Další dny v nemocnici...

Středa 17. 12. 2014:

Přesně jak jsem předpokládala, ani trochu jsem se nevyspala. Babka chrápala celou noc bez přestání a já jsem nezamhouřila oči. Ráno budíček v půl 6 a já už jsem se vzbudila s hladem. Došla jsem si na záchod a čekala jsem. Snídani jsem nedostala, ale sestřička mi dovolila asi 2 loky vody. Pak mi přišla odebrat krev, tentokrát asi 5 zkumavek, pan docent doporučil nějaké další testy. Také mi donesla zkumavku na moč. Tak to bylo náročné, když jsem od večera nepila, neměla jsem ani co čůrat. Nakonec dostala asi tak 2 kapky a muselo to stačit. V 8:00 jsem byla připravena na příjezd sanitky. Už jsem ale věděla, že někam pojedu a vyžádala jsem si svoje oblečení, které jsme měly zamčené ve skříni na chodbě, abych se mohla obléknout. Nechtěla jsem zase někde mrznout a být za exota v pyžamu. Do nemocnice jsme přijeli asi ve čtvrt na 9, než jsme došli na sono, bylo 8:20. Byla jsem objednaná na devátou, takže mě čekalo opět celkem dlouhé čekání. Už jsem byla připravená a měla jsem s sebou mobil a knihu. Přesně na čas mě zavolali dovnitř, kde byl pan doktor Aleš Novotný a hrozně milá sestřička. Po chvíli, co mi jezdil ultravukem na břiše, konstatoval, že tam nic zvláštního nevidí. Játra že jsou mírně zvětšená, ale nic jiného že na nich není. Jediné, co našel, bylo "bahýnko" ve žlučníku, jak říkal a mám prý počítat, že se mi dřív nebo později udělají kameny. A usoudil, že to celé bude způsobeno tou hormonální stimulací a Fraxiparinem, že nic jiného v tom nevidí. A že mě shledává zdravou. Hrozně mě se sestřičkou uklidňovali a mě to moc pomohlo. Po dvou dnech první úspěch a kapička naděje. Pak přišel i doc. Krechler, který včera říkal, že se na sono přijde podívat. Přišel asi s 8 studentkami. Stáli tam všichni nade mnou jak sudičky a koukali. Pan docent říkal, že je rád, že tam nic není a že se tedy musí podívat na dnešní výsledky z krve a že mu má paní doktorka od Apolináře ráno zavolat a že se dohodnou, co dál. Jestli je potřeba další hospitalizace nebo kdyby výsledky byly lepší, tak bych k němu případně dál jen ambulantně docházela. Potom jsem čekala skoro hodinu v čekárně zase na sanitku, naštěstí jsem si s sebou vzala banán a mohla jsem se konečně najíst.

Po návratu na pokoj jsem šla říct paní doktorce, že pan docent vzkazuje, aby mu ráno zavolala a že se domluví, co dál. Paní doktorka mi totiž ještě ráno řekla, že si myslí, že by mě měli hospitalizovat přímo u nich na interně, že z jejich pohledu (gynekologického a těhotenského) jsem v pořádku. Snažila jsem se jí přesvědčit, aby mu zavolala už odpoledne, až budou výsledky z ranní krve. Nemohla už ho pak ale sehnat, už měl po službě. Tudíž mi pak sdělila, že do rána si mě tam ještě nechají, ale že zítra u nich prostě končím. Buď půjdu domů nebo mě přeloží na Karlák.

Po obědě se za mnou zastavil manžel asi na hodinku, pak musel odjet, ale asi za 2 hodiny se zase vrátil, i s tchýní. Přinesli mi zásobu jídla, jak kdybych tam měla být další týden. Ale byla jsem za to ráda, jsem opravdu pořád hladová. Nakonec je ještě vystřídala kamarádka, takže tohle odpoledne mi díky bohu uteklo dobře. Návštěvy končily v 19:00, takže pak už byl opravdu jen večer. Sprcha, televize a další dlouhá noc přede mnou. Celé odpoledně jsem žila v naději, že všechno bude dobré a půjdu spíš domů. Ale i tak jsem cítila, že už jsem úplně vyčerpaná a potřebuju se vyspat. Nejlépe doma, ve své posteli. Manžel mi sice přinesl špunty do uší, ale nestačily. Možná jsem chvíli i spala, spíš až k ránu, už jsem asi usnula únavou...

Náš pokoj, moje postel hned vlevo...

Nemocniční strava. Nejlepší jídlo, co nám tam dali.
Polévka bez chuti, koprovka také bez chuti.

Čtvrtek 18. 12. 2014:

Ráno zase budíček v půl 6, změření teploty, tlaku a odběr krve (tentokrát pouze 1 zkumavka). Za ty 4 dny už mám ruce slušně rozpíchané, ale pořád mají odkud brát, tak je to dobré. Po snídani přišla paní doktorka a řekla, že jde zkoušet volat na tu internu, že od nich mě propustí. Tak jsem si myslela, že to bude otázka chvíle, než to zjistí. Asi kolem 9:00 přišla "velká vizita" a předem z toho všechny sestřičky byly dost "poprděné", všechno se muselo uklidit, nesměly jsme mít nic na stolečkách, televize musela být vypnutá, jídelní stůl nám uklidily a utřely, my jsme musely ležet přikryté v postelích, no prostě jak kdyby měl přijít sám pan prezident. Přišlo 9 doktorů, v čele s panem primářem a ještě přede dveřmi do pokoje se ozvalo: "Jo, tady leží ta holčina s těma játrama..." Takže evidentně tam o mě věděli všichni. Moje doktorka panu primáři z karty přečetla totéž co říkala ráno mně a to bylo vše. Pak mu stejně přečetla o mých spolubydlících a odešli. Ty aspoň měly jisté, že jdou dneska domů. A já jsem dál čekala. Manžel už byl netrpělivý, už v 10:00 mi psal, že pro mě vyráží. Ale já pořád nic nevěděla. Takhle dál jsme si psali asi další hodinu a on tedy pak vyrazil do práce. Kolem poledne už mi došla trpělivost a šla jsem vyhledat paní doktorku. Nebyla tam a sestřičky říkaly, že někde něco řeší, ale že mi pak přijde říct, že jdu domů. Tak jsem zase získala pocit, že to bude dobré. Přinesli nám i oběd, alespoň nás už nenechali o hladu, když nás měli propustit. No a asi tak do 14:00 se nedělo nic, jen jsme se oblékly a zabalily si věci. Neuvěřitelně dlouhé čekání. Pak přišla paní doktorka a už od dveří jsem na ní viděla, že je zle a začaly mi téct slzy. Řekla mi, že mě prý na interně chtějí hospitalizovat a že mě tam musí nechat převézt. Prosila jsem jí, že chci domů a že mi tam bude líp, že na krev můžu každé ráno přijít. Nemohla prý nic dělat. Musí jít napsat zprávu a pokud budu chtít odejít, musím se domluvit už s nima. Hned za ní přišel pan doktor Řežábek z CARu, který mě v pondělí nechal hospitalizovat. Také se zajímal o to, co se mnou dál bude. To bylo sice milé, ale také nedokázal udělat nic s tím, aby mě pustili domů a nepřeváželi mě jinam. Myslela jsem, že se zhroutím. Nebo jsem se možná i zhroutila, nevím, v tu chvíli jsem byla fakt mimo a hrůzou jsem se klepala. Volala jsem manželovi a jak mi předtím psal každých 5 minut, tak teď mi nezvedal telefon. Asi až na posedmé. Nebyla jsem schopná mu to ani pořádně říct, ale nějak jsem to ze sebe vykoktala. Řekl, že to je nesmysl, že mám říct, že chci domů. Ještě jsem musela najít sílu ho přesvědčovat, že to je asi fakt vážné a že to teda musím vydržet. Že mu pak dám vědět, kde jsem, aby za mnou přijel. S brekem jsem položila telefon. 

Mezitím jsem se snažila trochu uklidnit, abych byla schopná mluvit a volala jsem kolegyni z práce, která pracuje pro jednoho pana profesora, který také sídlí na interně na Karláku. Bohužel ale na 3. interní klinice a mě měli vézt na 4. kliniku. Prosila jsem jí, jestli by mi tam nemohla zařídit nějaký nadstandardní pokoj, že chci být sama, bez nějaké babky, že už se chci vyspat a že si cokoliv zaplatím. Zjišťovala co se dalo a pak mi volala zpátky, že by mě mohli přijmout ale až v pátek ráno, že teď mají plno. A že pokud mě dneska přijmou na té 4. klinice, už mě zítra nebudou moct přeložit. Na to mi ale doktorka řekla, že se mám také domluvit až s nimi, že ona s tím nic neudělá. Takže jsem kolegyni řekla, že se tam nechám převézt a uvidím, co půjde na místě dělat. V tu chvíli pak volal manžel, že pro mě jede, že mě odveze domů. Zněl dost naštvaně, podrážděně a odhodlaně. Nikdy jsem ho takhle neslyšela. Neměla jsem sílu odporovat, nechtěla jsem se dohadovat a bála jsem se, co za scénu by tu mohl způsobit. Takovouhle situaci jsme spolu nikdy nezažili a nevěděla jsem, co můžu čekat, jak moc je rozhodnutý svoji ženu bránit. Vyčerpaná a ubrečená jsem se zhroutila na postel, ležela, pořád dál jsem brečela a čekala...

Asi za půl hodiny manžel vtrhnul do dveří a že jedeme domů. Oči se mu leskly a vypadal hodně naštvaně. Prosila jsem ho, ať mě netrápí ještě on, že s tím nemůžeme nic dělat. Že doktorka už napsala propouštěcí zprávu, kterou nedá mně, ale saniťákovi a že i kdybych chtěla podepsat revers, musím až na interně, tam už mě prostě musí převézt. V minutě saniťáci přijeli, manželovi jsem dala svoje věci do auta a šli jsme. Já jela sanitkou, on za námi. Oni mě vedli někam různými chodbami, ještě jsem se jich ptala, kde jsme a kam jdeme, abych mohla napsat manželovi, kde mě najde. Brečela jsem. Došli jsme k sesterně, oni mě předali a odešli. Sestřička mě rovnou odvedla na pokoj, kde bych měla ležet a prý mám počkat na paní doktorku, až se mnou přijde sepsat příjem. Na pokoji ležely 2 paní, jedna mladší než já, druhá kolem 50 let. Hned jsem šla zpět na chodbu vyhlížet manžela. Když dorazil, šli jsme společně čekat do pokoje na doktorku. Asi hodinu se nic nedělo. Jen ta mladá paní nám vyprávěla, jak to tam chodí, jak už tam leží týden a jen čeká na výsledky, jak tam někdy dřív chytla infekci, protože sestra nepoužívala sterilní věci apod. Pořád jsem se víc utvrzovala v tom, že tady prostě nebudu. Přišla sestra a chtěla po mě podepsat souhlas s hospitalizací. Řekla jsem, že jí nic nepodepíšu, dokud nebudu mluvit s doktorkou. Koukala, jak kdyby se jí nic takového nikdy nestalo a pak řekla, že teda počká. Za tu hodinu jsem se šla sestřiček zeptat, kdy paní doktorka přijde. Prý mám počkat, že toho má moc. Pak konečně přišla, taková mladá doktorka. A v podstatě řekla, že neví, proč mě k nim od Apolináře poslali a že také neví, proč by mě tam měli hospitalizovat. Když jsem se ptala, jaká další vyšetření mi budou dělat a jestli mě pustí na víkend domů, tak řekla, že mi budou akorát dál brát krev a sledovat hodnoty a na víkend že mě pustit nemůžou, že bych tam musela mít odležené min. 3 dny. A že v pondělí se klinika přes Vánoce zavírá a ty pacinety, kteří tam budou muset zůstat, přesunou na chirurgii. Báječné. Takže jsem řekla, že chci domů. Ona na to, že násilím mě tam držet nemůže, ale že to musí jít probrat s vedoucí kliniky. Manžel řekl, že tady mě nenechá, ať chci nebo ne! Asi za 20 minut přišla zpět s paní doktorkou Šroubkovou, která mě začala přesvědčovat, ať to nedělám, že to je vážné a že bych tam měla zůstat. Opět mi ale potvrdila, že do pondělí by mi skutečně brali jen krev. A že jsou lůžkové odd. a že k nim nemůžu docházet ambulantně. A že jestli odejdu, těžko budu hledat gastroenterologa. Jenže já měla zajištěné minimálně další dva, což byla jistota, že když odejdu, postará se o mě někdo jiný. Manžel mi to přes den zajistil u jejich rodinného kamaráda, primáře interní kliniky v nemocnici Pod Petřínem, že je připraven mě rovnou přijmout, když to bude nutné. Doktorka mě dál přesvědčovala, pak říkala, jak tam budu mít daleko větší klid než doma, já jí tvrdila opak, že to tedy rozhodně ne. Tak pak začala vyhrožovat selháním jater, potratem a případně mojí smrtí. Co tím sakra sledovala? No, pravda je, že mě to vyděsilo a možná bych se nechala i zlomit, ač jsem strašně chtěla odtamtud pryč, nelíbilo se mi tam stejně jako manželovi. Nevěděla jsem, co dělat. Nakonec odešly a daly nám chvíli na rozmyšlenou. Manžel měl jasno a prohlásil: "Jdeme!" Nakonec jsem se rozhodla stejně, neměla jsem tam z toho dobrý pocit, kdybych musela bývala zůstat u Apolináře, asi bych se s tím vyrovnala a smířila. Tady mi to ale nešlo. Už jsem chtěla být pryč. Šla jsem jim tedy říct, že odcházíme. Obě řekly suché "dobře, jak myslíte" a mladá doktorka řekla, že jde připravit papíry. Čekali jsme další půl hodinu na chodbě, pak jsem tedy musela podepsat to, čím mě strašily (že mě seznámily s riziky, co se může stát - selhání jater, potrat, úmrtí) a konečně jsme mohli odejít. Tomu se říká naprostý klid, dneska mě opravdu slušně potrápili. Asi nikdy jsem nezažila větší stres. I kdybych byla statečná a nebránila se tomu tam zůstat, strávila bych několik hodin čekáním, většinou na chodbě, ne vždycky zrovna v pohodlných podmínkách.

Uff... jedeme domů, hurá! Byla jsem vyčerpaná, ubrečená a vypadala jsem jak troska. Kruhy pod očima, rudé oči, vyklepaná jak ratlík. Na jednu stranu jsem byla neskutečně šťastná, že jsem pryč a za chvíli budu doma, ale na druhou stranu jsem stejně pořád přemýšlela nad tím, jestli jsem udělala dobře... Jak jsme přijeli domů, šla jsem si dát sprchu, umýt si konečně hlavu a pak jsem se stočila do deky na sedačku a hned bych usnula. Manžel říkal, že už mám dokonce i barvu. Za chvíli volala tchýně, že v nemocnici Pod Petřínem nás očekávají a že máme přijet ještě teď večer nebo ráno. Že teď by to asi bylo lepší, že tam bude větší klid. Sebrala jsem tedy sílu a znovu jsem se oblékla, udělala jsem si kopie ze všech zpráv a vyrazili jsme.

Na pana primáře jsme čekali asi jen čtvrt hodinky, pak přišel i s jeho ženou (což je shodou okolností moje obvodní lékařka). Odvedli nás do ordinace a tam si pročetli všechny moje zprávy. Pan primář řekl, že ty hodnoty nejsou nijak drastické a že tedy neví, co by se mnou v nemocnici dělal, kromě toho, že by mi dál bral krev. Že mám v klidu ležet a odpočívat doma, že mi tam bude líp. Hurá, konečně někdo, kdo mě chápe. Na 99% to prý bude z těch hormonů a injekcí, že takových případů, kdy tam chodí těhotné ženy s různými zažívacími problémy a s trávením, je víc a že to vždycky následek těch všech "sajrajtů", co do nás nacpou. A na to, aby mi játra selhala, by se ty hodnoty prý musely pohybovat v úplně jiných číslech. Prý tedy neručí za miminko, tomu že nerozumí, ale že když mě chtěli od Apolináře přesunout na obyčejnou internu, tak předpokládá, že je všechno v pořádku. Ano, podle nich je. Musím říct, že mě neuvěřitelně uklidnil, byl na rozdíl od všech těch předchozích doktorů takový hrozně lidský a já jsem se konečně přestávala vnitřně třást strachy. Odcházeli jsme s tím, že ráno mám tedy přijít na krev, ale jinak že to chce prostě jen čas a klidový režim, aby se játra zklidnila. To zvládnu a můžete se všichni spolehnout, že to budu dodržovat. Pro miminko všechno. Hlavně, že nemusím být v nemocnici a hlavně tedy na Karláku. Doma je prostě doma!

Když jsme dorazili domů, šli jsme rovnou do postele. Oba totálně vyčerpaní, ale šťastní, že jsme spolu a v naší posteli. Stulila jsem se k manželovi do náruče a nevím, kdo z nás usnul dřív. Bylo toho na nás oba už opravdu moc...