Co tě nezabije, to tě posílí... aneb jaký pro mě byl rok 2014!

Rok 2014 byl jedním slovem náročný. Byl plný očekávání, překážek, lékařských vyšetření, zdravotních neduhů, ale nakonec snad má šťastný konec... Když se zpětně ohlédnu za každým měsícem zvlášť, tak se vždycky něco dělo...

Leden

Začnu koncem prosince 2013, kdy jsme odjeli na Vánoce na hory do Rakouska. Byly to báječné dny, které jsme strávili sami dva a hrozně jsme si to užili. Do nového roku jsme potom vstoupili oslavou Silvestra na chatě s kamarády, kde jsme noci trávili ve spacáku u krbu. Pohodová nálada nám vydržela až do ledna, kdy jsme si užívali jeden druhého. Domluvili jsme se, že letos je správný čas, abychom zkusili umělé oplodnění (IVF). Začala jsem opět chodit na rehabilitaci a na individuální cvičení.

Únor

Cvičím a snažím se svoje tělo připravit na to, co nás čeká. Absolvovala jsem vyšetření na hematologii, aby mi potvrdili, zda z hlediska krve a rodinných "chorob" nic nebrání IVF. Nebrání. Dohodli jsme se tedy s manželem, že se na první konzultaci k Apolináři objednáme po horách a do té doby to nebudeme řešit.

Březen

Moje oslava narozenin, párty až do rána. Bezstarostná nálada, užila jsem si to. Na konci měsíce jsme tradičně vyrazili na hory (ale netradičně do Itálie - Švýcarska, Cervinia - Zermatt). Parádní lyžovačka a týdenní party, ovšem ne party v pravém slova smyslu, ale v tom smyslu, že se týden skvěle bavíme, smějeme a děláme vylomeniny.

Duben

V polovině dubna jdeme na první konzultaci k Apolináři, kde se dohodneme na postupu a co všechno nás čeká. Ten samý den odpoledne jsem podstoupila mobilizaci kostrče, protože se ukázalo, že by mi moje zahnutá kostrč mohla překážet a tlačit na dělohu (viz článek Mobilizace kostrče, který je z předchozího roku, kostrč mi teď narovnávali již podruhé). Na konci dubna mi píchli vstupní injekci k dlouhému protokolu IVF.

Květen

Na první květnový svátek a víkend jsem vyrazili na výlet do Norimberka a opět jsme si užívali společné chvilky. V polovině května jsme šli pochod do Prčic a já se radovala z toho, jakou mám fyzičku a bez problémů ujdu téměř 30 km. Na konci května (18.5.) začínáme píchat stimulační injekce na naše první IVF. Záměrně píšu pícháme, protože bez manžela bych to nezvládla. Konkrétně bych nezvládla namíchat si ampulky s práškem a tekutinou do stříkačky. Manžel to zvládal bravurně. Naopak já jsem neměla problém s píchnutím injekce, to ale zas vadí jemu a nemůže se na to dívat. Konec konců, na dítě jsou vždycky potřeba dva, tak i v našem případě můžeme říct, že jsme za zapojili oba. Přesně po měsíci od vstupní injekce jsem šla na odběr vajíček (29.5.). Narkóza, nemocnice, bolest, strach z toho, jak to dopadne. Druhý den jsme se dozvěděli, že se podařilo oplodnit 5 vajíček. Ten samý večer měla moje nejlepší kamarádka rozlučku se svobodou. Díky bolestem břicha jsem byla trochu omezená v pohybu, ale nenechala jsem si to ujít.

Červen

Hned 2.6. jsem šla na embryotransfer, kdy mi do dělohy zavedli naše jedno nejlepší embryo. Za další 2 dny nám řekli, že zbylá 4 embrya se zamrazit nepodařilo, že nebyla dostatečně kvalitní. V dalších dnech jsme se účastnili s manželem jednoho společenského večera, na který jsem si koupila krásné nové šaty, abych si udělala radost. Zároveň jsme s kamarádkou vyrazily koupit šaty na její svatbu, jelikož jsem měla tu čest jít jí za svědka, tak jsem chtěla mít šaty, které mi ona schválí. Svatba se konala 14.6., byla to velkolepá událost. Jejich nejšťastnější den, ale já jsem začala ráno menstruovat a věděla jsem, že je všechno ztracené. Nemohla jsem si svatbu patřičně užít, nicméně díky povinnostem svědkyně jsem neměla prostor na to se hroutit. To až druhý den doma, kdy jsem si to potvrdila negativním testem. Následoval návrat do tvrdé reality, do práce, ale také ke cvičení, do kterého jsem se pustila na plno, abych zase nabrala fyzičku, o kterou jsem díky tomu všemu přišla.

Červenec

Začátek měsíce jsme zahájili konzultací u Apolináře, abychom se domluvili na dalším postupu. Poslali mě na imunologii na další vyšetření. Pak jsme s partou kamarádů vyrazili na festival na Točník, kde ze mě padá veškeré napětí z posledních 2 měsíců a náležitě si užívám víkendovou party s hudbou, tancem, alkoholem, jídlem, spaním ve stanu a hlavně dobrou náladou. Poslední týden v červenci jsem jeli na tábor s dětmi, to mi také pomohlo k jiným myšlenkám. Závěr měsíce končí tím, že jsem si šla pro výsledky na imunologii a ukázalo se, že mám problém s autoimunitou a mám zvýšené protilátky proti spermiím. Začala jsem tedy s léčbou.

Srpen

Manžel se jel odreagovat na pánskou jízdu na vodu, já jsem pracovala a cvičila. V půlce srpna jsme odjeli na dovolenou (Itálie, Slovinsko, Chorvatsko). Nejúžasnější byl den strávený v Benátkách, kde jsme si s manželem dopřáli velkou romantiku. Připadala jsem si zase jako na svatební cestě. Myslím, že za celou dobu jsem si na žádné problémy s otěhotněním nevzpomněla a dovolenou jsem si užila jak se patří. Měsíc srpen jsme zakončili opět konzultací u Apolináře, kde jsme se domluvili, že 2. IVF díky imunologii posuneme raději na říjen, až budeme mít jistotu, že výsledky jsou v pořádku. Asi to bylo lepší i pro moji psychiku, chtělo to prostě čas. Poslední den v měsíci jsme vyrazili na koncert Tří sester, který jsme si tradičně skvěle užili.

Září

Cvičila jsem a soustředila jsem se sama na sebe. Celé léto jsme jezdili i na kole. Konečně jsem začínala mít pocit, že se po téměř 4 měsících moje tělo zbavilo všech těch hormonů a začínala jsem se zase cítit lépe. Cítila jsem se opravu skvěle, fyzička se vracela, psychicky jsem byla nad věcí, problémy jsem si nepřipouštěla, a byla jsem připravená na další pokus. Také jsme byli na koncertě Kabátů, což jsme si také zase užili. Na konci měsíce ale přišli bolesti břicha, objednala se tedy na gynekologii. Podle pana doktora to byl buď přerostlý a neprasklý folikul nebo cysta. Píchli mi Pregnyl, aby tak došlo k ovulaci. Pokud by nedošlo, pak by to byla cysta a musela by se odstranit jinak. Za týden jsem šla na kontrolu, bolelo to pořád, ale díky bohu to zmizelo. Byl to tedy jen ten folikul. Nicméně i tuhle malou hormonální injekci jsem na svém těle cítila a zase jsem měla pocit, že jsem hormonálně rozhozená.

Říjen

Ještě než jsme se pustili do dalšího IVF pokusu, chtěli jsme si trochu užít to, co už pak třeba nepůjde. Kamarádi nám půjčili motorky a s manželem jsme vyrazili na náš první společný výlet na motorkách. Motorku jsem neřídila 2 roky od té doby, co jsem si udělala řidičák, až letos v létě, kdy mi kamarád vnutil svoji motorku, abych se svezla. Bála jsem se. Ne té jízdy, ale toho, abych mu s jeho jistě drahou motorkou něco neprovedla. Bylo to úžasné, úplně mě to nabilo chutí jezdit. Ovšem mám z motorek obrovský respekt a svým způsobem z nich mám strach. Ale tomu pocitu, když na ni sednu, vezmu za plyn, "nakopu" tam jednu rychlost za druhou a jedu, kam mě silnice vede, tomu se málo co vyrovná. A také musím říct, že si tak připadám hrozně dobrá a myslím, že si od chlapů zasloužím respekt. Takže náš společný výlet neměl chybu, každý na jedné motorce, přitom spolu. Ale musím uznat, že jestli budeme mít jednou dítě, tak už asi na motorku nesednu. Hrozně ráda bych, ale přece jen je to tak nebezpečné, že to asi raději oželím. Další věc, co jsem chtěla stihnout, než zase budu nafouklá a oteklá po hormonech, bylo focení. Manžel s kamarádem prodávají věci na motorky a potřebovali nafotit nějaké fotky, tak vzali mě a kamarádovu slečnu a vyrazili jsme na focení. To mě také bavilo, ač nejsem modelka ani náznakem. Ale byla to zábava a užili jsme si u toho spoustu srandy. Výsledky z imunologie byly v pořádku, takže mi zhruba v půlce měsíce opět u Apolináře píchli vstupní injekci na naše 2. IVF. Další víkend jsme ještě vyrazili s kamarády na náš (řekla bych už tradiční) výlet do sklípku na Moravu. Naštěstí nám načasování vyšlo ještě před stimulací na IVF, takže jsem si mohla dát vína, kolik jsem chtěla. Byl to další skvělý víkend. 

Listopad

V listopadu se roztočil kolotoč. Teď zpětně mohu říct, že listopad a prosinec byly nejnáročnější a nejvíc nervově vysilující měsíce z celého roku. V pondělí 3.11. jsem dostala stimulační injekci, tentokrát jednu na 7 dní. Pro mě úleva v tom, že si nemusím injekce píchat každý den, ale měla jsem to bez starosti. Za týden ultrazvuk potvrdil, že tam je folikulů hodně a že ve středu 12.11. můžu jít na odběr vajíček. Už jsem věděla, do čeho jdu, tak už to pro mě bylo jednodušší. Ovšem samotný odběr byl asi složitější než minule, víc mě bolelo břicho, bylo tam i víc folikulů. Vzali mi jen ty dostatečně velké, ty menší mi tam nechali, tudíž je riziko, že bych mohla mít hyperstimulační syndrom (OHSS). Dostala jsem tedy injekce Fraxiparine a každý den jsem si je měla píchat. Na embryotransfer jsem šla už za 2 dny. Týden mi bylo v zásadě dobře, až na lehké píchání v podbřišku. Pozitivní bylo, že když jsem si tentokrát volala do laboratoře, jestli se podařilo nějaká embrya zamrazit, řekla mi paní doktorka, že nám zamrazila embrya 4 (2 kvalitní, 2 horší). Potom se mi ale opravdu rozjel OHSS a přišly neskutečné bolesti břicha a téměř nemožnost jakéhokoliv pohybu. Do toho ale přišlo zatím největší štěstí, jaké jsem dosud zažila - pozitivní těhotenský test a rovnou potvrzení z krve, že jsem těhotná! Za další týden OHSS odezněl, byli jsme na prvním ultrazvuku, kde jsme viděli naši malou bublinku a začala jsem cítit první příznaky těhotenství, jako bolesti prsou, únava a ospalost, nechutenství, vadily mi některé pachy a já se začala těšit, jak si začnu těhotenství užívat. 

Prosinec

Sotva mi začalo být lépe po OHSS, tak se začátkem měsíce objevilo svědění kůže a během pár dní jsem se drbala tak zběsile, že jsem nemohla ani spát. Po 10 dnech, kdy jsem se na to ptala v CARu a dožadovala se nějakého řešení, došlo na hospitalizaci v nemocnici kvůli zvýšeným jaterním testům. Strávila jsem v nemocnici 4 dny a bylo to pro mě tak děsivý zážitek, že jsem za ten týden zhubla skoro 4 kila a musím říct, že takhle vynervovaná jsem nikdy z ničeho nebyla. Každé ráno mi brali krev a hodnoty se stále zvyšovaly. Sono jater neukázalo žádný nález, kromě toho, že játra byla mírně zvětšená. Všichni doktoři se domnívali (a stále domnívají), že je to způsobené tou spoustou hormonů, které do mě nacpali, injekcemi na ředění krve a v neposlední řadě OHSS, kdy jsem měla dutinu břišní plnou tekutiny, která mohla játra podráždit. Ale nemají pro to důkazy. Mám tedy naordinovaný klid na lůžku a celé Vánoce jsem tak proležela a absolutně nic jsem nedělala. Zvládla jsem pouze jednu rodinnou návštěvu u táty, která mě vyčerpala tak, že jsem potom celé odpoledne prospala. Z odběrů krve 23.12. a potom s odstupem 28.12. mám ale pozitivní zprávy, že hodnoty jaterních testů klesají. Hurá! Dnes je Silvestr, já pořád ležím a čekám, co přinesou výsledky z odběrů, které mě čekají v pátek. Doufám, že budou zase lepší. Nevím, jak dlouho budu muset ještě ležet, než se játra dají do pořádku, může to prý trvat dlouho. Už bych byla ráda, kdybych ležet nemusela. Fyzička je pryč a já vážně nevydržím skoro nic. Když jdu na odběry, kam mě veze manžel autem, unaví mě to. Když jdu do lékárny, unaví mě to. Když vylezu schody k nám do druhého patra, jsem unavená, jako kdybych uběhla maratón. No, snad bude brzy lépe.

Závěr roku byl opravdu náročný a myslím, že to celé zvládám jen díky tomu, kolik energie jsem nabrala v létě a na podzim, že jsem byla odpočatá a psychicky v pohodě. Zvládám to také a hlavně díky podpoře a pomoci mého manžela, kterému tímto za všechno moc děkuju! 

Věřím, že to nejhorší máme za sebou a že všechno dobře dopadne. Že až se moje játra umoudří, tak přijde čas, kdy si začnu těhotenství konečně užívat a začnu zase nabírat sílu a budu připravená na všechny nástrahy, které nám nový rok přinese. Rok 2015 bude "velký" a plný změn. Snad do něj vykročíme pravou nohou... Momentálně jsem sice lazar jako hrom, ale jak praví moje oblíbené přísloví: "Co tě nezabije, to tě posílí!" Takže se z toho já i moje játra určitě brzo dostaneme, já naberu tu sílu a budu bojovat dál.

Všem přeji do nového roku jen to nejlepší, hodně štěstí, úspěchů a lásky... Po tom všem, čím jsem si letos prošla, si dovolím říct, že jsem zřejmě dospěla do věku, kdy už věřím tomu, že zdraví je vážně to nejdůležitější! Takže tím pádem všem přeji hlavně hodně zdraví. A také psychickou pohodu, vyrovnanost a sílu bojovat. Protože potom zvládneme všechno!

Vánoce v posteli...

V pátek, následně v pondělí i úterý před Vánoci jsem byla na krvi, hodnoty jaterních testů nestoupaly, což je důležité a dokonce úterní testy byly prý mírně nižší. Snad to tak půjde dál. Na další odběr krve jdu až po svátcích, v pondělí 29.12. Tam by už mohl být znát větší rozdíl. Samozřejmě předpokládám, že se to bude dál lepšit. Jediné, co mě pořád trápí, je to příšerné svědění kůže a zběsilé drbání, které mi nedá spát. Snažím se jíst dietně, ale i tak to prostě pořád svědí. 

Vánoční úklid byl tentokrát na manželovi, chudák kmital asi 2 dny od rána do večera. Zametl, vytřel, vyluxoval, vypral, usušil prádlo, udělal vánoční výzdobu a ozdobil stromeček. Připravil mi všechno na bramborový salát, uvařil brambory a vajíčka, nakrájel všechno potřebné, pak mi to přinesl do pokoje, kde jsem ležela a já jsem to dá se říct téměř v posteli smíchala dohromady. Dělala jsem dva bramborové saláty, jeden pro manžela s majonézou, druhý pro mě s bílým jogurtem. I tak byl docela dobrý. Na Štědrý den pak udělal chlebíčky, nachystal sváteční stůl, průběžně zapaloval františky nebo purpuru, já jsem mu akorát obalila řízky, ale už je pak sám osmažil, mně upekl kapra - protože jsem nemohla smaženého, tak mi ho upekl na troše másla a na bylinkách. A musím říct, že byl skoro lepší než ten klasický. Na večeři jsem se trochu zkulturnila, oblékla do šatů (jinak poslední dny jím v pyžamu a županu), aby to mělo trochu sváteční atmosféru a pak jsme si v klidu rozbalili dárky. I tak toho na mě bylo celkem dost, takže letos se nekonalo žádné posedávání do noci, koukání na televizi a radování se z dárků. Šli jsme celkem brzo spát. Já teď nic nevydržím, veškerá fyzička je pryč, jsem hned ze všeho unavená. A manžel toho měl za ty poslední dny asi také dost. Musím říct, že si ho za to všechno neskutečně vážím, jak se stará o mě i o náš domov! A jak to hlavně dělá s láskou...

Další den jsem se rozhodla zvládnout hromadný oběd u táty, kam jsme jeli asi tak na 2 hodinky. Opět jsem se oblékla do šatů, abych nevypadala jako úplný marod a vyrazili jsme. K obědu měli všichni kachnu s knedlíkama a červeným zelím. Já jsem měla dietní kuře, které se večer projevilo, jako že zřejmě dietní úplně nebylo. Nejedla jsem sice tu osmaženou kůrku, ale i tak to bylo zřejmě mastné víc než moje játra snesla. Pak byl ještě dietní banán se šlehačkou jako dezert a to byl stejný případ. Potom jsem manžela odvezla k jeho mámě, protože jeli na další návštěvu a já jsem si to namířila opět do postele a k pohádkám. Naprosto mě to vyčerpalo. Večer a celý druhý den jsem se zase drbala více než do teď a pravděpodobně díky tomu jídlu. Další a další den jsem si dala samá suchá jídla a ani náznakem nic škodlivého pro játra a zase se to začalo pomalu lepšit. Večer je to vždycky horší a trvá to až do noci. V noci mě to budí, škrábu se tak, že mi až hoří dlaně a chodidla, takže vždycky musím vstát a jít si je namočit do studené vody, aby se to zklidnilo. 

Jinak stále nic nedělám, ležím, koukám na televizi nebo si čtu. Už mě to nebaví, ale dělám to pro svá játra a hlavně pro miminko, takže se prostě válím dál. I když už bych byla vážně ráda, kdyby se to začalo lepšit a mohla bych zase pomalu začít normálně fungovat...

Další dny v nemocnici...

Středa 17. 12. 2014:

Přesně jak jsem předpokládala, ani trochu jsem se nevyspala. Babka chrápala celou noc bez přestání a já jsem nezamhouřila oči. Ráno budíček v půl 6 a já už jsem se vzbudila s hladem. Došla jsem si na záchod a čekala jsem. Snídani jsem nedostala, ale sestřička mi dovolila asi 2 loky vody. Pak mi přišla odebrat krev, tentokrát asi 5 zkumavek, pan docent doporučil nějaké další testy. Také mi donesla zkumavku na moč. Tak to bylo náročné, když jsem od večera nepila, neměla jsem ani co čůrat. Nakonec dostala asi tak 2 kapky a muselo to stačit. V 8:00 jsem byla připravena na příjezd sanitky. Už jsem ale věděla, že někam pojedu a vyžádala jsem si svoje oblečení, které jsme měly zamčené ve skříni na chodbě, abych se mohla obléknout. Nechtěla jsem zase někde mrznout a být za exota v pyžamu. Do nemocnice jsme přijeli asi ve čtvrt na 9, než jsme došli na sono, bylo 8:20. Byla jsem objednaná na devátou, takže mě čekalo opět celkem dlouhé čekání. Už jsem byla připravená a měla jsem s sebou mobil a knihu. Přesně na čas mě zavolali dovnitř, kde byl pan doktor Aleš Novotný a hrozně milá sestřička. Po chvíli, co mi jezdil ultravukem na břiše, konstatoval, že tam nic zvláštního nevidí. Játra že jsou mírně zvětšená, ale nic jiného že na nich není. Jediné, co našel, bylo "bahýnko" ve žlučníku, jak říkal a mám prý počítat, že se mi dřív nebo později udělají kameny. A usoudil, že to celé bude způsobeno tou hormonální stimulací a Fraxiparinem, že nic jiného v tom nevidí. A že mě shledává zdravou. Hrozně mě se sestřičkou uklidňovali a mě to moc pomohlo. Po dvou dnech první úspěch a kapička naděje. Pak přišel i doc. Krechler, který včera říkal, že se na sono přijde podívat. Přišel asi s 8 studentkami. Stáli tam všichni nade mnou jak sudičky a koukali. Pan docent říkal, že je rád, že tam nic není a že se tedy musí podívat na dnešní výsledky z krve a že mu má paní doktorka od Apolináře ráno zavolat a že se dohodnou, co dál. Jestli je potřeba další hospitalizace nebo kdyby výsledky byly lepší, tak bych k němu případně dál jen ambulantně docházela. Potom jsem čekala skoro hodinu v čekárně zase na sanitku, naštěstí jsem si s sebou vzala banán a mohla jsem se konečně najíst.

Po návratu na pokoj jsem šla říct paní doktorce, že pan docent vzkazuje, aby mu ráno zavolala a že se domluví, co dál. Paní doktorka mi totiž ještě ráno řekla, že si myslí, že by mě měli hospitalizovat přímo u nich na interně, že z jejich pohledu (gynekologického a těhotenského) jsem v pořádku. Snažila jsem se jí přesvědčit, aby mu zavolala už odpoledne, až budou výsledky z ranní krve. Nemohla už ho pak ale sehnat, už měl po službě. Tudíž mi pak sdělila, že do rána si mě tam ještě nechají, ale že zítra u nich prostě končím. Buď půjdu domů nebo mě přeloží na Karlák.

Po obědě se za mnou zastavil manžel asi na hodinku, pak musel odjet, ale asi za 2 hodiny se zase vrátil, i s tchýní. Přinesli mi zásobu jídla, jak kdybych tam měla být další týden. Ale byla jsem za to ráda, jsem opravdu pořád hladová. Nakonec je ještě vystřídala kamarádka, takže tohle odpoledne mi díky bohu uteklo dobře. Návštěvy končily v 19:00, takže pak už byl opravdu jen večer. Sprcha, televize a další dlouhá noc přede mnou. Celé odpoledně jsem žila v naději, že všechno bude dobré a půjdu spíš domů. Ale i tak jsem cítila, že už jsem úplně vyčerpaná a potřebuju se vyspat. Nejlépe doma, ve své posteli. Manžel mi sice přinesl špunty do uší, ale nestačily. Možná jsem chvíli i spala, spíš až k ránu, už jsem asi usnula únavou...

Náš pokoj, moje postel hned vlevo...

Nemocniční strava. Nejlepší jídlo, co nám tam dali.
Polévka bez chuti, koprovka také bez chuti.

Čtvrtek 18. 12. 2014:

Ráno zase budíček v půl 6, změření teploty, tlaku a odběr krve (tentokrát pouze 1 zkumavka). Za ty 4 dny už mám ruce slušně rozpíchané, ale pořád mají odkud brát, tak je to dobré. Po snídani přišla paní doktorka a řekla, že jde zkoušet volat na tu internu, že od nich mě propustí. Tak jsem si myslela, že to bude otázka chvíle, než to zjistí. Asi kolem 9:00 přišla "velká vizita" a předem z toho všechny sestřičky byly dost "poprděné", všechno se muselo uklidit, nesměly jsme mít nic na stolečkách, televize musela být vypnutá, jídelní stůl nám uklidily a utřely, my jsme musely ležet přikryté v postelích, no prostě jak kdyby měl přijít sám pan prezident. Přišlo 9 doktorů, v čele s panem primářem a ještě přede dveřmi do pokoje se ozvalo: "Jo, tady leží ta holčina s těma játrama..." Takže evidentně tam o mě věděli všichni. Moje doktorka panu primáři z karty přečetla totéž co říkala ráno mně a to bylo vše. Pak mu stejně přečetla o mých spolubydlících a odešli. Ty aspoň měly jisté, že jdou dneska domů. A já jsem dál čekala. Manžel už byl netrpělivý, už v 10:00 mi psal, že pro mě vyráží. Ale já pořád nic nevěděla. Takhle dál jsme si psali asi další hodinu a on tedy pak vyrazil do práce. Kolem poledne už mi došla trpělivost a šla jsem vyhledat paní doktorku. Nebyla tam a sestřičky říkaly, že někde něco řeší, ale že mi pak přijde říct, že jdu domů. Tak jsem zase získala pocit, že to bude dobré. Přinesli nám i oběd, alespoň nás už nenechali o hladu, když nás měli propustit. No a asi tak do 14:00 se nedělo nic, jen jsme se oblékly a zabalily si věci. Neuvěřitelně dlouhé čekání. Pak přišla paní doktorka a už od dveří jsem na ní viděla, že je zle a začaly mi téct slzy. Řekla mi, že mě prý na interně chtějí hospitalizovat a že mě tam musí nechat převézt. Prosila jsem jí, že chci domů a že mi tam bude líp, že na krev můžu každé ráno přijít. Nemohla prý nic dělat. Musí jít napsat zprávu a pokud budu chtít odejít, musím se domluvit už s nima. Hned za ní přišel pan doktor Řežábek z CARu, který mě v pondělí nechal hospitalizovat. Také se zajímal o to, co se mnou dál bude. To bylo sice milé, ale také nedokázal udělat nic s tím, aby mě pustili domů a nepřeváželi mě jinam. Myslela jsem, že se zhroutím. Nebo jsem se možná i zhroutila, nevím, v tu chvíli jsem byla fakt mimo a hrůzou jsem se klepala. Volala jsem manželovi a jak mi předtím psal každých 5 minut, tak teď mi nezvedal telefon. Asi až na posedmé. Nebyla jsem schopná mu to ani pořádně říct, ale nějak jsem to ze sebe vykoktala. Řekl, že to je nesmysl, že mám říct, že chci domů. Ještě jsem musela najít sílu ho přesvědčovat, že to je asi fakt vážné a že to teda musím vydržet. Že mu pak dám vědět, kde jsem, aby za mnou přijel. S brekem jsem položila telefon. 

Mezitím jsem se snažila trochu uklidnit, abych byla schopná mluvit a volala jsem kolegyni z práce, která pracuje pro jednoho pana profesora, který také sídlí na interně na Karláku. Bohužel ale na 3. interní klinice a mě měli vézt na 4. kliniku. Prosila jsem jí, jestli by mi tam nemohla zařídit nějaký nadstandardní pokoj, že chci být sama, bez nějaké babky, že už se chci vyspat a že si cokoliv zaplatím. Zjišťovala co se dalo a pak mi volala zpátky, že by mě mohli přijmout ale až v pátek ráno, že teď mají plno. A že pokud mě dneska přijmou na té 4. klinice, už mě zítra nebudou moct přeložit. Na to mi ale doktorka řekla, že se mám také domluvit až s nimi, že ona s tím nic neudělá. Takže jsem kolegyni řekla, že se tam nechám převézt a uvidím, co půjde na místě dělat. V tu chvíli pak volal manžel, že pro mě jede, že mě odveze domů. Zněl dost naštvaně, podrážděně a odhodlaně. Nikdy jsem ho takhle neslyšela. Neměla jsem sílu odporovat, nechtěla jsem se dohadovat a bála jsem se, co za scénu by tu mohl způsobit. Takovouhle situaci jsme spolu nikdy nezažili a nevěděla jsem, co můžu čekat, jak moc je rozhodnutý svoji ženu bránit. Vyčerpaná a ubrečená jsem se zhroutila na postel, ležela, pořád dál jsem brečela a čekala...

Asi za půl hodiny manžel vtrhnul do dveří a že jedeme domů. Oči se mu leskly a vypadal hodně naštvaně. Prosila jsem ho, ať mě netrápí ještě on, že s tím nemůžeme nic dělat. Že doktorka už napsala propouštěcí zprávu, kterou nedá mně, ale saniťákovi a že i kdybych chtěla podepsat revers, musím až na interně, tam už mě prostě musí převézt. V minutě saniťáci přijeli, manželovi jsem dala svoje věci do auta a šli jsme. Já jela sanitkou, on za námi. Oni mě vedli někam různými chodbami, ještě jsem se jich ptala, kde jsme a kam jdeme, abych mohla napsat manželovi, kde mě najde. Brečela jsem. Došli jsme k sesterně, oni mě předali a odešli. Sestřička mě rovnou odvedla na pokoj, kde bych měla ležet a prý mám počkat na paní doktorku, až se mnou přijde sepsat příjem. Na pokoji ležely 2 paní, jedna mladší než já, druhá kolem 50 let. Hned jsem šla zpět na chodbu vyhlížet manžela. Když dorazil, šli jsme společně čekat do pokoje na doktorku. Asi hodinu se nic nedělo. Jen ta mladá paní nám vyprávěla, jak to tam chodí, jak už tam leží týden a jen čeká na výsledky, jak tam někdy dřív chytla infekci, protože sestra nepoužívala sterilní věci apod. Pořád jsem se víc utvrzovala v tom, že tady prostě nebudu. Přišla sestra a chtěla po mě podepsat souhlas s hospitalizací. Řekla jsem, že jí nic nepodepíšu, dokud nebudu mluvit s doktorkou. Koukala, jak kdyby se jí nic takového nikdy nestalo a pak řekla, že teda počká. Za tu hodinu jsem se šla sestřiček zeptat, kdy paní doktorka přijde. Prý mám počkat, že toho má moc. Pak konečně přišla, taková mladá doktorka. A v podstatě řekla, že neví, proč mě k nim od Apolináře poslali a že také neví, proč by mě tam měli hospitalizovat. Když jsem se ptala, jaká další vyšetření mi budou dělat a jestli mě pustí na víkend domů, tak řekla, že mi budou akorát dál brát krev a sledovat hodnoty a na víkend že mě pustit nemůžou, že bych tam musela mít odležené min. 3 dny. A že v pondělí se klinika přes Vánoce zavírá a ty pacinety, kteří tam budou muset zůstat, přesunou na chirurgii. Báječné. Takže jsem řekla, že chci domů. Ona na to, že násilím mě tam držet nemůže, ale že to musí jít probrat s vedoucí kliniky. Manžel řekl, že tady mě nenechá, ať chci nebo ne! Asi za 20 minut přišla zpět s paní doktorkou Šroubkovou, která mě začala přesvědčovat, ať to nedělám, že to je vážné a že bych tam měla zůstat. Opět mi ale potvrdila, že do pondělí by mi skutečně brali jen krev. A že jsou lůžkové odd. a že k nim nemůžu docházet ambulantně. A že jestli odejdu, těžko budu hledat gastroenterologa. Jenže já měla zajištěné minimálně další dva, což byla jistota, že když odejdu, postará se o mě někdo jiný. Manžel mi to přes den zajistil u jejich rodinného kamaráda, primáře interní kliniky v nemocnici Pod Petřínem, že je připraven mě rovnou přijmout, když to bude nutné. Doktorka mě dál přesvědčovala, pak říkala, jak tam budu mít daleko větší klid než doma, já jí tvrdila opak, že to tedy rozhodně ne. Tak pak začala vyhrožovat selháním jater, potratem a případně mojí smrtí. Co tím sakra sledovala? No, pravda je, že mě to vyděsilo a možná bych se nechala i zlomit, ač jsem strašně chtěla odtamtud pryč, nelíbilo se mi tam stejně jako manželovi. Nevěděla jsem, co dělat. Nakonec odešly a daly nám chvíli na rozmyšlenou. Manžel měl jasno a prohlásil: "Jdeme!" Nakonec jsem se rozhodla stejně, neměla jsem tam z toho dobrý pocit, kdybych musela bývala zůstat u Apolináře, asi bych se s tím vyrovnala a smířila. Tady mi to ale nešlo. Už jsem chtěla být pryč. Šla jsem jim tedy říct, že odcházíme. Obě řekly suché "dobře, jak myslíte" a mladá doktorka řekla, že jde připravit papíry. Čekali jsme další půl hodinu na chodbě, pak jsem tedy musela podepsat to, čím mě strašily (že mě seznámily s riziky, co se může stát - selhání jater, potrat, úmrtí) a konečně jsme mohli odejít. Tomu se říká naprostý klid, dneska mě opravdu slušně potrápili. Asi nikdy jsem nezažila větší stres. I kdybych byla statečná a nebránila se tomu tam zůstat, strávila bych několik hodin čekáním, většinou na chodbě, ne vždycky zrovna v pohodlných podmínkách.

Uff... jedeme domů, hurá! Byla jsem vyčerpaná, ubrečená a vypadala jsem jak troska. Kruhy pod očima, rudé oči, vyklepaná jak ratlík. Na jednu stranu jsem byla neskutečně šťastná, že jsem pryč a za chvíli budu doma, ale na druhou stranu jsem stejně pořád přemýšlela nad tím, jestli jsem udělala dobře... Jak jsme přijeli domů, šla jsem si dát sprchu, umýt si konečně hlavu a pak jsem se stočila do deky na sedačku a hned bych usnula. Manžel říkal, že už mám dokonce i barvu. Za chvíli volala tchýně, že v nemocnici Pod Petřínem nás očekávají a že máme přijet ještě teď večer nebo ráno. Že teď by to asi bylo lepší, že tam bude větší klid. Sebrala jsem tedy sílu a znovu jsem se oblékla, udělala jsem si kopie ze všech zpráv a vyrazili jsme.

Na pana primáře jsme čekali asi jen čtvrt hodinky, pak přišel i s jeho ženou (což je shodou okolností moje obvodní lékařka). Odvedli nás do ordinace a tam si pročetli všechny moje zprávy. Pan primář řekl, že ty hodnoty nejsou nijak drastické a že tedy neví, co by se mnou v nemocnici dělal, kromě toho, že by mi dál bral krev. Že mám v klidu ležet a odpočívat doma, že mi tam bude líp. Hurá, konečně někdo, kdo mě chápe. Na 99% to prý bude z těch hormonů a injekcí, že takových případů, kdy tam chodí těhotné ženy s různými zažívacími problémy a s trávením, je víc a že to vždycky následek těch všech "sajrajtů", co do nás nacpou. A na to, aby mi játra selhala, by se ty hodnoty prý musely pohybovat v úplně jiných číslech. Prý tedy neručí za miminko, tomu že nerozumí, ale že když mě chtěli od Apolináře přesunout na obyčejnou internu, tak předpokládá, že je všechno v pořádku. Ano, podle nich je. Musím říct, že mě neuvěřitelně uklidnil, byl na rozdíl od všech těch předchozích doktorů takový hrozně lidský a já jsem se konečně přestávala vnitřně třást strachy. Odcházeli jsme s tím, že ráno mám tedy přijít na krev, ale jinak že to chce prostě jen čas a klidový režim, aby se játra zklidnila. To zvládnu a můžete se všichni spolehnout, že to budu dodržovat. Pro miminko všechno. Hlavně, že nemusím být v nemocnici a hlavně tedy na Karláku. Doma je prostě doma!

Když jsme dorazili domů, šli jsme rovnou do postele. Oba totálně vyčerpaní, ale šťastní, že jsme spolu a v naší posteli. Stulila jsem se k manželovi do náruče a nevím, kdo z nás usnul dřív. Bylo toho na nás oba už opravdu moc... 

Hospitalizace v nemocnici

Tento prispevek jsem psala v nemocnici v utery 16.16. na tabletu, takze kvalita je omezena... a navic mi nesel publikovat, tak az ted se zpozdenim.

Zacalo to vcera rano, kdy jsem sla na odbery krve. Dozadovala jsem se konzultace s lekarem, protoze svedeni v nedeli dosahlo neunosneho stavu a skoro vubec jsem nespala. Navic se mi udelaly modriny na stehnech. Tak me sestricka rano objednala hned na odpoledne, az budou vysledky. Nastesti manzel mohl jet se mnou. Neumim si predstavit, ze bych tu byla sama, to bych se rovnou zhroutila.

Pan doktor Rezabek (vedouci CARu) se nejdriv divil, proc tam vlastne jsem, ale kdyz se zacetl do vsech zprav, tak zacinal postupne chapat. Nakonec se ukazalo, ze nikdo nevi, proc si mam stale pichat ty injekce. Gynekologove tvrdili, ze na tom trvaji imunologove a ti naopak tvrdili, ze na tom trvaji gynekologove. Takze potom, co vsechny obvolal, mi injekce vysadil. Hura! Pak konstatoval, ze jaterni testy jsou porad vysoke. Ze sice v tehotenstvi to byva bezne, ale az tak kolem 30. tydne. Na zacatku je to zrejme rarita a je to vazne. Dale mi udelal ultrazvuk, na ktery jsem puvodne mela jit v utery, tak abych uz nemusela. Nejdriv jsme si prohledli me stale zvetsene vajecniky, zeptala jsem se, jestli se zmensi a pry ano, ale muze to trvat i mesic. No a potom jsme v deloze videli nasi bublinku a uz ji tlouklo srdicko :-)! Uzasny pocit. Bohuzel mi radost dlouho nevydrzela. Pan doktor pak koukl na jatra a videl tam udajne nejaky utvar, ktery dale nerozpoznal. A tim padem rikal, ze by si me rovnou nechali v nemocnici, ze je potreba to dale dovysetrit. Zatmeni pred ocima, slzy a pocit bezmoci. Nechci byt v nemocnici, nikdy jsem tam nebyla. Manzel vypadal, ze je z toho take spatny, koukal na me dost vydesene. On by zarucene utekl. No, neni jina moznost. Dostala jsem zadanky a mela jsem se jit prihlasit na prijem... Mimo to jsem take dostala propousteci papiry z CAR a mam se prihlasit u obvodniho gynekologa. K tomu zadanka na velky screening na 12. tyden sem k Apolinari a informace, jak se registrovat do porodnice. A s tim vsim jsme odesli...

Venku pred ordinaci uz jsem se neudrzela a slzy uz se nedaly zastavit. Byla jsem hrozne nestastna a nemela jsem na to silu. Jeste jsem nemela prilezitost se z tehotenstvi poradne radovat, kdyz mi ho potvrdili, bylo mi zle, protoze jsem mela OHSS, sotva to odeznelo a prislo svedeni, ze ktereho jsem malem zesilela a najednou mam spatna jatra a museji me hospitalizovat... A ted se ani nemuzu radovat, ze miminko ma uz srdicko. Ale "mlada pani, hlavne budte v klidu a z niceho se nenervujte".

Sli jsme tedy s manzelem na obecnou gynekologickou ambulanci a doufala jsem, ze me prijmou az rano a jeste se v klidu vyspim doma. Jedno pulhodinove cekani, nez me sestricky zavolaly, abychom vyplniky kartu, pak me poslali uz primo na odd., kde sem mela lezet. Dalsi pul hodina cekani, nez me mistni sestricky vzaly a odvedly k panu doktorovi, ktery me prijimal a sepsal se mnou nejakou zpravu. Docela se divil, ze me nechali 10 dni behat s tak vysokymi jaternimi testy, aniz by to nekdo resil. Pak me sestricka odvedla na pokoj a manzelovi jsme rekly, co vsechno mi ma dovezt a on vyrazil domu pro veci. Ja jsem zatim vyplnovala nejake papiry, souhlasy s tim, komu o me mohou ci nemohou poskytnout informace, merili mi tlak a opet brali krev. Mazel pak dorazil, dokonce tu se mnou jeste i chvili zustal a kdyz odchazel, tak jsek zas brecela jak mala holka. Na pokoji jsem mela docela fajn pani (Reginu), nastesti jsme si sedly a povidaly si, ze jsem se zabavila, nemusela jsem koukat do zdi a premyslet, co me tu ceka... Vecere byla uz v 5 a ja dostala 2 housky a lucinu. Vecer byl dlouhy, k veceru se svedeni zase zhorsilo a opet konstatovali, ze mi na to nemuzou nic dat, protoze jsem tehotna. Kolem osme uz jsem zase dostala hlad. Koukaly jsme na Sam doma a kolem desate vecer prisla zachrana. Sestricka mi prinesla leky na zklidneni jater, ze se odbornici poradili a ze tyhle pry miminku neuskodi. K tomu mi dali Protazin na to svedeni, takze za chvili prisla uleva a nemusela jsem se drbat porad. Dokonce jsem i chvilema spala.

Rano budicek v pul 6! Mela jsem hlad, uz od vecera. Snidane byla az v 8:00. Opet 2 obycejne housky a maslo. K tomu melta. No mnam. Pak me sestricka odvedla na ultrazvuk, mela jsem za to, ze mi budou delat UZ jater. Omyl. Delali mi opet vnitrni UZ vajecniku a delohy. Pak zpet na pokoj a asi za hodinu pro me zas prisla sestra, at si vezmu zase jen zupan. Na chodbe ale stal sanitak a pry me odvezde na Karlak do "kachlikarny" na hepatologii. Sli jsme ven do sanitky, ja mela pyzamo, zupan a pantofle. Pak me sanitak odvedl na prislusne odd., kde jsem byla jak exot v tom pyzamu. Cekala bych, ze me vezmou prednostne, abych tam takhle nemusela vysedavat, ale prede mnou vzali 3 lidi. Cekarna plna prskajicich duchodcu. Nakonec jsem se dockala, pan doktor byl mily, sepsal si se mnou vlastni zpravu a divil se, ze me tam poslali bez sona jater. To mi tedy zaridil na zitra. Jatra mi prohmatal, usoudil, ze jsou zvetsena, naordinoval mi klid na luzku a dietu. Zaverem konstatoval, ze moznosti jsou nasledujici... 1) bude to zpousobeho hormonalni stimulaci, OHSS a Fraxiparinem a nasledne tehotenstvim, ze je to pro telo obrovsky zahul a casem to samo odezni, 2) muze to byt zloutenka, 3) take to muze byt zlucnik, 4) muze to byt neco vaznejsiho, jaterni testy se lepsit nebudou nebo budou horsi a pry by se pak muselo pristoupit i k preruseni tehotenstvi... Opet se mi zatmelo pred ocima a prichazel plac. Pak mi rekl, at pockam na chodbe a ze se uvidime zitra na UZ. Ptala jsem se, jestli pro me zas nekdo prijede. Pry ano. Tak jsem cekala a mrzla na chodbe zhruba zas trictvrte hodiny. Pak prijel a jeli jsme zpet. Byla jsem jak v tranzu, ihned jsem sla volat manzelovi, rvala jsem mu do telefonu a moc jsem nebyla schopna mu to prevypravet. Manzel rekl, ze je to vul, kdyz mi rekne takovou vec a ze nad tim nemam ani trochu uvazovat. Mela jsem zase hlad, za chvili byl nastesti obed a kupodivu jsem dostala polevku, kasi se sekanou a suchy ledovy salat. Konecne jsem byla s jidlem celkem spokojena.

Odpoledne se tu za mnou zastavil tata, pak manzel a nakonec na skok i tchyne. Aspon mi rychleji ubihal cas. Se vsema jsem vsechno probrala, manzelovi jsem si opet pobrecela na rameni a pak mi zas bylo smutno, kdyz odesli. Na pokoj nam dneska dali treti pani, starou, ktera chrapala uz cele odpoledne. No, to bude tedy noc. Sice se snad uz nebudu zbesile drbat, ale nebudu spat, protoze babka bude chrapat. K veceri jsem dostala maso s bramborama a hnedou omackou, cele bez chuti. Ted uz mam zase hlad. Ale uz mam aspon banany, ktere mi donesl manzel.

Rano me ceka dalsi vylet sanitkou na to sono do nemocnice na Karlak. Mam byt nalacno a uz od pulnoci nesmim jist a pit. Vzbudi me v pul 6 a nez to cele probehne, tak umru hlady...

Nechce se mi spat, jsem vynervovana a zvedava, co mi zitra zjistej... Jdu se projit na chodbu, babka uz chrape, takze ja mam smulu, kdyz jsem neusnula prvni :-(. Prosim, ja uz chci domuuu!

PS: pokracovani z dalsich dni v nemocnici doplnim co nejdrive!

Udrbu se k smrti...

"Hlavně buďte v klidu, odpočívejte a nestresujte se." To slyším teď pořád. Ale kdybych náhodou chtěla sedět s nohama nahoře a odpočívat, tak mě nenechají. Včera se mi doktoři o zábavu zase  postarali... 

Začalo to minulý týden v pátek na kontrole, kdy jsem se paní doktorky zeptala, jestli je normální, že mě svědí celé tělo. Podívala se na výsledky z předchozích odběrů krve a řekla, že jaterní testy byly v pořádku. Ale že už je to týden, tak že pro jistotu odebereme krev znovu. V pondělí jsem si volala na výsledky, hodnoty byly zvýšené, ale prý to na léčbu ještě není, tak kdybych mohla ve čtvrtek brzo ráno (tedy včera) přijít na kontrolní odběry. Tak mě tam manžel v 7:00 ráno vezl, ještě kvůli mě vstával, abych nemusela jet metrem. Vzali mi krev, já jsem se opět sestřičky ptala na to svědění, protože mám poslední dny pocit, že se udrbu k smrti a ona řekla, že je to zvláštní, že až odpoledne přijdou výsledky, zkonzultuje je s lékařem a zavolá mi. Ptala jsem se, jestli to nemůže souviset s Fraxiparinem, který si píchám, protože na letáku píšou, že asi u jedné pacientky z tisíce se může objevit svědění kůže. Výborně, tak jsem zřejmě ta jedna z tisíce. Že mě to překvapuje. Řekla jsem sestřičce, že mi Fraxiparine původně naordinoval pan doktor Koucký a že bych to ráda zkonzultovala s ním. Náhodou měl včera odpoledne zrovna ordinovat, tak sestřička řekla, že ty výsledky dá ke kontrole přímo jemu, než mi zavolá.

Odpoledne mi opravdu volala a říkala, že ty hodnoty jsou pořád vysoké a že by mi tedy pan doktor vyměnil Fraxiparine za Clexane, ale že si pořád dál injekce musím píchat, než úplně odezní příznaky hyperstimulačního syndromu. A prý jestli se můžu zastavit pro recept. Tak jsem tu začala vymýšlet, jestli tam pošlu manžela nebo tátu, ale než jsem je stihla obvolat, tak mi sestřička volala zpět, že když šla k panu doktorovi s tím receptem, tak řekl, že by mě rád viděl, než mi ty injekce vymění. A jestli bych nemohla rovnou přijet. No, jelikož jsem zatím pořád doma, tak jsem se sebrala a jela jsem tam. Byla jsem vyděšená, co tak vážného se mnou je, když mě musí rovnou vidět. Protože manžel byl v práci, tak jsem stejně musela metrem. 

Nové injekce

Když jsem přijela, pan doktor mi ukázal výsledky z krve, hodnoty jaterních testů jsem měla 440 a norma je prý 250. Prý mi pro jistotu udělají ještě odběr na žlučové kyseliny či co. Pak mě také chtěl vidět proto, aby vyloučil, že se jedná o alergickou reakci a že nemám na pokožce nějakou vyrážku. No, to jsem mu mohla říct po telefonu, že nemám. Tak aspoň se mi podíval na modřiny, které mám na místech, kam si píchám injekce. Pod modřinami jsou cítit ztvrdlé bouličky, které trochu bolí, když je zmáčknu. Tak to je podle něj normální, usazuje se tam vápník nebo co. Na to si po Fraxiparinu údajně stěžuje spousta žen. Tak proč ho sakra dál předepisujou? Takže jsme se dohodli na výměně injekcí a bylo by prý dobré píchat si je po celou dobu prvního trimestru. Ale bohužel nemůže zaručit, že po těch nových mě kůže svědit nebude. Prima, to se mám na co těšit. A v pondělí kdybych mohla přijít tedy na další kontrolní odběry, aby mohli nabrat i ty žlučové kyseliny. Ale to v CARu nedělají, to dělají u něj v těhotenské poradně (mimochodem pro riziková těhotenství), tak si mě objednal na čtvrtek tam. A když jsem se ptala, z čeho se ta funkce jater zhoršila, tak mi řekl, že k tomu většinou dojde po hyperstimulačním syndromu a že musíme právě vyloučit, že to je jen důsledek hormonů a nejde o nic vážnějšího. 

Noo, celý tento rozhovor proběhl asi tak během 2 minut, nestíhala jsem to všechno pochytit, pan doktor hrozně pospíchal a vychrlil na mě spoustu informací, ze kterých jsem byla jenom zmatená. Jediné, co jsem dost jasně zaregistrovala byla ta poradna pro rizikové pacientky. To mě celkem vyděsilo. Já se nijak rizikově necítím. Kromě toho, že mě pořád občas píchá na vaječnících a bolí mě záda z toho, že už měsíc nic nedělám, tak mi tenhle týden už nic není a vlastně se ani necítím nijak těhotně... 

Zašla jsem si tedy do lékárny pro nové injekce a dojela jsem domů. Ani si tu cestu moc nepamatuju, celou dobu jsem si přehrávala ten rozhovor znovu a znovu a přemýšlela nad tím, co to všechno znamená. Manžel přišel asi 5 minut za mnou, tak jsem mu to převyprávěla a on se z nějakého důvodu rozzlobil. Že místo aby mě nechali v klidu, tak si neustále vymýšlí další vyšetření, tahají mě tam 3x týdně, musím si píchat nějaké injekce, které podle něj vůbec nepotřebuju, protože s krví žádné problémy přece nemám. A když už mi tedy dávají injekce a uvádějí tam, že se po nich zhoršuje funkce jater, tak ať mě neděsej nějakými špatnými výsledky. Kdyby řekli, že injekce potřebuju, budu mít teď nějaký čas horší jaterní testy, ale až je doberu, tak to bude dobré, tak by to prý smysl dávalo... Takže to dopadlo tak, že jsem asi hodinu brečela, protože sama jsem z toho byla špatná a když se tak rozohnil i manžel, tak mě to celé přišlo nějak víc vážné než to asi opravdu je a najednou jsem nevěděla, co s tím. Nemůžu s tím stejně dělat nic. Musím počkat do příštího týdne. V pondělí půjdu na odběry, v úterý máme jít na ultrazvuk, jestli bude už bublinka mít srdíčko, no a pak teda ve čtvrtek vyrazím do poradny pro rizikové pacientky. A pak se uvidí... Teď momentálně mě zajímá jen to srdíčko a až teprve potom mě zajímají moje játra. Tedy pokud to není problém, který může nějak poškodit bublinku...

Kontrola a první ultrazvuk

Dneska jsem byla na kontrole s hyperstimulačním syndromem a při té příležitosti mi paní doktorka slíbila i ultrazvuk. Na jednu stranu jsem už od včerejška byla tak nějak nervózní, bála jsem se, aby bylo všechno v pořádku. A na druhou stranu jsem se hrozně těšila, jak na ultrazvuku společně s manželem uvidíme naší malou "bublinku". 

Byli jsme znovu u paní doktorky Jirsové, za což jsem byla opravdu ráda, protože jsem u ní byla i minule a tudíž nehrozilo, že bych třeba slyšela rozdílný názor. Takhle to bylo jednodušší a paní doktorka byla opět moc milá. Na začátek se mě zeptala, jestli mi je už lépe a pak jsme šly na ultrazvuk. Zavolala i manžela, aby také viděl na obrazovku a říkala, že jdeme hledat špendlíkovou hlavičku. Na úvod se zaměřila na moje vaječníky, které byly stále stejně zvětšené, zatím se vůbec nezmenšují. Prý to  nějaký čas zřejmě ještě potrvá. Tekutina z dutiny břišní ale zmizela, uff. No a pak zavrtala víc uprostřed, aby byla pořádně vidět děloha a vykoukl na nás takový malinký černý flíček, opravdu jen taková bublinka. Díky bohu v pořádku v děloze a ne nikde mimo. Bublinka měřila zhruba 8 mm, takže to je mnohem větší než špendlíková hlavička :-). Srdíčko se zatím najít nepodařilo, na to bylo ještě asi opravdu brzy. To mi paní doktorka slíbila na příštím kontrolním ultrazvuku za 10 dní a potom, prý když bude všechno v pořádku, mě předají už do péče obvodního gynekologa. 

Pak jsem se dozvěděla, že jsem ukončila 5. týden těhotenství, i když já žila v domnění, že je to dneska přesně 3 týdny (od oplodnění). Ale oficiálně se to prý počítá od prvního dne poslední menstruace. A to i v případě umělého oplodnění, kde víme přesný den, kdy k oplodnění došlo. A to se mimochodem také nepočítá ode dne, kdy jsem byla na embryotransferu, ale ode dne odběru vajíček, kdy do nich napíchají spermie v laboratoři. Takže jsem dnes zjistila celkem dost nových informací a zároveň se mi trochu ulevilo, že z rizikových prvních 3 měsíců máme úspěšně jednu třetinu za sebou. 

Kromě toho jsem vyfasovala další 2 balení injekcí Fraxiparinu a mám si je dál píchat. Z toho radost nemám. Tedy, už to zvládám v pohodě, ale těšila jsem se, že už to skončilo. Doufám, že už další balení nedostanu a poslední injekci si píchnu akorát u štědrovečerní večeře :-). To by byl hezký dárek. Ale pokud bude za těch 10 dní na ultrazvuku vidět a slyšet srdíčko toho malého drobečka, tak to bude ten nejkrásnější vánoční dárek, který jsme si mohli přát! A že už si ho pár let přejeme :-).

První várka injekcí za mnou. Další (minimálně) taková 
hromádka mě ale ještě čeká.