Sama doma...

Tak jsme se přehoupli do druhé půlky. Přijde mi to jako včera, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Pomalu zapomínám na všechny ty zdravotní komplikace na začátku a poslední dobou si všechno mnohem víc užívám. Řekla bych, že se to výrazně zlepšilo, když jsem začala miminko cítit. A samozřejmě i tím, že už nemusím ležet. Procházky mi dělají dobře, fyzička je sice pořád špatná, ale pořád se to lepší. Jde to pomalu a nemůžu si hned naložit velkou zátěž, musím se dál šetřit a jít na to opatrně. Poslední dobou jsem začala vnímat to, jak mi chybí naše výlety. Od listopadu jsme s manželem nikde nebyli. Jezdili jsme do přírody nebo i do měst, chodili jsme po památkách. Nikdy bych neřekla, že mi to tak bude chybět. Teď bych jela kamkoliv, hlavně někam pryč. Na dovolenou u moře můžu letos zapomenout, s horama jsem se také musela rozloučit, naděje na víkend v Římě mě také opouští a budu ráda, když se nám podaří vyrazit alespoň do Krumlova, kde jsem nikdy nebyla a manžel mi to slibuje už asi 5 let. Tak uvidíme...

Když jsem zmínila ty hory, tak právě teď bych tam bývala byla. Manžel odjel s naší partou v pátek v noci na týden do Francie a já jsem zůstala sama doma. Zvláštní pocit. Nemůžu říct, že bych měla strach, že se něco stane, ale takový malý pocit nejistoty prostě mám. Navíc mám strach o něj. Vždycky jsem byla starostlivá, ale teď jsem navíc přehnaně přecitlivělá a nevím, jestli za to můžou hormony, ale mám úplnou hrůzu z toho, aby se mu něco nestalo a aby se nám v pořádku vrátil. Den před tím, než odjel, na mě přišel každou chvíli pláč. Když si začal chystat věci, když se s klukama domlouval na různé věci, když šel večer spát a ani se nepřitulil, protože byl unavený z celého týdne a prostě si potřeboval zdřímnout aspoň na pár hodin před dlouhou cestou. Byla jsem z toho všeho vážně smutná. To nemluvím o tom, když v noci nastala chvíle odjezdu. Šla jsem ho vyprovodit k autu před dům a když jsme se objali, nechtěla jsem se ho vůbec pustit. Připadala jsem si jak malá holka, které berou hračku. Začala jsem brečet, poprosila je, ať jedou opatrně, ještě jsem jim zamávala na cestu a počkala, než mi zmizí z dohledu. Pak jsem došla do bytu a pláč zesílil tak, že jsem z toho nemohla skoro dýchat. Bylo mi tak líto, že já nemůžu jet. Aspoň na ty procházky, když ne lyžovat. Byla to čistá závist :-(. A zároveň pocit samoty, že mě tu prostě nechal a odjel za "zábavou", když já nemůžu. Já mu to samozřejmě přeju a netroufla bych si ho požádat, aby nejezdil a byl se mnou doma, ale přijde mi hrozně nefér, že pro chlapa se čekáním rodiny vůbec nic nemění a já musím trčet doma a odpočívat. To je teda dané tím, že moje těhotenství není bez komplikací. Kdybych byla od začátku v pořádku, tak věřím, že bych s nima nakonec jela. Ale vím, že to dělám pro naše miminko a že to prostě musím vydržet! Ten můj záchvat pláče trval přes hodinu, nemohla jsem se vůbec uklidnit, natož usnout. Pořád jsem si říkala, že kvůli miminu musím přestat. Nakonec jsem usnula vyčerpáním, ale neustále jsem se budila. Vstala jsem ráno docela brzo a už jsem byla naštěstí klidná. Mimčo mi pomohlo, ráno se totiž také probudilo a začalo na mě ťukat, tak mě to potěšilo a zase skoro dojalo. Večer jsem se ho snažila hladit a probudit, aby se s manželem rozloučilo, ale vyprdlo se na nás. Tak ráno mi to vynahradilo a já jsem si tu chvíli hezky užila. Abych si neužívala náhodou moc, tak přišel průjem... Byla jsem 3x na záchodě a čekala, co to udělá. Nevím, z čeho to bylo, ale naštěstí to bylo snad jednorázové. Během toho celého rána jsem se zkulturnila, oblékla se, nalakovala jsem si nehty veselou červenou barvou, k tomu pak vzala červené sluneční brýle a vyrazila jsem ven za sluníčkem. Nakonec to byl docela pěkný den, který jsem si užila. 

Odpoledne jsem strávila s kamarádkou, která mě vyvezla na Slapy na jejich houseboat. Byla tam i její máma se svou kamarádkou. Bylo krásně, na sluníčku teplo, seděly jsme venku, daly jsme si dobrou rybu k obědu a pak ještě dortík. Probraly jsme všechny možné věci kolem těhotenství, porodu a porodnice, obě rodily u Apolináře a strašně mě uklidnily. Opět se mi potvrdilo, že jsem se rozhodla správně, že chci rodit tam. Za tyhle rady moc děkuju, dodalo mi to zase trochu síly a víry, že všechno bude dobré :-). Navíc kamarádka mi udělala velkou radost dárkem k narozeninám. Dostala jsem od ní náramek Pandora a další přívěšek (roztomilou želvičku). První jsem dostala před rokem, kdy mě přívěškem "Forever friends" požádala, abych jí šla na svatbě za svědka. Celou dobu čekal doma v krabičce na to, až si ten náramek pořídím, což se mi zatím nepodařilo. Tak to vzala do svých rukou. Ve středu jsem dostala želvičku a včera náramek. Bylo to na etapy, ale je za tím celý příběh o tom, jak ten dárek sháněla a jak nefungovala pošta a prostě to bylo složité :-). Ale včera jsem si celý náramek mohla zkompletovat a už můžu dělat parádu. Ještě jednou velké díky! 

Dárek od Aničky :-)

Večer jsem byla trochu unavená, ale to bylo asi z nedostatku spánku minulou noc a z dávky čerstvého vzduchu. Tak už jsem jen ležela u televize a čekala, kdy zavolá manžel, že dorazili v pořádku na místo. Asi ve 21:00 hodin jsem se dočkala. Chvíli jsme si povídali a ani už jsem nebrečela. Jen jsem pořád trochu záviděla :-). Nejen to lyžování, ale i sluníčko, opalovačku, lehátko a dobrou kávu na svahu, večer dobré víno, dobré sýry a salámy... No, za rok prostě pojedu, i kdybych měla jet s dítětem :-)! Pak mi ještě manžel napsal na dobrou noc a mně se po dnešním dnu hned usínalo lépe než noc před tím...