Co tě nezabije, to tě posílí... aneb jaký pro mě byl rok 2014!

Rok 2014 byl jedním slovem náročný. Byl plný očekávání, překážek, lékařských vyšetření, zdravotních neduhů, ale nakonec snad má šťastný konec... Když se zpětně ohlédnu za každým měsícem zvlášť, tak se vždycky něco dělo...

Leden

Začnu koncem prosince 2013, kdy jsme odjeli na Vánoce na hory do Rakouska. Byly to báječné dny, které jsme strávili sami dva a hrozně jsme si to užili. Do nového roku jsme potom vstoupili oslavou Silvestra na chatě s kamarády, kde jsme noci trávili ve spacáku u krbu. Pohodová nálada nám vydržela až do ledna, kdy jsme si užívali jeden druhého. Domluvili jsme se, že letos je správný čas, abychom zkusili umělé oplodnění (IVF). Začala jsem opět chodit na rehabilitaci a na individuální cvičení.

Únor

Cvičím a snažím se svoje tělo připravit na to, co nás čeká. Absolvovala jsem vyšetření na hematologii, aby mi potvrdili, zda z hlediska krve a rodinných "chorob" nic nebrání IVF. Nebrání. Dohodli jsme se tedy s manželem, že se na první konzultaci k Apolináři objednáme po horách a do té doby to nebudeme řešit.

Březen

Moje oslava narozenin, párty až do rána. Bezstarostná nálada, užila jsem si to. Na konci měsíce jsme tradičně vyrazili na hory (ale netradičně do Itálie - Švýcarska, Cervinia - Zermatt). Parádní lyžovačka a týdenní party, ovšem ne party v pravém slova smyslu, ale v tom smyslu, že se týden skvěle bavíme, smějeme a děláme vylomeniny.

Duben

V polovině dubna jdeme na první konzultaci k Apolináři, kde se dohodneme na postupu a co všechno nás čeká. Ten samý den odpoledne jsem podstoupila mobilizaci kostrče, protože se ukázalo, že by mi moje zahnutá kostrč mohla překážet a tlačit na dělohu (viz článek Mobilizace kostrče, který je z předchozího roku, kostrč mi teď narovnávali již podruhé). Na konci dubna mi píchli vstupní injekci k dlouhému protokolu IVF.

Květen

Na první květnový svátek a víkend jsem vyrazili na výlet do Norimberka a opět jsme si užívali společné chvilky. V polovině května jsme šli pochod do Prčic a já se radovala z toho, jakou mám fyzičku a bez problémů ujdu téměř 30 km. Na konci května (18.5.) začínáme píchat stimulační injekce na naše první IVF. Záměrně píšu pícháme, protože bez manžela bych to nezvládla. Konkrétně bych nezvládla namíchat si ampulky s práškem a tekutinou do stříkačky. Manžel to zvládal bravurně. Naopak já jsem neměla problém s píchnutím injekce, to ale zas vadí jemu a nemůže se na to dívat. Konec konců, na dítě jsou vždycky potřeba dva, tak i v našem případě můžeme říct, že jsme za zapojili oba. Přesně po měsíci od vstupní injekce jsem šla na odběr vajíček (29.5.). Narkóza, nemocnice, bolest, strach z toho, jak to dopadne. Druhý den jsme se dozvěděli, že se podařilo oplodnit 5 vajíček. Ten samý večer měla moje nejlepší kamarádka rozlučku se svobodou. Díky bolestem břicha jsem byla trochu omezená v pohybu, ale nenechala jsem si to ujít.

Červen

Hned 2.6. jsem šla na embryotransfer, kdy mi do dělohy zavedli naše jedno nejlepší embryo. Za další 2 dny nám řekli, že zbylá 4 embrya se zamrazit nepodařilo, že nebyla dostatečně kvalitní. V dalších dnech jsme se účastnili s manželem jednoho společenského večera, na který jsem si koupila krásné nové šaty, abych si udělala radost. Zároveň jsme s kamarádkou vyrazily koupit šaty na její svatbu, jelikož jsem měla tu čest jít jí za svědka, tak jsem chtěla mít šaty, které mi ona schválí. Svatba se konala 14.6., byla to velkolepá událost. Jejich nejšťastnější den, ale já jsem začala ráno menstruovat a věděla jsem, že je všechno ztracené. Nemohla jsem si svatbu patřičně užít, nicméně díky povinnostem svědkyně jsem neměla prostor na to se hroutit. To až druhý den doma, kdy jsem si to potvrdila negativním testem. Následoval návrat do tvrdé reality, do práce, ale také ke cvičení, do kterého jsem se pustila na plno, abych zase nabrala fyzičku, o kterou jsem díky tomu všemu přišla.

Červenec

Začátek měsíce jsme zahájili konzultací u Apolináře, abychom se domluvili na dalším postupu. Poslali mě na imunologii na další vyšetření. Pak jsme s partou kamarádů vyrazili na festival na Točník, kde ze mě padá veškeré napětí z posledních 2 měsíců a náležitě si užívám víkendovou party s hudbou, tancem, alkoholem, jídlem, spaním ve stanu a hlavně dobrou náladou. Poslední týden v červenci jsem jeli na tábor s dětmi, to mi také pomohlo k jiným myšlenkám. Závěr měsíce končí tím, že jsem si šla pro výsledky na imunologii a ukázalo se, že mám problém s autoimunitou a mám zvýšené protilátky proti spermiím. Začala jsem tedy s léčbou.

Srpen

Manžel se jel odreagovat na pánskou jízdu na vodu, já jsem pracovala a cvičila. V půlce srpna jsme odjeli na dovolenou (Itálie, Slovinsko, Chorvatsko). Nejúžasnější byl den strávený v Benátkách, kde jsme si s manželem dopřáli velkou romantiku. Připadala jsem si zase jako na svatební cestě. Myslím, že za celou dobu jsem si na žádné problémy s otěhotněním nevzpomněla a dovolenou jsem si užila jak se patří. Měsíc srpen jsme zakončili opět konzultací u Apolináře, kde jsme se domluvili, že 2. IVF díky imunologii posuneme raději na říjen, až budeme mít jistotu, že výsledky jsou v pořádku. Asi to bylo lepší i pro moji psychiku, chtělo to prostě čas. Poslední den v měsíci jsme vyrazili na koncert Tří sester, který jsme si tradičně skvěle užili.

Září

Cvičila jsem a soustředila jsem se sama na sebe. Celé léto jsme jezdili i na kole. Konečně jsem začínala mít pocit, že se po téměř 4 měsících moje tělo zbavilo všech těch hormonů a začínala jsem se zase cítit lépe. Cítila jsem se opravu skvěle, fyzička se vracela, psychicky jsem byla nad věcí, problémy jsem si nepřipouštěla, a byla jsem připravená na další pokus. Také jsme byli na koncertě Kabátů, což jsme si také zase užili. Na konci měsíce ale přišli bolesti břicha, objednala se tedy na gynekologii. Podle pana doktora to byl buď přerostlý a neprasklý folikul nebo cysta. Píchli mi Pregnyl, aby tak došlo k ovulaci. Pokud by nedošlo, pak by to byla cysta a musela by se odstranit jinak. Za týden jsem šla na kontrolu, bolelo to pořád, ale díky bohu to zmizelo. Byl to tedy jen ten folikul. Nicméně i tuhle malou hormonální injekci jsem na svém těle cítila a zase jsem měla pocit, že jsem hormonálně rozhozená.

Říjen

Ještě než jsme se pustili do dalšího IVF pokusu, chtěli jsme si trochu užít to, co už pak třeba nepůjde. Kamarádi nám půjčili motorky a s manželem jsme vyrazili na náš první společný výlet na motorkách. Motorku jsem neřídila 2 roky od té doby, co jsem si udělala řidičák, až letos v létě, kdy mi kamarád vnutil svoji motorku, abych se svezla. Bála jsem se. Ne té jízdy, ale toho, abych mu s jeho jistě drahou motorkou něco neprovedla. Bylo to úžasné, úplně mě to nabilo chutí jezdit. Ovšem mám z motorek obrovský respekt a svým způsobem z nich mám strach. Ale tomu pocitu, když na ni sednu, vezmu za plyn, "nakopu" tam jednu rychlost za druhou a jedu, kam mě silnice vede, tomu se málo co vyrovná. A také musím říct, že si tak připadám hrozně dobrá a myslím, že si od chlapů zasloužím respekt. Takže náš společný výlet neměl chybu, každý na jedné motorce, přitom spolu. Ale musím uznat, že jestli budeme mít jednou dítě, tak už asi na motorku nesednu. Hrozně ráda bych, ale přece jen je to tak nebezpečné, že to asi raději oželím. Další věc, co jsem chtěla stihnout, než zase budu nafouklá a oteklá po hormonech, bylo focení. Manžel s kamarádem prodávají věci na motorky a potřebovali nafotit nějaké fotky, tak vzali mě a kamarádovu slečnu a vyrazili jsme na focení. To mě také bavilo, ač nejsem modelka ani náznakem. Ale byla to zábava a užili jsme si u toho spoustu srandy. Výsledky z imunologie byly v pořádku, takže mi zhruba v půlce měsíce opět u Apolináře píchli vstupní injekci na naše 2. IVF. Další víkend jsme ještě vyrazili s kamarády na náš (řekla bych už tradiční) výlet do sklípku na Moravu. Naštěstí nám načasování vyšlo ještě před stimulací na IVF, takže jsem si mohla dát vína, kolik jsem chtěla. Byl to další skvělý víkend. 

Listopad

V listopadu se roztočil kolotoč. Teď zpětně mohu říct, že listopad a prosinec byly nejnáročnější a nejvíc nervově vysilující měsíce z celého roku. V pondělí 3.11. jsem dostala stimulační injekci, tentokrát jednu na 7 dní. Pro mě úleva v tom, že si nemusím injekce píchat každý den, ale měla jsem to bez starosti. Za týden ultrazvuk potvrdil, že tam je folikulů hodně a že ve středu 12.11. můžu jít na odběr vajíček. Už jsem věděla, do čeho jdu, tak už to pro mě bylo jednodušší. Ovšem samotný odběr byl asi složitější než minule, víc mě bolelo břicho, bylo tam i víc folikulů. Vzali mi jen ty dostatečně velké, ty menší mi tam nechali, tudíž je riziko, že bych mohla mít hyperstimulační syndrom (OHSS). Dostala jsem tedy injekce Fraxiparine a každý den jsem si je měla píchat. Na embryotransfer jsem šla už za 2 dny. Týden mi bylo v zásadě dobře, až na lehké píchání v podbřišku. Pozitivní bylo, že když jsem si tentokrát volala do laboratoře, jestli se podařilo nějaká embrya zamrazit, řekla mi paní doktorka, že nám zamrazila embrya 4 (2 kvalitní, 2 horší). Potom se mi ale opravdu rozjel OHSS a přišly neskutečné bolesti břicha a téměř nemožnost jakéhokoliv pohybu. Do toho ale přišlo zatím největší štěstí, jaké jsem dosud zažila - pozitivní těhotenský test a rovnou potvrzení z krve, že jsem těhotná! Za další týden OHSS odezněl, byli jsme na prvním ultrazvuku, kde jsme viděli naši malou bublinku a začala jsem cítit první příznaky těhotenství, jako bolesti prsou, únava a ospalost, nechutenství, vadily mi některé pachy a já se začala těšit, jak si začnu těhotenství užívat. 

Prosinec

Sotva mi začalo být lépe po OHSS, tak se začátkem měsíce objevilo svědění kůže a během pár dní jsem se drbala tak zběsile, že jsem nemohla ani spát. Po 10 dnech, kdy jsem se na to ptala v CARu a dožadovala se nějakého řešení, došlo na hospitalizaci v nemocnici kvůli zvýšeným jaterním testům. Strávila jsem v nemocnici 4 dny a bylo to pro mě tak děsivý zážitek, že jsem za ten týden zhubla skoro 4 kila a musím říct, že takhle vynervovaná jsem nikdy z ničeho nebyla. Každé ráno mi brali krev a hodnoty se stále zvyšovaly. Sono jater neukázalo žádný nález, kromě toho, že játra byla mírně zvětšená. Všichni doktoři se domnívali (a stále domnívají), že je to způsobené tou spoustou hormonů, které do mě nacpali, injekcemi na ředění krve a v neposlední řadě OHSS, kdy jsem měla dutinu břišní plnou tekutiny, která mohla játra podráždit. Ale nemají pro to důkazy. Mám tedy naordinovaný klid na lůžku a celé Vánoce jsem tak proležela a absolutně nic jsem nedělala. Zvládla jsem pouze jednu rodinnou návštěvu u táty, která mě vyčerpala tak, že jsem potom celé odpoledne prospala. Z odběrů krve 23.12. a potom s odstupem 28.12. mám ale pozitivní zprávy, že hodnoty jaterních testů klesají. Hurá! Dnes je Silvestr, já pořád ležím a čekám, co přinesou výsledky z odběrů, které mě čekají v pátek. Doufám, že budou zase lepší. Nevím, jak dlouho budu muset ještě ležet, než se játra dají do pořádku, může to prý trvat dlouho. Už bych byla ráda, kdybych ležet nemusela. Fyzička je pryč a já vážně nevydržím skoro nic. Když jdu na odběry, kam mě veze manžel autem, unaví mě to. Když jdu do lékárny, unaví mě to. Když vylezu schody k nám do druhého patra, jsem unavená, jako kdybych uběhla maratón. No, snad bude brzy lépe.

Závěr roku byl opravdu náročný a myslím, že to celé zvládám jen díky tomu, kolik energie jsem nabrala v létě a na podzim, že jsem byla odpočatá a psychicky v pohodě. Zvládám to také a hlavně díky podpoře a pomoci mého manžela, kterému tímto za všechno moc děkuju! 

Věřím, že to nejhorší máme za sebou a že všechno dobře dopadne. Že až se moje játra umoudří, tak přijde čas, kdy si začnu těhotenství konečně užívat a začnu zase nabírat sílu a budu připravená na všechny nástrahy, které nám nový rok přinese. Rok 2015 bude "velký" a plný změn. Snad do něj vykročíme pravou nohou... Momentálně jsem sice lazar jako hrom, ale jak praví moje oblíbené přísloví: "Co tě nezabije, to tě posílí!" Takže se z toho já i moje játra určitě brzo dostaneme, já naberu tu sílu a budu bojovat dál.

Všem přeji do nového roku jen to nejlepší, hodně štěstí, úspěchů a lásky... Po tom všem, čím jsem si letos prošla, si dovolím říct, že jsem zřejmě dospěla do věku, kdy už věřím tomu, že zdraví je vážně to nejdůležitější! Takže tím pádem všem přeji hlavně hodně zdraví. A také psychickou pohodu, vyrovnanost a sílu bojovat. Protože potom zvládneme všechno!