pátek 12. prosince 2014

Udrbu se k smrti...

"Hlavně buďte v klidu, odpočívejte a nestresujte se." To slyším teď pořád. Ale kdybych náhodou chtěla sedět s nohama nahoře a odpočívat, tak mě nenechají. Včera se mi doktoři o zábavu zase  postarali... 

Začalo to minulý týden v pátek na kontrole, kdy jsem se paní doktorky zeptala, jestli je normální, že mě svědí celé tělo. Podívala se na výsledky z předchozích odběrů krve a řekla, že jaterní testy byly v pořádku. Ale že už je to týden, tak že pro jistotu odebereme krev znovu. V pondělí jsem si volala na výsledky, hodnoty byly zvýšené, ale prý to na léčbu ještě není, tak kdybych mohla ve čtvrtek brzo ráno (tedy včera) přijít na kontrolní odběry. Tak mě tam manžel v 7:00 ráno vezl, ještě kvůli mě vstával, abych nemusela jet metrem. Vzali mi krev, já jsem se opět sestřičky ptala na to svědění, protože mám poslední dny pocit, že se udrbu k smrti a ona řekla, že je to zvláštní, že až odpoledne přijdou výsledky, zkonzultuje je s lékařem a zavolá mi. Ptala jsem se, jestli to nemůže souviset s Fraxiparinem, který si píchám, protože na letáku píšou, že asi u jedné pacientky z tisíce se může objevit svědění kůže. Výborně, tak jsem zřejmě ta jedna z tisíce. Že mě to překvapuje. Řekla jsem sestřičce, že mi Fraxiparine původně naordinoval pan doktor Koucký a že bych to ráda zkonzultovala s ním. Náhodou měl včera odpoledne zrovna ordinovat, tak sestřička řekla, že ty výsledky dá ke kontrole přímo jemu, než mi zavolá.

Odpoledne mi opravdu volala a říkala, že ty hodnoty jsou pořád vysoké a že by mi tedy pan doktor vyměnil Fraxiparine za Clexane, ale že si pořád dál injekce musím píchat, než úplně odezní příznaky hyperstimulačního syndromu. A prý jestli se můžu zastavit pro recept. Tak jsem tu začala vymýšlet, jestli tam pošlu manžela nebo tátu, ale než jsem je stihla obvolat, tak mi sestřička volala zpět, že když šla k panu doktorovi s tím receptem, tak řekl, že by mě rád viděl, než mi ty injekce vymění. A jestli bych nemohla rovnou přijet. No, jelikož jsem zatím pořád doma, tak jsem se sebrala a jela jsem tam. Byla jsem vyděšená, co tak vážného se mnou je, když mě musí rovnou vidět. Protože manžel byl v práci, tak jsem stejně musela metrem. 

Nové injekce
Když jsem přijela, pan doktor mi ukázal výsledky z krve, hodnoty jaterních testů jsem měla 440 a norma je prý 250. Prý mi pro jistotu udělají ještě odběr na žlučové kyseliny či co. Pak mě také chtěl vidět proto, aby vyloučil, že se jedná o alergickou reakci a že nemám na pokožce nějakou vyrážku. No, to jsem mu mohla říct po telefonu, že nemám. Tak aspoň se mi podíval na modřiny, které mám na místech, kam si píchám injekce. Pod modřinami jsou cítit ztvrdlé bouličky, které trochu bolí, když je zmáčknu. Tak to je podle něj normální, usazuje se tam vápník nebo co. Na to si po Fraxiparinu údajně stěžuje spousta žen. Tak proč ho sakra dál předepisujou? Takže jsme se dohodli na výměně injekcí a bylo by prý dobré píchat si je po celou dobu prvního trimestru. Ale bohužel nemůže zaručit, že po těch nových mě kůže svědit nebude. Prima, to se mám na co těšit. A v pondělí kdybych mohla přijít tedy na další kontrolní odběry, aby mohli nabrat i ty žlučové kyseliny. Ale to v CARu nedělají, to dělají u něj v těhotenské poradně (mimochodem pro riziková těhotenství), tak si mě objednal na čtvrtek tam. A když jsem se ptala, z čeho se ta funkce jater zhoršila, tak mi řekl, že k tomu většinou dojde po hyperstimulačním syndromu a že musíme právě vyloučit, že to je jen důsledek hormonů a nejde o nic vážnějšího. 

Noo, celý tento rozhovor proběhl asi tak během 2 minut, nestíhala jsem to všechno pochytit, pan doktor hrozně pospíchal a vychrlil na mě spoustu informací, ze kterých jsem byla jenom zmatená. Jediné, co jsem dost jasně zaregistrovala byla ta poradna pro rizikové pacientky. To mě celkem vyděsilo. Já se nijak rizikově necítím. Kromě toho, že mě pořád občas píchá na vaječnících a bolí mě záda z toho, že už měsíc nic nedělám, tak mi tenhle týden už nic není a vlastně se ani necítím nijak těhotně... 

Zašla jsem si tedy do lékárny pro nové injekce a dojela jsem domů. Ani si tu cestu moc nepamatuju, celou dobu jsem si přehrávala ten rozhovor znovu a znovu a přemýšlela nad tím, co to všechno znamená. Manžel přišel asi 5 minut za mnou, tak jsem mu to převyprávěla a on se z nějakého důvodu rozzlobil. Že místo aby mě nechali v klidu, tak si neustále vymýšlí další vyšetření, tahají mě tam 3x týdně, musím si píchat nějaké injekce, které podle něj vůbec nepotřebuju, protože s krví žádné problémy přece nemám. A když už mi tedy dávají injekce a uvádějí tam, že se po nich zhoršuje funkce jater, tak ať mě neděsej nějakými špatnými výsledky. Kdyby řekli, že injekce potřebuju, budu mít teď nějaký čas horší jaterní testy, ale až je doberu, tak to bude dobré, tak by to prý smysl dávalo... Takže to dopadlo tak, že jsem asi hodinu brečela, protože sama jsem z toho byla špatná a když se tak rozohnil i manžel, tak mě to celé přišlo nějak víc vážné než to asi opravdu je a najednou jsem nevěděla, co s tím. Nemůžu s tím stejně dělat nic. Musím počkat do příštího týdne. V pondělí půjdu na odběry, v úterý máme jít na ultrazvuk, jestli bude už bublinka mít srdíčko, no a pak teda ve čtvrtek vyrazím do poradny pro rizikové pacientky. A pak se uvidí... Teď momentálně mě zajímá jen to srdíčko a až teprve potom mě zajímají moje játra. Tedy pokud to není problém, který může nějak poškodit bublinku...

Žádné komentáře:

Okomentovat