Foto - 20. týden těhotenství

Využila jsem informací, které jsem se naučila minulý týden na první hodině fotografického kurzu a zkusila jsem si udělat pár fotek. Nebyl po ruce nikdo, kdo by mě vyfotil, tak jsem si musela pohrát se samospouští. Strávila jsem tím asi 2 hodiny a z bambilionu fotek, které jsem udělala, jsem nakonec vybrala 4 použitelné. Ale i to je celkem dobrý začátek :-).

Fotografie jsou pořízeny přesně v den, kdy jsem ukončila 20. týden těhotenství. Půlku máme úspěšně za sebou a teď hurá do druhé. Ta už bude mnohem veselejší. Začnou nákupy výbavičky, vybírání kočárku, postýlky a podobně. Také musíme zrekonstruovat ložnici. Já už se pak budu sotva valit a budu ráda, že budu ležet na chatě na zahradě a nic nebudu muset dělat. Uteče to jak voda. Vypadá to, že bych od půlky června měla jít na mateřskou a před tím si vyberu ještě nějakou dovolenou, takže klidně od půlky května můžu být doma. A to je opravdu za chvíli... To už za sebou budu mít celý fotografický kurz a budu trénovat. Na to se už také těším :-)

Takže tady jsou moje první pokusy...

Pupík ve 20. týdnu

Naše zlatíčko, které už teď šíleně miluju!

Kompozici fotek jsme ještě neprobírali, takže to není úplně dokonalé. Na tom zapracuju, jen co mě to někdo naučí :-)

Sama doma...

Tak jsme se přehoupli do druhé půlky. Přijde mi to jako včera, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Pomalu zapomínám na všechny ty zdravotní komplikace na začátku a poslední dobou si všechno mnohem víc užívám. Řekla bych, že se to výrazně zlepšilo, když jsem začala miminko cítit. A samozřejmě i tím, že už nemusím ležet. Procházky mi dělají dobře, fyzička je sice pořád špatná, ale pořád se to lepší. Jde to pomalu a nemůžu si hned naložit velkou zátěž, musím se dál šetřit a jít na to opatrně. Poslední dobou jsem začala vnímat to, jak mi chybí naše výlety. Od listopadu jsme s manželem nikde nebyli. Jezdili jsme do přírody nebo i do měst, chodili jsme po památkách. Nikdy bych neřekla, že mi to tak bude chybět. Teď bych jela kamkoliv, hlavně někam pryč. Na dovolenou u moře můžu letos zapomenout, s horama jsem se také musela rozloučit, naděje na víkend v Římě mě také opouští a budu ráda, když se nám podaří vyrazit alespoň do Krumlova, kde jsem nikdy nebyla a manžel mi to slibuje už asi 5 let. Tak uvidíme...

Když jsem zmínila ty hory, tak právě teď bych tam bývala byla. Manžel odjel s naší partou v pátek v noci na týden do Francie a já jsem zůstala sama doma. Zvláštní pocit. Nemůžu říct, že bych měla strach, že se něco stane, ale takový malý pocit nejistoty prostě mám. Navíc mám strach o něj. Vždycky jsem byla starostlivá, ale teď jsem navíc přehnaně přecitlivělá a nevím, jestli za to můžou hormony, ale mám úplnou hrůzu z toho, aby se mu něco nestalo a aby se nám v pořádku vrátil. Den před tím, než odjel, na mě přišel každou chvíli pláč. Když si začal chystat věci, když se s klukama domlouval na různé věci, když šel večer spát a ani se nepřitulil, protože byl unavený z celého týdne a prostě si potřeboval zdřímnout aspoň na pár hodin před dlouhou cestou. Byla jsem z toho všeho vážně smutná. To nemluvím o tom, když v noci nastala chvíle odjezdu. Šla jsem ho vyprovodit k autu před dům a když jsme se objali, nechtěla jsem se ho vůbec pustit. Připadala jsem si jak malá holka, které berou hračku. Začala jsem brečet, poprosila je, ať jedou opatrně, ještě jsem jim zamávala na cestu a počkala, než mi zmizí z dohledu. Pak jsem došla do bytu a pláč zesílil tak, že jsem z toho nemohla skoro dýchat. Bylo mi tak líto, že já nemůžu jet. Aspoň na ty procházky, když ne lyžovat. Byla to čistá závist :-(. A zároveň pocit samoty, že mě tu prostě nechal a odjel za "zábavou", když já nemůžu. Já mu to samozřejmě přeju a netroufla bych si ho požádat, aby nejezdil a byl se mnou doma, ale přijde mi hrozně nefér, že pro chlapa se čekáním rodiny vůbec nic nemění a já musím trčet doma a odpočívat. To je teda dané tím, že moje těhotenství není bez komplikací. Kdybych byla od začátku v pořádku, tak věřím, že bych s nima nakonec jela. Ale vím, že to dělám pro naše miminko a že to prostě musím vydržet! Ten můj záchvat pláče trval přes hodinu, nemohla jsem se vůbec uklidnit, natož usnout. Pořád jsem si říkala, že kvůli miminu musím přestat. Nakonec jsem usnula vyčerpáním, ale neustále jsem se budila. Vstala jsem ráno docela brzo a už jsem byla naštěstí klidná. Mimčo mi pomohlo, ráno se totiž také probudilo a začalo na mě ťukat, tak mě to potěšilo a zase skoro dojalo. Večer jsem se ho snažila hladit a probudit, aby se s manželem rozloučilo, ale vyprdlo se na nás. Tak ráno mi to vynahradilo a já jsem si tu chvíli hezky užila. Abych si neužívala náhodou moc, tak přišel průjem... Byla jsem 3x na záchodě a čekala, co to udělá. Nevím, z čeho to bylo, ale naštěstí to bylo snad jednorázové. Během toho celého rána jsem se zkulturnila, oblékla se, nalakovala jsem si nehty veselou červenou barvou, k tomu pak vzala červené sluneční brýle a vyrazila jsem ven za sluníčkem. Nakonec to byl docela pěkný den, který jsem si užila. 

Odpoledne jsem strávila s kamarádkou, která mě vyvezla na Slapy na jejich houseboat. Byla tam i její máma se svou kamarádkou. Bylo krásně, na sluníčku teplo, seděly jsme venku, daly jsme si dobrou rybu k obědu a pak ještě dortík. Probraly jsme všechny možné věci kolem těhotenství, porodu a porodnice, obě rodily u Apolináře a strašně mě uklidnily. Opět se mi potvrdilo, že jsem se rozhodla správně, že chci rodit tam. Za tyhle rady moc děkuju, dodalo mi to zase trochu síly a víry, že všechno bude dobré :-). Navíc kamarádka mi udělala velkou radost dárkem k narozeninám. Dostala jsem od ní náramek Pandora a další přívěšek (roztomilou želvičku). První jsem dostala před rokem, kdy mě přívěškem "Forever friends" požádala, abych jí šla na svatbě za svědka. Celou dobu čekal doma v krabičce na to, až si ten náramek pořídím, což se mi zatím nepodařilo. Tak to vzala do svých rukou. Ve středu jsem dostala želvičku a včera náramek. Bylo to na etapy, ale je za tím celý příběh o tom, jak ten dárek sháněla a jak nefungovala pošta a prostě to bylo složité :-). Ale včera jsem si celý náramek mohla zkompletovat a už můžu dělat parádu. Ještě jednou velké díky! 

Dárek od Aničky :-)

Večer jsem byla trochu unavená, ale to bylo asi z nedostatku spánku minulou noc a z dávky čerstvého vzduchu. Tak už jsem jen ležela u televize a čekala, kdy zavolá manžel, že dorazili v pořádku na místo. Asi ve 21:00 hodin jsem se dočkala. Chvíli jsme si povídali a ani už jsem nebrečela. Jen jsem pořád trochu záviděla :-). Nejen to lyžování, ale i sluníčko, opalovačku, lehátko a dobrou kávu na svahu, večer dobré víno, dobré sýry a salámy... No, za rok prostě pojedu, i kdybych měla jet s dítětem :-)! Pak mi ještě manžel napsal na dobrou noc a mně se po dnešním dnu hned usínalo lépe než noc před tím... 

20. týden, aneb půlka skoro za námi

Chybí pár dní (konkrétně 5) a bude půlka těhotenství za námi. Raději se nebudu moc rozepisovat o tom, jak je mi teď dobře, abych zase něco nezakřikla. Poslední 2 týdny cítím kopanečky miminka a mnohem víc si to užívám. Je to pořád častější a už to cítím nejen v klidu, když ležím, ale také, když sedím. Zatím nejsou nijak silné, ale za to jsou časté. Je to krásný pocit a nemůžu se toho nabažit! Včera jsem po obědě seděla na sedačce a najednou jsem ucítila kopanečky, které byly zatím asi nejsilnější. Zavolala jsem na manžela, aby ke mně rychle šel a sáhl si. Konečně to také snad pořádně cítil. A dneska ráno znovu, tak snad už budou opravdu takové, aby je se mnou mohl cítit i on... I když on to vážně neprožívá asi tak jako já. 

19. týden (18+5 tt)

Miminko už asi teď roste rychle, pokud mohu soudit podle rychlosti růstu mého břicha :-). Během posledního týdne se hrozně zvětšilo. Vlastně mi to připadalo, jak kdyby vyrostlo během 2 dnů. A pořád si myslím, že ho mám větší než je obvyklé. Ale naposledy doktor říkal, že velikost miminka je normální, že není nijak velké. Tak nevím, proč mi břicho tolik roste. Už mám i pocit, že mi občas začíná překážet. Např. běžné činnosti jako oholení nohou, obouvání, některé cviky při cvičení už jsou trochu náročnější. Nebo také vystupování z auta, asi si budu muset dát výš sedačku. Ale teď je to ještě pohoda, časem bude asi mnohem hůř. Spíš bych řekla, že teď si to břicho vyloženě užívám a jak tam ten "datel" neustále ťuká, tak si čím dál tím víc uvědomuju, že tam roste naše dítě...

Jedinou nepříjemností, která se poslední dobou objevila, jsou křeče v lýtkách, které mě v noci budí ze spaní. Stalo se to zatím párkrát a vlastně ani nevím, čím to může být. I když to není nic, co by se nedalo vydržet, tak i přesto doufám, že to přejde. 

Také už zase 2x týdně chodím do práce a jsem ráda, že jsem občas mezi lidmi. Dokonce jsem už jela i metrem a vydržela jsem tu chvíli stát, protože sednout mě nikdo nepustí. Připravuju se na to, jak se někomu budu hroutit do klína, až se mi udělá špatně a omdlím. Začala jsem chodit na delší procházky a začínám na tom být pomalinku fyzicky trochu lépe. Také jsem už zvládla vyžehlit prádlo... Ano, všechno z toho, co jsem tu teď vyjmenovala, mě pořád dost unavuje, ale postupně se to lepší.

Také jsem se rozhodla, že dokud je ještě čas, chci dělat něco pro sebe. A když nemůžu být aktivní sportovně, musela jsem si najít něco jiného, co by mě bavilo. K angličtině a podobným věcem se asi nedokopu, tak jsem si vybrala fotografický kurz. Ve čtvrtek jsem se přihlásila, v pátek zaplatila a zítra jdu na první hodinu. Kurz se koná každé pondělí večer a trvá do konce dubna. Tak doufám, že ho zvládnu absolvovat celý. Doufám, že se tam naučím nové věci a pak si budu sama umět krásně fotit naše mrně... Hrozně se tam těším :-). 

A zajímavost nakonec... Manžel se mnou drží basu a asi se brzy vsadíme, kdo bude mít do srpna věší břicho :-)

20. týden... 

Dokonalý polštář

Včera jsem dostala od kamarádky k narozeninám úžasný dárek... těhotenský a kojící polštář. Už nějakou chvíli jsem ho chtěla, ale manžel se tvářil tak, že jsou to vyhozené peníze a že ho určitě nepotřebuju. V těhotenství ho můžete využít hlavně k tomu, abyste si mohly různě ulevit při ležení. Jsem na začátku 5. měsíce a už se ozývají kyčle, kolena a o zádech ani nemluvím. O víkendu se mi záda nějak skřípla nebo co a dokonce jsem měla pocit, že to nejsou žádné svaly ani kříž, ani páteř, měla jsem strach, aby to nebyly ledviny. S močí jsem ale problém neměla, tedy pokud za problém nepovažuju to, že se mi na záchod chce pořád. Jen co odejdu ze záchoda, bych mohla jít zase. Ale od pondělí už se ty záda lepší, tak už to neřeším. Jinak spát už můžu v podstatě jenom je boku, chvíli si vždycky lehnu na záda, ale to mi není moc pohodlné. Jak já bych si lehla na břicho, ale to už bohužel opravdu nejde. Tenhle polštář mi aspoň trochu nasimuluje ten pocit, že ležím na břiše. A co je úplně nejlepší, že nemám otlačená kolena, když ležím na boku a dám si ho mezi ně. A tím, když ho mám mezi koleny, tak se i trochu vyrovnají kyčle a doufám, že jim to také trochu uleví. Tam zatím žádnou změnu nepociťuju, na to ho mám opravdu chvilku a ležela jsem na něm jen chvíli přes den. Dneska to bude první noc a moc se na to těším. A super také je, že dosáhne od kolen až pod hlavu, jak je dlouhý. No prostě je to paráda... :-). 

Design polštáře je dokonale sladěn s motivem celého mého blogu :-)

Manžel si myslí, že to je naprosto zbytečná věc, ale jsem přesvědčená, že jak si na něj jednou lehne, tak mi ho pak bude sám brát. A má s ním tedy takový malý problém... prý s ním nesmím do postele, protože je oranžový a my máme modrou ložnici. Oranžový máme obývací pokoj, takže mi řekl, že jestli s tím chci spát, tak mám spát v obýváku. A nebo ho má vyměnit za modrý. Tak jsem dnes zjišťovala možnosti a objednala jsem si k němu navíc tyrkysový potah, aby se hodil do ložnice. A aspoň budu mít dva potahy na střídačku, když jeden vyperu. No a předpokládám, že když si ho pak budu chtít vzít na sedačku do pokoje, budu ho z modrého převlékat do oranžového, aby měla dušička (manželova) klid. Protože spát budu v ložnici, ale kojit třeba potom budu v obýváku a přes den bude hozený na sedačce. No, nebo bych se na to taky pěkně mohla vyprdnout, že jo :-). 

No, ale když jsem včera zjistila, že to manžel myslí opravdu vážně a že jestli tu věc chci  mít v posteli, musí být do ložnice prostě modrá, tak jsem se ho zeptala, jaké si myslí, že budeme mít povlečení v postýlce, pokud budeme mít holčičku. Odpověď zněla jasně... přece modré. No, rozhodně bych nechtěla růžové, ale třeba béžové, žluté, zelené nebo nějaké neutrální jsem si představovala. Tak aspoň mám jasno. A dneska jsem na webu, kde mají ty polštáře, našla ve stejném tyrkysovém designu s bublinama i zavinovačku, mantinel do postýlky, podložku a peřinku do kočárku a rovnou jsem se do toho zamilovala. Povlečení do postýlky tam zatím teda nemají, ale doufám, že ho případně budou umět na požádání ušít. A všechno budeme mít dokonale sladěné. Už se hrozně těším, až bude duben, budeme mít po druhém velkém ultrazvuku a já dostanu od manžela povolení konečně se tím vším zabývat a něco i pořídit :-).

Třicítka je tady! A s ní první pohyby!

Dneska je mi 30 let... Před 5 lety bych se teď viděla tak s pětiletým dítětem, možná už se dvěma. Chtěla jsem být mladá máma. Nevadí, i teď na to mám príma věk a aspoň si tak budu připadat déle mladá :-).

V sobotu jsem měla narozeninovou oslavu s kamarády. Uspořádal mi ji tajně nejlepší kamarád mého muže, který mu samozřejmě pomohl s tím, koho pozvat. Podařilo se jim to zorganizovat opravdu tak, abych o ničem nevěděla. Měli jsme jít s manželem pouze do hospody na večeři. Ovšem, museli jsme jít jako by s jeho dvěma kamarády, protože kdyby mě chtěl vzít na večeři sám, tak bych ho prokoukla. To by normálně neudělal. A když jsme tam přišli, začaly se na mě sypat konfety, všude byly balónky, všichni volali "překvapení" a troubili na frkačky. Byla jsem asi dost v šoku a úplně dojatá a vůbec jsem nechápala, kde se tam všichni vzali. Bylo to úžasné :-)! Se všemi jsem se v rychlosti pozdravila a už jsem se těšila na jídlo. Měli tam výborné burgery, všichni říkali, jak se přejedli, zatímco já bych si klidně dala ještě jeden. Ostatní si dávali panáky a já si opakovaně objednávala litrový džbánek s vodou s citronem. Pak jsem se snažila postupně se všemi si alespoň trochu popovídat a byla jsem ráda, že jsem po těch téměř 4 měsících mezi lidmi. A aby toho nebylo málo, dostala jsem ještě dort, který měl vtipně uprostřed napsanou dvacítku a kolem 20 svíček. Svíčky na dortu jsem měla naposled jako malá a byla jsem z toho tak překvapená, že jsem si při jejich sfouknutí zapomněla něco přát. Asi je jasné, co bych si přála a co si ostatně přeju každý den. Většina kamarádů odešla celkem brzo a já sama jsem si od začátku říkala, že snad nebudu tak moc unavená, abych musela jít za chvíli domů. V hospodě zavírali o půlnoci a do té doby jsem naštěstí vydržela a byla jsem ráda. Bylo by blbé odejít z vlastní oslavy mezi prvními... Celkově byla oslava naprosto dokonalá a já jsem byla vážně dojatá a moc šťastná. Ještě jednou děkuji všem zúčastněným, že přišli!

Když jsem si potom doma lehla do postele a jak jsem asi ze všeho byla rozrušená, naše miminko se rozhodlo, že mi ještě trochu radosti a štěstí přidá a já ho poprvé ucítila :-)! Tentokrát už jsem nemusela přemýšlet, jestli jsou to střeva. Byly to malé kopanečky... nebo spíš takové ťukanečky. Cítil to i manžel, když přiložil ruku na moje břicho. Sice říkal, že neví co, ale něco cítí... a moc to teda neprožíval. Za to mně se už samozřejmě zase koulely slzy po tvářích. Bylo to cítit opakovaně, třeba 6x za sebou. Když to přestalo, tak jsem naprosto šťastná  a musím se přiznat, že i unavená, spokojeně usnula. 

Včera jsme vstávali asi po desáté a manžel hned po snídani někam odjel. Vrátil se za chvíli s krásnou květinou a s dortem. Chvíli na to mi dal i dárky. Když jsem rozbalovala papír a uviděla krabičku s nápisem Festina, už jsem začala zase brečet dojetím. Dostala jsem krásné hodinky. Další dárek byla na první pohled krabička od šperku a to mě dojalo asi ještě víc, protože manžel mi šperky nedává. Byly to náušnice vyrobené na zakázku. Zlaté, ve stejné barvě jako hodinky a napodobují pásek právě od těch hodinek. Úžasný nápad. Brečela jsem ještě víc. To je šílené, jak mě teď všechno rozpláče. Ale když to není smutkem, tak mi to až tak nevadí :-). Za ten víkend to na mě bylo nějak moc emocí... ale bylo to krásné.

Včera jsem žádné pohyby miminka necítila, ale dneska mi to vynahradilo. Asi si počkalo na ten správný den, kdy mám narozeniny a snad si v bříšku i tancovalo. Odpoledne po obědě, když jsem seděla u stolu a pracovala, jsem začala cítit takové bublinky v břiše. Hned jsem si šla lehnout a začala jsem to zkoumat. Bublání se změnilo v ťukání a trvalo to asi 5 minut. Pak byla pauza a potom to ťukalo ještě několikrát opakovaně. Navečer jsem se byla projít, potom jsem necítila nic a teď, když tu sedím na sedačce s notebookem na klíně a píšu, už si to zase užívám a miminko se tam pěkně mele. To je opravdu ten nejkrásnější dárek, jaký jsem si mohla přát!!!