Druhá punkce za mnou...

Včera ráno jsme byli před 7:00 v čekárně CAR, nahlásili jsme se sestřičce, ta nás poslala s manželem před laboratoř a mě že si tam vyzvedne a odvede na pokoj. Začaly se tam hromadit páry a nakonec nás bylo pět. Manžel šel na odběry první a pak mohl odejít. My jsme šly na pokoj, kde nám sestřičky změřily tlak, převlíkly jsme se do nočních košilí a čekaly, kdy půjdeme na řadu. Na pokoji jsme byly tři a podle času, kdy jsme si píchaly Pregnyl, jsem usoudila, že z našeho pokoje půjdu první. Sestřičky říkaly, že výkony začnou v 9:00, což znamenalo skoro 2 hodiny čekání. Ale ve čtvrt na 9 se v pokoji objevil "zdravotní bratr", který me přišel vyzvednout a už jsem šla na řadu. Čekala jsem v čekárně před operačním sálem a slyšela jsem, jak probouzí paní přede mnou, která si tam pak s nimi dokonce povídala. Pamatovala jsem si z minula, jak jsem se probudila až na pokoji. Byla jsem zvědavá, jak to bude teď.

Položili mě na lehátko, sestřička mi zavedla kanylu, paní doktorka (MUDr. Šestinová) se připravovala na samotný odběr a za chvíli se mi zamotala hlava a byla jsem rázem v limbu. Vzbudila jsem se zase až na pokoji. Byla jsem tam zatím sama. Zřejmě jsem měla potřebu nahlásit se manželovi, takže jsem mu naspala. Když jsem se za další hodinu vzbudila opravdu, chtěla jsem mu naspat, že už jsem vzhůru a pobavilo mě, že jsem našla nějaké klikiháky, co jsem mu poslala před tím. Vůbec jsem si to nepamatovala :-). Jak jsem se vzbudila, chtělo se mi hrozně čůrat. Sestřičky chodily každou chvíli na kontrolu, měřily nám tlak, ale vstát mi nedovolily. Prý až za hodinu. Byly to muka. Vyhrožovaly mi, že pokud to nevydržím, budu muset na lůžku. To mě děsilo, tak jsem se snažila. Nakonec jsem to vydržela a dočkala se, když už mi konečně dovolily vstát a jít na záchod. Pak mi dovolily sníst i svačinu a měla jsem hodně pít. Asi za hodinu jsem začala cítit bolesti břicha a takové píchání v levé části. Pak jsem šla za sestřičkami na vyndání kanyly a pak už jsme jen všechny čekaly, až si nás vyzvednou partneři. Ve 13:00 jsme měli jít k paní doktorce, aby nám řekla výsledky. Už ve 12:15 nám sestra přišla říct, ať se oblékneme a počkáme na chodbě. To nebylo moc příjemné, pohodlnější by bylo ležet v posteli alespoň do 12:45. Takže jsme asi čtvrt hodiny čekaly všechny ženský na chodbě, můj manžel přišel naštěstí brzo, ale pak jsme stejně čekali všichni na chodbě před CARem, než jim skončí polední pauza a začnou si nás volat. Šli jsme na řadu jako druzí, tak to naštěstí docela šlo.

Paní doktorka se ptala, jak se cítím, řekla jsem jí, že mě bolí břicho, píchá mě v něm a trochu se mi motá hlava. Břicho mě prý bolí právem, protože jim údajně nešel napíchnout levý vaječník a folikulů jsem měla celkově hodně. Asi mi to tam tedy museli "porochnit" víc než minule. Paní doktorka mi prý odebrala jen ty větší folikuly, kterých bylo 26 a ty menší mi tam nechala. Ve 13-ti z nich bylo vajíčko, ale zralých jich bylo 8. Prý by teoreticky ještě 2 mohly dozrát. Spermiogram byl slabší, takže jsme si opět museli zaplatit metodu ICSI, aby nám spermie do vajíček napíchali. A řekli, ať si zavolám zítra v 10:00 paní doktorce do laboratoře, aby mi sdělila, kolik se jich podařilo oplodnit, jestli se vyvíjí a kdy by byl případně embryo transfer.

Pak mi ještě paní doktorka napsala recept na Fraxiparine (injekce na ředění krve), jak jsme se dohodli s panem doktorem Kouckým a ptala jsem se na to v pondělí, když jsem byla na kontrole. I paní doktorka Šestinová teď říkala, že neví, proč se pro ně pan doktor rozhodl, ale že vzhledem k hyperstimulačnímu syndromu, který mi teď prý hrozí, to určitě nebude na škodu. Pokud nebudu krvácet, mám si ho od čtvrtka (tedy ode dneška) píchat. Jak jsem byla ráda, že jsem po celou dobu unikala píchání injekcí do břicha, tak jsem se nakonec "dočkala". Nedá se to píchat jinam, takže se na to dneska opravdu hodně těším. Ale nakonec to určitě zvládnu. Musím :-)!

Injekce Fraxiparine

Na závěr jsem si šla k sestřičkám pro potvrzení o hospitalizaci, abych měla do práce a ještě jsem měla možnost popovídat si se sestřičkou o tom hyperstimulačním syndromu. Vysvětlila mi, jak ho poznám a že to nemám nechat rozjet a mám když tak okamžitě přijít. Prý bych to na sobě hned poznala, že by se mi nafukovalo břicho před očima, hodně by bolelo, bylo by mi špatně od žaludku a špatně by se mi dýchalo. Kdyby se to prý rozjelo třeba o víkendu a v CARu by nikdo nebyl, mám jít na příjem na gynekologickou ambulanci. Mám hodně pít, jíst jogurty a nemám se prý bránit pohybu, že kdybych ležela, mohlo by se mi to rozjet snáz. Za tyhle informace jsem fakt vděčná, protože o tomhle se se mnou nikdo nebavil.

Nicméně včerejší odpoledne jsem tedy stejně proležela a částečně prospala, protože pohyb mi dělal problém. Při každém pohnutí mě píchalo v břiše a celkově jsem tam cítila bolesti. Celý den jsem po zákroku nekrvácela, ale když jsem odpoledne musela na záchod, tak se krev objevila. Věřím, že to bylo jen zatlačením, protože samovolně jsem nekrvácela. Dneska už je to lepší, už jen špiním a to předpokládám těm injekcím vadit nebude.