Separační úzkost

Nikdy jsem nechápala matky, které si s sebou berou dítě i na záchod. Teď už je chápu. Vašík zřejmě prochází fází separační úzkosti, což v praxi znamená, že řve, když mě (nebo tátu) ztratí z dohledu. Nepřetržitě mě sleduje pohledem a i když mu jdu například jen vedle do místnosti pro ponožky, je to třeba 10 vteřin, okamžitě spustí pláč. Není to pláč vzteklý, je to pláč nešťastný, zoufalý a se slzičkama. Rve mi to srdce. Pokaždé mu říkám, kam jdu, proč tam musím a že se hned vrátím. A celou dobu na něj mluvím, aby mě aspoň slyšel. Nefunguje to. Vždycky, když jsem šla na záchod, musela jsem se přenést přes to, že prostě bude 3 minuty řvát. Říkala jsem si, že se snad "nezblázní" a já na to potřebuju klid.

Ty chvíle, kdy jsem ho musela nechat řvát jsem se snažila minimalizovat a když jsem něco opravdu nutně nepotřebovala, tak jsem pryč nešla. Nebo jsem ho musela vzít s sebou. Jenže, když potřebujete něco odnést a nepoberete to do jedné ruky, protože v druhé máte dítě, nastává problém. Nechat dítě řvát a nejdřív odnést ty věci a pak se pro něj vrátit? Nebo odnést nejdřív dítě, nechat ho tam zase řvát a vrátit se pro ty věci? Prekérní situace. 

On ten pláč ale zesiloval a já jsem to tak vydržela asi 3 dny. Pak jsem si dala do předsíně autosedačku, kam ho dávám na "půl cesty" a on na mě vidí jak do pokoje, tak do kuchyně. Tzn., když potřebuju něco odnést z pokoje do kuchyně, dám ho do sedačky a odnesu věci a pak si ho přenesu do kuchyně k sobě. Stejně tak ho dám do sedačky, když jdu na záchod. Tohle jsem si fakt myslela, že nikdy neudělám. A je to tady. Na záchod chodím s dítětem, které položím do sedačky mezi dveře a mám diváka. On se na mě dívá a směje se na mě. Už mám za sebou i premiéru s divákem, když se sprchuju. To nešlo jinak, když manžel nebyl doma, aby ho na tu chvíli pohlídal.

Takhle mě Vašík sledoval, když jsem se sprchovala...

Trvá to už přes 14 dní. Podle doktorky takový "stav" trvá průměrně 3 měsíce. Jo a zatím to tedy vypadá, že to není čistá závislost na mámě, ale je to o tom, že nechce být sám. S manželem v pohodě vydrží, až na jedno hlídání, které mu probrečel, ale to byl unavený a mrzutý kvůli tomu. Hlídání někým jiným jsme zatím (tedy od té doby, co s tímhle začal) nezkoušeli. To nás čeká zítra poprvé, až půjdu do fitka, tak jsem zvědavá a už teď jsem z toho nervózní :-(.

U mámy je Vašík nejspokojenější :-)

Do toho se Vašíkovi prořezává druhý zub, což v kombinaci s výše uvedeným je šílené. Včera probrečel odpoledne, když jsme byli na návštěvě. Normálně je společenský a usměvavý, ale včera prostě řval a řval. Večer pokračoval, nechtěl spát, chtěl se chovat a jen vřískal a ječel. Chudinka malý. Musela jsem ho chovat a zpívat mu, až usnul vyčerpáním. Od půl 4 po kojení ale nechtěl být v postýlce a chtěl se zase jen chovat. Tak spal u mě a nějak jsme to zvládli. Snad to nepotrvá dlouho, aspoň tedy ten zub myslím...

Zatím bezzubý úsměv... tedy, 1 zub už tam je, ale na fotce není vidět :-)

Jaké jsou vaše zkušenosti se separační úzkostí? Jak dlouho to trvalo a kdy to přešlo? Zlepší se to, když pak dítě začne lézt a vypraví se za vámi, když někam jdete? Kéž by...

Máma ve fitku...

Dostala jsem tip na článek o tom, jaké to bylo ve fitku. Tak se vám to tady pokusím popsat... Vašíka hlídal tatínek, čehož jsem se tentokrát celkem bála. Vašík už týden má náročné období, nemůže být ani pár vteřin sám. Když mu zmizím z dohledu, dostane neuvěřitelný záchvat zoufalého, nešťastného pláče (o tom bude samostatný článek). Ale kluci to zvládli na jedničku, dokonce Vašík manželovi doma na hodinu usnul. Takže je to přece pohoda, jen já to s ním prý neumím (myšleno jako vtip) :-).

Nikdy jsem ve fitku nebyla, snad jen jednou s kamarádkou, ale to jsme byli na rotopedu a na takovém tom "hejblátku", co nevím, jak se jmenuje, ale jako by se na něm chodí a hejbou se tam nohy i ruce. Tak tentokrát to bylo jiné, vyrazila jsem včera na individuální hodinu s trenérem. Rozhodla jsem se pro tuto variantu, protože je to půl roku od porodu a moje tělo je stále v rozkladu. A v kombinaci s fyzioterapií by to mělo fungovat. Kostrč se pomalinku lepší, protože jsem před 14 dny nakonec musela podstoupit mobilizaci a pravděpodobně to tedy nebylo naposled. No a kromě kostrče mě bolí záda v bedrech i pod lopatkama, což se není čemu divit, když Vašík má skoro 8 a půl kila. Pak mě bolí kolena a kyčle, ty jsem si zničila, když jsem první 3 měsíce seděla na nohách, patou pod zadkem, abych měla kostrč ve vzduchu. No a k tomu ochablé břicho po císaři. Takže ano, je toho hodně, co potřebuju dát do pořádku. Proto jsem zvolila investici do svého zdraví a do své kondice. Asi tedy přestanu chodit (alespoň na nějaký čas) na můj oblíbený Heat, který nahrazuju procházkami s kočárkem a místo něj budu chodit do posilovny. Taková hodina s osobním trenérem není zadarmo, takže chci cvičit opravdu poctivě. Budeme se vídat ve fitku 1x týdně, víckrát nemám hlídání, takže asi budu muset cvičit i doma. Budu prý dostávat domácí úkoly :-). 

No a probíhalo to tak, že při zahřívání na rotopedu jsme si s trenérem povídali, aby si udělal představu a mohl mi sestavit tréninkový plán. Pak jsme šli do sálu, kde byli samí chlapi, takoví ti, co vypadají, že tahají kamiony. A pár hubených frajírků, kteří potřebují dobře vypadat. Jinak za celou hodinu jsem tam neviděla žádnou ženskou. Ale prý tam normálně chodí. Je fakt, že jsem tam byla dopoledne a zrovna narváno tam nebylo. 

Začali jsme nácvikem správného dřepu. Což mě trochu zarazilo, když jsem mu před chvílí říkala o tom, jak mě bolí kolena. Nicméně prý právě proto je třeba se naučit správný dřep, abych mohla ze země přes dřep zvedat dítě. Správně je tedy dřep na patách, s těžištěm vzadu a kolena nesmí přesáhnout dopředu přes špičky nohou. Prostě jako když sedíte na záchodě. No a zvednout se z toho nahoru s osmikilovým dítětem je pro mě tímhle správným způsobem ale nemožné. Na to je prý nutné posílit hýžďové svaly, které to pak táhnou nahoru a ty já momentálně nemám vůbec. Takže spousta práce přede mnou. Pak jsme cvičili na záda, také fixaci lopatek, lehké cviky na posílení paží, podotýkám, že pouze s kilovou činkou a bylo to dost. Na začátek to prý ale rozhodně stačí. Pak cvik, kdy jsem ležela břichem na velkém míči a zvedala pokrčenou nohu nahoru do stropu, to bylo na ty hýždě. No, mazec. Všechno jsme dělali po 3 sériích, něco po 10, něco po 12 opakováních. Kromě dřepů a toho cviku na míči jsem to zvládala ale dobře. Dokonce jsem byla pochválená, jak mi to jde a že čekal, že to bude horší :-). 

Co je ale prý základem - správné dýchání. To mi ukázal a vysvětli úplně na začátku a chtěl po mě, abych tak dýchala u každého cviku. Normálně člověk dýchá hrudníkem. Prý to je ale špatně. Že se má dýchat bránicí, stahovat ji dolů, tzn. nadechovat se do břicha a spíše do stran, ne dopředu. Bránice pak tlačí na všechny orgány v břišní dutině, které se rozestupují právě do stran a i směrem do zad. Dopředu by neměly, to by měla držet zpevněná břišní stěna. No a tím se tak posiluje hluboké svalstvo, což je pro mě momentálně hodně podstatné. Až budu mít "funkční" hluboké svaly, mohu pak teprve lehce začít s posilováním ostatního. 

Na závěr mi řekl, že mám teď jedinečnou šanci pozorovat malé dítě, jak se vyvíjí a co dělá za pohyby. A to že je správně. Tak bychom to měli dělat všichni. Dítě si hraje na zádech, přitahuje si nožičky, většinu času je drží ve vzduchu a hraje si s nimi. Pak se převalí na bok, na břicho pak péruje na čtyřech. Pak začne lézt a nakonec si stoupne. První krůčky jsou do strany, většinou podél nějakého nábytku. Když už je dítě machr a stabilně stojí a chce se pro něco sehnout na zem, neohne se dopředu jako to udělám já a nezvedá to nahoru zádama. Ono pokrčí nohy, vyšpulí zadek a pomalu celé klesá dolů s pokrčenýma nohama. A to je ten správný dřep. No, včera jsem ho doma pozorovala když jsem si zkusila chvíli hrát s nohama ve vzduchu a mít je natažené nad zemí, tak jsem po pár vteřinách málem umřela :-). Takže k tomu asi tolik...

A musím říct, že mi je po včerejšku dobře, bolí mě akorát zadní strana paží. Jinak nic. Zatím budu do fitka chodit 1x týdně, 5 týdnů teď pojedeme tuhle sérii cviků a ještě něco přidáme. Za 5 týdnů se sestava obmění. Jsem na sebe zvědavá a moc se těším, až budou znát nějaké pokroky :-).

Jaké máte zkušenosti vy? Jak jste se po porodu dostaly zpět do formy a co u vás zafungovalo?

Tak sportu zdar ;-)

Poloviční narozeniny

Vašíkovi bylo v neděli půl roku! Neuvěřitelné, jak to letí. Už to není žádné malé miminko, ale je to kus chlapa. Dneska jsme byli u doktorky na půlroční prohlídce a Vašík váží 8205 g a měří 72 cm. Už se celkem pronese. No, moje záda o tom ví svoje. S tím musím urychleně něco dělat, jinak ho za chvíli neunesu. Mimochodem, za týden jdu poprvé (poprvé v životě) do fitka, tak snad to pomůže.

Tady bylo Vašíkovi 5 měsíců a pár dní...

Jinak se máme báječně. Kromě toho, že já nic nestíhám, je všechno fajn. Nedostatek mého času je vidět i na tomhle blogu, který zanedbávám, což mě moc mrzí. Například pětiměsíční článek jsem vůbec nestihla. Když byl Vašík malinký, tak se to ještě dalo, ale teď vyžaduje neustále mojí pozornost a když se zabaví sám, je to max. 20 - 30 minut a během toho mu třeba připravuju oběd nebo něco rychle poklidím a to je tak všechno, co stihnu. A případně ten čas využívám k tomu, abych se umyla či najedla. Doma bohužel moc nespí, takže pořád chodím 2x denně na procházku, protože kočárek zatím funguje. I když už tam nespí celou procházku, tak většinu času pořád ano. Už ale tak 2 měsíce jezdíme se staženou střechou a on pozoruje svět kolem sebe. Když prší (nebo když sněžilo) a musí mít boudu nahoře, nedej bože pláštěnku, je z toho vyloženě nešťastný. Ale za zvuku deště do pláštěnky se mu zase dobře spí. Co na tom, že máma je durch, hlavně, že dítě hezky spinká :-). Mimochodem, do korbičky už se skoro nevejde. Asi bude brzo čas na sporťák, pokud si tedy sám nesedne, to by pak ještě v korbičce mohl nějaký čas strávit. Včera se ale stal zázrak a Venouš doma spal 2 hodiny. Usnul v naší posteli na buclatém polštáři, kde jsme si předtím spolu hráli. Hezky se do něj zabořil a asi mu tam bylo příjemně. Tak jsem ho přikryla ještě mojí peřinou a říkala si, že na tu čtvrt hodinku, kterou tomu dá, ten polštář snad nevadí. A pak jsem pořád čekala, kdy se vzbudí. Chodila jsem ho kontrolovat, protože nebyl na monitoru dechu jako v postýlce. Časem už jsem si i říkala, jestli mu něco není, že spí tak dlouho. Asi se mu tam prostě jen dobře spalo, protože když se vzbudil, dal se do řádění a házel úsměvy na všechny strany, k tomu pořádně prděl na pusu a pištěl. No, zlatíčko :-).

Nejlepší je, když se ráno vzbudí a začne brebentit, případně teda i teď piští a prdí na tu pusu. Když se na něj podívám, tak se na mě z postýlky směje. To je pak to ráno hned krásnější. Nehledě na to, že jsem naspala třeba jen 3 hodiny, protože zrovna neměl nejlepší noc a pořád se budil. Tohle mi dobíjí baterky :-).

Vašík je spokojené a šťastné miminko. Je strašně vysmátý. Většinu času tedy. Samozřejmě má své chvilky, kdy je mrzutý, pláče nebo bručí, chce se chovat a nedá se nikam položit. Ale takových okamžiků je opravdu málo, např. když se mu prořezával zub. Ano, už má 1 zoubek, jedničku vlevo dole. A další se zřejmě klubou. 

Také je velmi společenský. Na každého se směje, sahá na něj a lidi mu vůbec nevadí. Musím u toho ale vždycky být já. Neustále si mě hlídá pohledem a stává se z něj závislák na mámě. Jednu takovou scénu předvedl, když jsme šli s manželem do kina a hlídala ho babička. Byli spolu na procházce a potom asi 2 hodiny doma. Asi už mu to přišlo dlouhé a možná měl pocit, že ho máma s tátou opustili. Bezdůvodně tu pak babičce přes hodinu řval. S tímhle bych ráda něco udělala, než to bude ještě horší. To bych potom nemohla z domu. Takže ho asi budeme muset dávat hlídat častěji, aby si na to zvykl.

Takhle to dopadá, když nemá svůj den a nenechá se nikam položit...

Jezdíme a chodíme na návštěvy, Vašík se vídá s kamarády a kamarádkami podobného věku. Jsem moc ráda, že takové děti kolem sebe máme. I když třeba na druhém konci Prahy, ale je to fajn si občas udělat výlet a nabourat tak ten každodenní stereotyp. I když ty přesuny jsou fyzicky a logisticky náročnější, tak psychicky mi to dělá dobře. Jsem ráda, že se můžu s někým vidět a popovídat si. 

Už jsme vzali s manželem Vendu i do kavárny. Teda brali jsme ho tam i dřív, ale to vždycky spal v kočárku tak tvrdě, že se nevzbudil. Teď, jak už tolik nespí, tak jsme to zkusili i když byl vzhůru. Já jsem se trochu bála, ale bylo to v pohodě. Vašík tam byl naprosto šťastný a hodný. Koukal kolem sebe, smál se a prohlížel si, kde je. Myslím, že jsme si to všichni užili.

Co už Vašík umí...

- Přetáčí se ze zad na břicho. Už asi měsíc se točí na jednu stranu a na druhé usilovně pracuje. Už mu moc nechybí.

- Je raději na břiše než na zádech. Už se hezky opírá o ruce do vzporu. Už jen odlepit od země ten zadek a byl by na čtyřech. Letadlo dělá dál, ale podle mě proto, že ho to prostě baví. Nicméně dál cvičíme Vojtovku.

- Na břiše péruje a za pomoci rukou couvá dozadu.

- Točí se dokola o 360 stupňů, i o víc.

- Přitahuje kolena pod sebe, špulí zadek a přepadává do strany. Dělá takovou píďalu. Je to strašně vtipné.

- Dává si tam i jednu nohu, jako by přitáhne koleno do strany. Asi už se chystá na lezení.

- Na zádech už má nohy téměř pořád ve vzduchu, chytá se za ně a párkrát už měl v puse i palce od nohou.

- Povídá, brebentí a dělá různé zvuky. Minulý týden se naučil pištět. Pištěl i několik hodin v kuse, to bylo velmi příjemné. Občas to proloží prděním na pusu, to ho hodně baví.

- Umí se už sám napít z hrnečku. Má hrneček od MAM, s takovou silikonovou hubičkou, kterou používá jako kousátko. Hrneček má tu výhodu, že sám neteče. Teče právě jen, když tu hubičku skousne, takže nevadí, když mu upadne. Pije jen vodu. Žádný čaj se mi do něj zatím nepodařilo dostat.

Takhle už umí sám pít...

- Rád a hodně jí. Je to takový malý Otesánek. Sní všechno, co mu dám. A pořád má málo. Jediné, co nechtěl, byl špenát, to bylo ale na začátku, kdybych mu ho dala teď, tak by ho podle mě také snědl. Zkusíme to určitě znova. 

- K obědu má zeleninu s masem nebo rybou, sní toho kolem 200 g a jedl by dál. V pondělí jsem mu poprvé místo brambor se zeleninou zkusila udělat těstoviny. Také mu moc chutnaly. A mně to přišlo takové hutnější a možná ho to i víc zasytilo. Vydržel 3 a půl hodiny. Jindy měl třeba za hodinu hlad, když měl zeleninu bez masa. Teď se chystám ještě zkusit rýži. A pak už to bude takové pestřejší. Kromě zeleniny a masa už jsme zavedli i vaječný žloutek a lepek. Všechno v pohodě. 

- Už dostává dopoledne i ovocné svačinky. Vždycky zkusím nejdřív kojit, občas se normálně napije, ale někdy prso prostě nechce. Ví, že už si může dát nějakou větší mňamku. Takže pak místo toho sní třeba celý (velký) banán nebo jablko. Už měl i ovocnou přesnídávku. K půlročním narozeninám dostal celé mango, které pár dní před tím ochutnal, abych zkusila, jestli se po něm třeba neosype. A to mělo z ovoce asi největší úspěch. 

- Večer má kašičku. Když jsme s ní před měsícem začali, hned poprvé spal celou noc. Pár dní mu to vydrželo, ale pak přišly ty zuby a začal se zase budit. Kojila jsem jednou, teď už zase 2x za noc. Dneska doktorka řekla, ať mu kaše dám víc, že je velký a potřebuje jí víc. Tak jsem to zkusila a jsem zvědavá, jaká bude noc.

Největší zábava při jídle je prdět na pusu a prskat jídlo všude kolem sebe.
Máma z toho má velkou radost :-)

- Umí si (konečně) sám nandat dudlíka. Hurá. Toho jsem se nemohla dočkat. V postýlce má asi 5 dudlíků. Všechny mu vždycky připravím vedle hlavičky z každé strany, aby je tam jednoduše našel, když se vzbudí. Problém nastává, když už všechny vyčerpá, zapadnou mu různě pod ruce, pod peřinu a už nemůže žádný najít. To se pak ozve a já musím jít a dudlíky mu najít. Ale je to pokrok, za který jsem vyloženě vděčná.

Andílek... hlavně co nejvíc dudlíků do zásoby :-)

- Zkoušíme ho učit na nočník. Jde mu to krásně. Vím, že je brzo a o tom, proč to dělám, napíšu samostatný článek.

- Nejraději má, když s ním někdo lumpačí. Nejčastěji já, protože jsme spolu celé dny. Zvedám ho do vzduchu nad hlavu, vyhazuju ho nahoru (jen lehce, ani ho nepustím z rukou, abyste si nemysleli, že dělám něco nebezpečného!), lítám s ním jako s letadlem (tzn. držím ho ve vzduchu břichem dolů a točím se s ním dokola) nebo ho ve stejné poloze houpu, šimrám ho všude, kde se mu to líbí a on se u toho všeho neuvěřitelně božsky nahlas řehtá. To je lék na veškerou moji únavu, kterou mám třeba z nevyspání nebo z bolesti zad. 

- Umí dělat "berany, berany, duc". Jak to řeknu, nastavuje hlavu dopředu a čeká na "duc". Také ho baví dělat "crrr" na nos.

- Učíme se "paci, paci, pacičky", ale zatím má u toho pořád zavřené pěstičky.

- Učíme se "give me five" a občas už teda placáka dá, ale nevím, jestli úmyslně nebo omylem.

- Učíme se "pápá", ale kromě pár náhodných náznaků mu to ještě nejde.

- Učíme se "jak je Vašík velký" a zvedáme ruce nad hlavu. No, hrozně se směje, když to udělám já, ale sám nedělá nic. Ale to všechno přijde, je to inteligentní chlapec a brzy to pochopí :-).

Takže to je asi všechno k tomu, jak si to užíváme. Včera jsem četla moc hezký článek od bloggerky Betty, kde popisuje, jak se na mateřské ztratila a zase našla. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak to cítím já. A momentálně to vnímám tak, že já jsem se neztratila, ale byla jsem asi ztracená do té doby, než se nám Vašík narodil. Něco mi chybělo a nebyla jsem celá. Byla jsem sice sama sebou a myslím (doufám), že jsem i dál. Ale od té chvíle, co ho mám, už jsem celá. Miluju ten pocit být mámou. Právě tohle byl můj sen... mít dítě, mít rodinu. Naplňuje mě to... štěstím, spokojeností, pohodou a láskou. Být mámou se pořád učím, ale věřím, že to dělám tak, jak to nejlépe jde. Všichni mi říkají, že to štěstí ze mě sálá a sama si myslím, že to je pravda. (No, já ty moje kruhy pod očima samozřejmě vidím, ale těší mě, když ostatní je nevidí.) Asi přijde chvíle, kdy to třeba pocítím jako Betty a myslím, že je správné si na chvíli odpočinout a užít si chvilku jen s partnerem. O manželský vztah je také potřeba se starat. A o to víc potom těm prckům budeme schopny dát. Ale zatím to tak necítím, jsem šťastná, že ho mám, raduju se z každé minuty, kdy jsem s ním, z každého jeho úsměvu a neměnila bych za nic na světě.

Náš smíšek... :-)

PS: Uff, naprosto jsem se vyčerpala a koukám, co je hodin, už jsem měla dávno spát. Ale bylo potřeba to tu na blogu trochu napravit, takže jsem ráda, že jsem našla sílu to takhle všechno sepsat.

Takže dobrou noc. Vaše Bublina.

Vánoce a Silvestr ve třech

Naše první Vánoce ve třech

Letos to byly poslední Vánoce, které jsme si s manželem udělali tak, jak jsme chtěli, protože Venoušovi to bylo ještě letos jedno. Ale příští rok už asi nastanou nějaké změny a budou se dělat Vánoce pro něj. A už teď se na ně těším.

Stromeček jsme si s manželem ozdobili 23.12. večer. Když jsem na Štědrý den ráno s Vašíkem vstávala, byla ještě tma, tak jsem stromeček předem rozsvítila. Vzala jsem ho k němu, aby si ho mohl prohlédnout. Valil na něj oči (doslova) jako na všechno, co je pro něj nové. A celý den z něj nemohl spustit oči. Dala jsem mu tedy deku hned pod něj, aby na něj dobře viděl.

Dopoledne jsem se šli projít na Pražský hrad, kam chodíme každý rok. Letos tam byly i vánoční trhy, tak jsme si tam mohli dát svařák. No, jen někteří. Já jsem si od manžela jenom 2x cucla. Bylo to hezké, jenom ten sníh mi chyběl.

Odpoledne vzala Vendu na procházku babička a my jsme si mohli doma připravit všechno na večer. Manžel třeba teprve balil dárky.

Vánoční sob... Vašík zápasí se sobama, které má na nožičkách :-)

Zhruba kolem šesté jsme se svátečně oblékli a šli jsme s Vašíkem ke stromečku. Společně jsme se fotili a pozorovali jsme, jak si Vašík stromeček a dárky prohlíží. Bohužel pak začal být mrzutý a rozbalování dárků už by asi nezvládl. Nechtěla jsem ho přetáhnout, tak jsem ho vykoupala, nakrmila a šel spát. Dárky jsme mu nechali na ráno. Když usnul, dali jsme si s manželem teprve večeři a pak si rozbalili naše dárky. Pak jsme koukali na pohádky, jedli a pili a já jsem dokonce vydržela vzhůru asi do 2 hodin. Mezitím už se Vašík vzbudil na kojení, ale i pak jsem ještě chtěla být vzhůru a vychutnávat si tu atmosféru. Jenom jsem nečekala, že se ráno Venouš vzbudí v 6 hodin a už nebude chtít spát. Tak jsem byla ten den celkem zničená, ale stálo to za to. Když vstal i manžel, tak jsme Vašíka nechali roztrhat si papír ze svých dárků a to bylo tak jediné, co ho bavilo. Dárky mu ještě nic neříkají. Na oběd jsme jeli k mému tátovi, kde nás na Vašíka bylo 8 lidí. Bylo tam na něj dost hluku, ale zvládnul to celkem dobře. Navečer pak ještě k nám přišla babička a švagr se švagrovou. Další dny jsme vždycky měli jednu návštěvu, buď jsme někam jeli my nebo přijel někdo k nám. Mezitím jsme chodili ven na procházky. 

Naše první Vánoce ve třech :-)

Naše rodinka...

Co bylo hlavní a co jsem si já užívala, bylo to, že byl manžel s námi celé svátky doma a to bylo moc fajn.

Takhle spolu kluci koukali na pohádky :-)

Silvestr

Poprvé jsme trávili Silvestr v klidu doma. A vůbec mi to nevadilo. Naopak, byla jsem ráda. Vašíka jsme normálně v jeho čas vykoupali a uložili, pak jsme se najedli a potom jen polehávali u televize a popíjeli šampaňské. Rozhodla jsem se, že ten rok je potřeba oslavit a dala jsem si šampaňské s manželem a Vašík dostal mléko z lahvičky. Samozřejmě jsem pila jen malinko, abych ho potom v noci už mohla normálně nakojit. O půlnoci jsme si připili a já jsem doufala, že okolní petardy Vendu nevzbudí. Stála jsem u okna a koukala na pár ohňostrojů, které byly od nás vidět. A padal sníh, to byla nádhera. Trochu mě mrzelo, že nemůžeme jít ven, to musím přiznat. No, ale zase ne tak moc. Vašík se lehce probudil, zakňoural, tak jsem šla k němu, dala mu dudlíka a držela ho za ruku a přitom jsem si přehrávala v hlavě celý uplynulý rok... jak to bylo na začátku těžké a jak to nakonec všechno dobře dopadlo a jak máme krásného a zdravého syna. Že to všechno za to stálo, že jsem neskutečně šťastná, že ho máme a za nic na světě bych to nevyměnila! Koulely se mi po tvářích slzy štěstí, jak mě to dojalo. Nejraději bych si bývala vlezla k němu do té postýlky a přitulila si ho k sobě. No, ještě, že se tam nevejdu. Tak jsem se šla přitulit k manželovi, který se samozřejmě divil, proč brečím. Na vysvětlování jsem neměla sílu, tak jsem jen řekla, že brečím štěstím, že jsem ráda, že je oba mám a že je miluju!

Když jsme na Nový rok s Vašíkem vstali, položila jsem ho v pokoji na zem na deku a šla jsem si udělat snídani. Když jsem se vrátila, tak byl na břiše. Šikulka jeden. Už se 3x přetočil 29.12., když jsme byli na návštěvě u babičky, ale od té doby nic. A na Nový rok už potom nedělal celý den nic jiného, otáčel se pořád dokola. Evidentně ho to hodně bavilo, protože se tomu hrozně smál :-).

Moje milé čtenářky, ráda bych vám poděkovala, že můj blog čtete a chtěla bych vám popřát do roku 2016 jen to nejlepší, ať jste šťastné a spokojené, ať máte kolem sebe lidi, které máte rádi a na které se můžete spolehnout a ať se vám splní vaše přání... tak jako se loni splnilo to největší přání mně.

Už jsme spolu 4 měsíce

Už dlouho jsem nenapsala žádný článek o tom, jak se s Vašíkem máme a co je u nás nového. Tak to musím napravit než budou Vánoce, protože to už pak budu psát o tom, jak jsme strávili naše první Vánoce ve třech, na které se mimochodem moc těším. Vašíkovi to sice letos bude ještě úplně jedno, ale my si to určitě užijeme. Loňské Vánoce jsem proležela v posteli, vrátila jsem se domů z nemocnice a musela jsem ležet, ale už jsem měla miminko v bříšku a nepřestávala jsem věřit, že všechno dobře dopadne a za rok už budeme tři. A je to tady, dočkali jsme se :-).

Něco na památku... naše ruce, Vašíkova ve 3 měsících :-)

Vašík ve 3 měsících...

Pyžamo, které mu koupil tatínek (kdo jiný)... náš malý Darth Vader :-)

Jinak se máme skvěle, Vašíkovi jsou 4 měsíce a minulý týden na 4-měsíční kontrole u paní doktorky vážil 6960 g a měřil 68 cm. Už je to pořádný chlap a pěkně se pronese :-). Už hezky řádí, směje se, brebentí, občas i huláká a vydává různé zvuky. Nejvíc mi povídá ráno, když se vzbudí, třeba v 6 hodin, no, občas "až" v 7. Hračky už si sám chytá do rukou, všechno si cpe do pusy a pořádně to napouští slinama. Nejvíc si ale do pusy cpe prsty, začal si ukazováčkem projíždět dásně, tak možná, že už se chystají zoubky. Zatím jsem žádný neobjevila, ale to neznamená, že ho dásně nemůžou bolet. Pak zjistil, že cucat si prsty je fajn a zůstal u toho. Většina dětí si cucá palec, ale on má nejraději ukazováček a prostředníček, nejlépe oba najednou. Také už si hezky přitahuje nohy na břicho a chytá se za kolena a už i za palce u nohou. Myslím, že nebude dlouho trvat a nacpe si do pusy i ty nohy. Přetáčí se na bok, zatím jenom na levý, doprava mu to ještě nejde, ale snaží se. A začíná se mu líbit na bříšku, asi zjistil, že tak lépe všude vidí. Nejraději tak kouká na televizi.

Takhle si hraje s chrastítkama...

Takhle se přetáčí na bok...

A takovýhle kámoši jsou s Krtečkem... :-)

Poloha na bříšku a pasení koníků je kapitola sama pro sebe. Paní doktorka nás poslala na rehabilitaci, protože i když krásně drží hlavu nahoře, tak se neopíral o ručičky. Měl je pořád ve vzduchu a dělal letadlo. Tak jsme byli na rehabilitaci a tam mi paní doktorka řekla, že to, co teď na tom břiše dělá (to mu byly 3 měsíce a týden), odpovídá 6-ti týdennímu miminku. Prý má slabé břišní svaly a dokud je neposílí, tak se na tom břiše o ručičky neopře. Naučila mě jeden cvik (podle Vojtovy metody), který s ním doma cvičím. Ze začátku jsem u toho brečela s ním, protože mi to připadalo, jako bych ho trápila. Vím, že to je pro jeho dobro a opravdu jsem to dodržovala a cvičila 4x denně. Minulý týden jsme byli na kontrole a paní doktorka mi potvrdila, že se zlepšil, což já jsem si sama myslela. Ruce si tam sice pořád sám nedával, ale když jsem mu je tam dala já, tak už je tam chvíli udržel. Přidala nám druhý cvik a prý je to na dobré cestě. Prý je Vašík šikovné dítě, že je vidět, jak chce a že se to určitě naučí. Naopak říkala, že třeba to, jak se už chytá za svoje nohy, odpovídá půlročnímu dítěti. Takže poctivě cvičíme a poslední dobou už si tam ty ruce občas i dá sám, tak jsem ráda, že to "trápení" aspoň vede k dobrým výsledkům.

Mámo, co po mě pořád chceš? Koukej, jak už to umím :-)

Také očkování Venda snáší naprosto úžasně. Má za sebou už 3 dávky Hexa vakcíny a 2 dávky Prevenaru proti pneumokokům. Pokaždé jen trochu zapláče, když dostane injekci, ale než ho stihnu pochovat, tak už nebrečí. Reakci měl jenom jednou na ten první Prevenar, to měl lehce zvýšenou teplotu. Jinak všechno v pohodě.

Momentálně ho trápí první rýma a má i trochu takový ochraptělý hlas. Asi ho nakazil tatínek a i když spí v obýváku, tak jsme Vašíka neubránili. V sobotu v noci začal chrčet a budil se na jídlo asi 4x, což bylo snad nejvíc krát od narození. Včera už se mu přes den u nosu začaly dělat bubliny a večer vůbec nechtěl (nebo spíš asi nemohl) usnout, protože se mu zřejmě špatně dýchalo. Tak došlo k tomu, že jsme mu museli nos vysát odsávačkou na vysavač. Poprvé jsem to obrečela s ním, protože mi to přišlo neuvěřitelně drastické, ale pravda je, že během vteřin měl prázdný nos a viditelně se mu ulevilo. Pak hned usnul. Jenže za hodinu byl zase vzhůru a měl hlad. Od půlnoci jsem si ho pak nechala u sebe v posteli, protože se budil každou chvíli a vyžadoval dudlíka, tak abych nemusela pořád vstávat k postýlce, bylo to pro mě takhle jednodušší. Ale vůbec jsem se nevyspala, jak pořád chrčel, chrápal, budil se, brečel, jedl. V pondělí a včera už byly noci celkem normální, vzbudil se na jídlo 2x, ale párkrát jsem mu musela podat dudlíka, když zakňoural. V pondělí jsem mu v lékárně koupila sprej s mořskou vodou Stérimar, což mu snad ten nos také trochu pročistí, aby se mu lépe dýchalo. Máte někdo zkušenost a radu, jak toho malého chudáčka té rýmy co nejdříve zbavit?

V den, kdy byly Vašíkovi 4 měsíce, dostal ochutnat první mrkvičku. Bylo vidět, že mu chutná, jen se musel naučit pracovat se lžičkou. Ze začátku se jí spíš snažil sát než aby si z ní vzal jídlo. Druhý den už mu to šlo víc a další den zase. Třetí den dostal bramboru, za další 2 dny dýni. Ta mu chutnala, tak jí dostal 3x a asi by snědl i mističku se lžičkou, vůbec si to nechtěl nechat vzít. O víkendu ochutnal špenát a ten mu zatím chutná asi nejméně. Sní to, ale není tak nadšený. Asi by to možná bylo lepší s bramborou, tak to zkusím příště. Včera ochutnal už i pár soust banánu na špičku lžičky a asi ho překvapilo, že poprvé v životě měl něco, co nebylo teplé, ale také mu chutnal. Je to takový malý Otesánek, sní všechno :-).

První mrkvička...

První špenát...

Také jsme byli na vítání občánků. abych řekla pravdu, čekala jsem od té akce trochu víc. Bylo to takové "šup šup", bába s dědkem zahráli na buben a na flétnu (kterou mimochodem Vašík asi nemá rád, protože vždycky, když spustila flétna, spustil řev i on), děti dostaly šerpu a hotovo. Myslela jsem, že to bývá takové důstojnější. No, nevadí, i tak jsem ráda, že jsme tam byli. Oficiální fotky ještě nejsou, tak jí sem dodám později.

Tak to jsou zhruba všechny novinky z poslední doby. A co se týče mě, já jsem konečně minulý týden byla na rehabilitaci s tou svojí kostrčí, kde mě slečna pořádně promačkala, odblokovala, uvolnila, promasírovala a musím říct, že se to snad zlepšuje. Sice pomalu, ale opravdu je to lepší. Hurá, po 4 měsících možná budu i normálně sedět :-)

Jinak všem přeji krásné adventní dny a veselé Vánoce. Další článek asi bude už vánoční a snad ho stihnu ještě v tomto roce :-).