Po půl roce na výletě

V páteční sváteční den jsme vyrazili do Českého Švýcarska. Hrozně jsem se těšila, že po půl roce stráveném převážně doma, se konečně někam podívám. Plánovali jsme to jako pohodový výlet a že budeme dělat jen to, co zvládnu a na co se budu cítit... 

Panenský Týnec, Most, Děčín  

Cestou jsme se zastavili u nedostavěného chrámu v Panenském Týnci, také v Mostě, kde jsme navštívili přestěhovaný kostel a úžasnou restauraci, kde jsme si dali oběd. Potom jsme pomalu dojeli do penzionu Pod rozhlednou na Děčínském Sněžníku, kde jsme se ubytovali. Okolí tam vypadalo jako v pohádce. Ale nebylo tam co dělat, penzion byl na kopci a v lese. 

Penzion Pod rozhlednou, Děčínský Sněžník

Takže jsme se odpoledne autem zase spustili do Děčína, kde jsme byli na zámku a potom v Lázeňské kavárně, kde měli výbornou kávu a dortíky. Večer jsem byla unavená a usnula jsem celkem brzo. 

Na zámku v Děčíně

Pravčická brána, Hřensko, most Bastei

V sobotu byl v plánu výlet na Pravčickou bránu. Opravdu jsem se moc těšila. Nahodila jsem baťoh, kecky a vyrazili jsme. Nejprve tedy autem do Hřenska, odkud vedla cesta nahoru. Manžel mě vysadil u začátku té cesty a sám jel zaparkovat dolů do města. Měla jsem asi tak půl hodiny náskok v cestě, ale za chvíli mě stejně doběhl. Šla jsem hodně pomalinku a chvilkama odpočívala. Těšila jsem se, až mě manžel dojde a vezme mě za ruku a třeba mě chvílemi potáhne. Omyl. Když mě došel, řekl, že se mnou takhle hrozně pomalu jít nemůže, že by to neušel (bolí ho kyčel) a že se tedy sejdeme nahoře. Asi věřil, že se mi cestou nic nestane. Já si tak jistá nebyla. V noci pršelo a cesta byla ještě trochu mokrá, byly tam kameny a kořeny a občas to klouzalo. Nakonec jsem ale nahoru úspěšně dofuněla. Trochu jsem litovala, že s sebou nemám turistické hole, ty by mi asi bývaly dost pomohly. Ale vůbec mě nenapadlo, že bych je mohla potřebovat. Nahoře jsme se v restauraci občerstvili, manžel pivem, já malinovkou a palačinkou. Po té pauze jsme ještě vylezli na vyhlídku a potom jsme se už společně, tentokrát i za ruku, spouštěli pomalu zase zpět dolů. Když jsme došli k autu, usoudili jsme, že máme hlad a že tedy dojdeme ještě o kus níž a najíme se. Dala jsem si smažený sýr s hranolkama. Poprvé od těch problému s játry a vlastně poprvé za půl roku něco takhle smaženého. Ale pochutnala jsem si na tom a po tom turistickém výkonu jsem si to zasloužila. 

Pravčická brána

Na vyhlídku jsem se dostat musela...

Bylo ještě docela brzy a já měla v průvodci vyhlídnutý most Bastei v Německu, v Saském Švýcarsku. Manžel nastudoval, že to tak daleko není a já tam prostě chtěla, takže jsme se tam vydali. Autem se dalo zajet poměrně blízko až ke vchodu do takového skalního městečka, dojít jsme museli jenom kousek a docela po rovině. Než jsme došli na vyhlídku, abychom na most pěkně viděli, tak jsme pár kopečků a schodů ještě museli zdolat, ale stálo to za to. Máme to podobné s manželem, on má rád bunkry a já mosty. Společnou vášeň máme pak pro rozhledny. A tenhle most byl super, sice je údajně postavený vyloženě pro turisty, ale to nevadí, bylo to tam krásné. 

Most Bastei v Německu

No a pak už jsme jeli do našeho penzionu, já zcela vyčerpaná, ale tak nějak příjemně. Byla jsem na sebe pyšná, kolik jsem toho za oba dny už zvládla a doufala jsem, že se to někde neprojeví. Jediný strach jsem měla z bolesti zad, které mě poslední dny trápí čím dál tím víc. Ale před pár týdny jsem si pořídila podpůrný těhotenský pás (o kterém se chystám co nejdříve napsat samostatný článek) a myslím, že díky němu mě záda nebolela. Na malých procházkách v Praze jsem to dosud nijak zvlášť neocenila, asi to nebylo dostatečně znát, ale tady jsem byla hodně ráda, že ho mám! Břicho už je přece jen docela těžké. I když, možná mi pomohlo i to, že jsem měla baťoh na zádech a byla jsem dobře "vyvážená" - jak to nazval manžel, "baťoh vepředu i vzadu" :-). 

Pak jsme si v penzionu dali ještě večeři a jen co jsem se osprchovala a vlezla do postele, tak jsem vytuhla.

Podpůrný těhotenský pás - bez něj už na delší trasu ani ránu

Rozhledna Děčínský Sněžník, opět Děčín, Roudnice nad Labem

Ráno jsme po snídani sbalili věci a chystali se k odjezdu. Zakoukala jsem se na tu rozhlednu a řekla si, že by byla vážně škoda na ni nevylézt. Manžel by byl určitě smutný, kdybychom ji vynechali. Tak jsme se na ni ještě před odjezdem vydali. Byla docela nízká, schodů to bylo pár. Se dvěma přestávkama jsem tam vylezla a byla jsem ráda, že jsme neodjeli bez její návštěvy. Bylo krásně vidět do dálky a i to, jak penzion stojí údajně na největší stolové hoře v Evropě. 

Potom jsme sjeli opět do Děčína, chtěla jsem ještě jednou do té kavárny, ale měli dopoledne ještě zavřeno. Tak jsme si alespoň prošli město, bylo tam několik krásných mostů a dokonce i manžel se uspokojil, protože tam byly asi 3 malé bunkry (tzv. řopíky). Je to prý sice nuda, zajímají ho víc velké sruby a pevnosti, ale aspoň něco. Potom jsme ještě autem vyjeli k takovému hezkému zámečku s vyhlídkou na město - Pastýřská stěna, kde jsme si alespoň dali tu kávu a já navíc lívance. 

Cestou z Děčína jsme jeli k vysílači na Bukovou horu. Na ten jsme se dívali z našeho penzionu a manžel tam chtěl. Bylo to tam také pěkné, hezká vyhlídka, kterou manžel pojmenoval "Taťuldova vyhlídka", jinak se ve skutečnosti jmenovala Humboldtova vyhlídka.

Taťulda na vyhlídce

Přiblížil se čas oběda a já hledala na mobilu, kde by se dalo cestou domů dobře najíst. Našla jsem doporučení na restauraci Steakgril u Roudnice nad Labem, tak jsme tam zajeli. Měli tam opravdu výborné burgery. A já se přiznám, že teď v těhotenství na nich asi trochu ujíždím, jak mám možnost, tak si ho dám. No a když už jsme tam byli, tak jsme se prošli i v Roudnici po městě a vylezli jsme ještě na jednu malou věž.

Obzvlášť pěkný řopík...

Také jsme tam našli další 2 řopíky a tím pádem jsme byli oba naprosto uspokojeni. Pak už jsme v klidu mohli jet domů a tam koukat na hokej, u kterého jsem samozřejmě okamžitě usnula. Byl to náročný, ale krásný víkend, chvílema jsem si tam připadala jako v pohádce a vůbec ne jako v Čechách. Ta příroda je tam úplně jiná než třeba ve Středních Čechách, na Šumavě a podobně. Určitě se tam ještě někdy budeme chtít vrátit, je tam toho k vidění ještě hodně...

Jako v pohádce...

Moje břicho ve 28. týdnu