív, ale snad to nevadí. Od minula jsme to nezapomněli, manžel všechno zručně připravil a mně se to také povedlo pěkně píchnout, tentokrát opět do stehna.
 |
| Injekci si musím zabodnout sama... |
 |
| ...ale dokončí to pak manžel |
Teď už sedím u televize, odpočívám, protože břicho mám nafouklé a bolavé, dávám si skleničku vína (dokud ještě můžu) a přemýšlím, co mě čeká... Zase se bojím narkózy, i když vím, že to minule nic nebylo. Budu tentokrát na odběru sama, nebo nás tam třeba bude na pokoji víc? Kolik se podaří odebrat vajíček? Podaří se je úspěšně oplodnit? Kdy mi je zavedou zpátky, pracují i o víkendu? V pondělí je totiž svátek. To mi embrya zavedou zpět hned v pátek nebo až potom v úterý? Nebude v úterý pozdě? Mám být potom zase 14 dní doma na neschopence nebo mám jít třeba po týdnu do práce? Neměla bych raději zavolat panu doktorovi ohledně té injekce? Proč o tom nikdo neví?
Myslela jsem si, že jsem tentokrát docela nad věcí a že se nenechám lehce rozhodit. Myslím si to teda pořád, i když mě teď napadá spoustu otázek, které mě trochu znepokojují. Ale kdybych nebyla silná, tak bych tu dnešní návštěvu asi jen tak nerozdýchala a minimálně bych se rozplakala. Takhle se snažím říkat si, že to dobře dopadne, že mi nic neřekli, protože už to všechno znám a že všechno bude dobré... Důležité je, že injekce zapůsobila správně, folikuly tam jsou a víc už já stejně neovlivním... Kolik tam bude vajíček, jestli se ve zkumavce oplodní a budou se dál vyvíjet, jestli mi zavedou to nejsprávnější a nejsilnější embryo, jestli se uchytí a udrží... to už je vyšší moc. Neměla bych se tím tedy trápit. To se ale lehce řekne, že jo?!
Rajčata! Normálně rajčata nejím. Celý život jsem je nesnášela a posledních pár let jsem bojovala s tím, abych se je naučila sníst např. v salátu nebo s něčím dohromady. Samotné rajče bych nikdy nesnědla. A teď? Teď když mám na něco chuť, tak jsou to rajčata. 
