Ty máš ale velké břicho...

Ukončila jsem 12. týden a ani náhodou už těhotenství neschovám. Ne, že bych ho chtěla tajit, to vůbec ne, jsem na svoje bříško náležitě hrdá! Ale lidé, kteří to dosud nevěděli (např. někteří kolegové v práci), se mě ptají... Už to asi nevypadá, že bych se přejedla nebo že bych byla tlustá. A pak, když zjistí, že jsem teprve ve 3. měsíci, tak se diví, že mám teda ale docela velké břicho a že by odhadovali, že už jsem dál. A já odpovídám, že asi budeme mít velké dítě. No jo, to bude asi nejspíš pravda a miminko nám to dává najevo od samého začátku. 

Manžel mi říká, že to břicho není mimino, ale žaludek. Že to mám určitě z toho, jak pořád jím :-). Nebo taky usoudil, že jak jsem dlouhým ležením přišla o veškeré svaly, tak mi to břicho prostě leze víc ven, protože ho žádné svaly nedrží. To je také dost možné. I já si myslím, že je to břicho celkem velké, že na většině žen ve 3., někdy i 4. nebo 5. měsíci těhotenství někdy ani nejde poznat. Možná i záleží na tom, jak je která žena hubená. Takže na mě je to prostě vidět už od začátku 3. měsíce. A já jsem ráda. Alespoň vím, že tam miminko pěkně roste. Ještě, kdybych už ho tak cítila, to bych si už moc přála...

Konec 12. týdne 

Jak je vidět na fotce, už jsem si musela pořídit těhotenské kalhoty, resp. legíny. Obyčejné už mi vadily, protože guma na břiše mě škrtila. O normálních kalhotách a džínách ani nemluvím, to jsem ani nezkoušela. Strávila jsem 3 měsíce v legínách a teď už ani to nešlo. Jde v nich ještě třeba někam jít, ale nejde v nich sedět, to už potřebuju ten volný "pupek" až nahoru. Co nevidět budu muset na nákupy znovu, protože jedny mi nestačí :-)

Konec I. trimestru...

Už je to tak, zítra končím 12. týden. Ani se mi tomu nechce nějak věřit. Na to, že jsem ho strávila doma s problémama a počítala každý den, tak to docela uteklo. Doufejme, že tu nejnáročnější a nejdůležitější část těhotenství mám za sebou a teď už bude jen lépe!

Dnes jsme byli s manželem na velkém ultrazvuku, který se dělá na konci prvního trimestru. V noci jsem moc nespala, pořád jsem se budila, byla jsem z toho nervózní. Sice jsem se uklidňovala tím, že všechno bude v pořádku, ale i tak se mi na mysl vkrádaly myšlenky, co kdyby byl nějaký problém. Teď už si moc neumím představit, že by se mělo něco stát. Už je to dlouho, co mám miminko u sebe, už mi roste břicho a už jsme viděli, že vypadá jako malinkatý človíček... už je prostě naše a my ho nedáme!

Dnes jsme byli objednaní k Apolináři na 10:15 a vyrazili jsme celkem včas. Všude byly kolony a samá červená na semaforu. Byla jsem dost nervózní, abychom to stihli. Nakonec mě v 10:10 manžel vysadil před vchodem, abych stihla jít ještě na záchod a jel zaparkovat. Už jsem viděla, jak to nestihneme a sama jsem tam jít nechtěla. Nakonec přiběhl přesně na čas, ale když jsme přišli na oddělení ultrazvuku, byla tam neuvěřitelně plná čekárna. Nahlásila jsem se na recepci, poslali mě na změření tlaku, to bylo hned. A pak jsme si měli sednout před vyšetřovnu č. 1 a čekat, až si mě zavolají. Tak jsem čekali. A čekali. Asi hodinu a půl. Měla jsem hlad a začínalo mi být špatně. Naštěstí jsem měla aspoň pití. Manžel přemýšlel, jestli má jít prodloužit parkování nebo jestli to stihneme. Nešel a nestihli jsme to. Už jsme se smiřovali s pokutou nebo s odtažením auta, když na nás konečně přišla řada.

Ordinace to byla pěkná, velká a dokonce vedle lehátka, kde jsem ležela já, měli připravené křeslo pro doprovod. Takže manžel si tam pěkně mohl sednout, aby dobře viděl na obrazovku. Konečně to byl už ultrazvuk přes břicho a ne ten vnitřní. Miminko bylo krásně vidět, hezky si tam hovělo se založenýma rukama na prsou. Pak se začalo hýbat a pak doktor říkal, jak si tam pěkně hopká :-). Ukázalo se nám hezky z profilu a už jenom ho vidět, to pro mě byl zase tak nádherný pocit, že ho ani nedokážu popsat. Pan doktor ho změřil a od hlavičky k zadečku mělo už 5,8 cm. Krásně za těch 14 dní vyrostlo. Pak mi popsal, kde můžu vidět černý pruh okolo míchy a že je slabounký, tudíž to znamená, že riziko na případný Downův syndrom by tam být nemělo. Potom koukal ještě na hlavičku, asi na mozek a pak nám řekl, že tam žádné vrozené vady nevidí Pak ještě počítali s doktorkou nějaká další rizika z toho, co naměřili při mých odběrech krve a všechno vyšlo dobře. Na závěr mi vytiskl fotku a zprávu a mohli jsme odejít. Strašně se mi ulevilo a byla jsem šťastná, že to tak dobře dopadlo :-). Ani nás nenapadlo se zeptat, jestli už by bylo poznat pohlaví miminka, na to jsem si ani nevzpomněla. Důležité bylo, že je zdravé. A navíc, stejně k nám leželo bokem, takže by to podle mě ani vidět nebylo. Když jsme vyšli z ordinace, tak jsme si ani nestihli dát s manželem pusu, on běžel k autu a já na záchod a zaplatit tu fotku. Pak mě vyzvedl před vchodem do nemocnice a dokonce jsme tam ani tu pokutu neměli.

Miminko 22.1.2015 - jak si tam krásně spinká...

A tady pěkně vidíme jeho profil...

No, bylo to kouzelné, pořád vidím, jak se tam to miminko mrskalo. Asi mi teď bude dobře... myslím, že psychicky určitě. A fyzicky snad také. Jen kdyby přešlo to svědění! Jo, abych nezapomněla, včera jsem poprvé vyrazila na těhotenskou jogu a bylo to moc fajn. Po 3 měsících jsem se zase krásně protáhla a prodýchala. Příští týden už mám v plánu jít dvakrát a ráda bych už zase zkusila i Heat. Půjde to pomalu, ale nějak začít musím. Síla a fyzička budou potřeba, břicho už je pěkně vidět a bude čím dál tím větší. A také už jsem za tento týden kilo přibrala, tak snad se už konečně moje hubnutí zastavilo.

A zase v posteli...

Plán byl naprosto jiný. V plánu bylo jít cvičit, dostat se pomalu do formy a konečně si začít užívat těhotenství, jak se patří. Ale přece jsem si nemyslela, že bych chvíli mohla nemít nějaký problém či potíže, že mi prostě nic nebude a budu konečně šťastná. Omyl, to bych pochopitelně nebyla já.

V úterý během odpoledne jsem začala kašlat a večer přišla zimnice a teplota. Manžel byl nemocný od neděle, měl teplotu 2 dny, občas zakašlal, ale už v to úterý mu bylo v podstatě dobře. Jenže on si mohl dát Coldrex apod. Nicméně jsem i tak předpokládala, že za 2 dny mi bude dobře. Další omyl. V noci jsem se párkrát propotila, ale ráno už jsem teplotu neměla a bylo mi lépe. Ale kašel se začal zintenzivňovat. Ve čtvrtek ráno jsem šla na kontrolní odběry kvůli játrům, tak jsem se rovnou zastavila u doktorky kvůli tomu kašli. Poslechla si mě a řekla, že to trochu ševelí na průduškách, že mám být v teple a v klidu, že mi ale nechce dávat žádné léky. A prý si mám koupit jitrocelový sirup a čaj na průdušky, nic jiného prý nemůžu. Ale divili byste se, jaký je problém vybrat i ten čaj. V lékárně měli asi 3 druhy, ale na dvou bylo napsáno, že ho kvůli něčemu těhotné nesmějí. Nakonec jsme vybrali a hned jak jsem přijela domů, uvařila jsem si čaj, zalezla do postele a dala si sirup. Během dne jsem kašlala víc, začala mě bolet i hlava a oči, takže bylo jasné, že přijde i rýma. Ta se spustila až v pátek a tak se mi konečně začalo ulevovat. I tak je tohle brnkačka, proti těm játrům a svědění. To bylo úmorné a nebralo to konce. Tohle vím, že prostě za pár dní přejde.

Bohužel včera odpoledne ale k velkému překvapení přišlo opět svědění (celkem intentzivní). Nechápu proč, vůbec mě nenapadá, z čeho. Jedla jsem jako jindy, nic zvláštního jsem neměla. Jediné, co piju navíc, je ten čaj a sirup. Tak jsem s tím hned přestala. Přitom ráno, když jsem volala na výsledky z těch odběrů, mi doktorka říkala, že je to velmi pozitivní, že hodnoty pořád klesají. Dokonce dvě z těch čtyřech, že už jsou prý v normě (sice na horní hranici, ale v normě). Tak proč mě to proboha zase svědí?! Souvisí to teda vůbec s játrama :-(?

Dneska je sobota, rýma je v plném proudu, hlava stále bolí, ale kašel vypadá lepší. Svědění je také trochu lepší než včera večer, ale drbu se pořád. Už se raději nebudu na nic těšit a nebudu si nic plánovat. Stejně je všechno nakonec úplně jinak...

Už na to mám papíry

V pondělí 12.1. jsem ráno byla na gynekologii na odběrech. Musela jsem zase být nalačno, což mi dělá největší problém. Z hladu je mi špatně a slabo. Ale se svačinou v kabelce, abych se hned potom mohla najíst, jsem to zvládla. 

U pana doktora jsem nebyla, všechno tentokrát obstarala sestřička. Bohužel to byla jiná sestřička, než se kterou jsem se ve čtvrtek domlouvala a která mi připravovala žádanku. Která věděla, že na screening jdu k Apolináři a že mi na to nemusí brát krev. Která věděla, že mi má nabrat i kontrolní jaterní odběry. A tak jsem to musela sestřičce vysvětlovat znovu, když mi začala vnucovat screening za 1000 Kč a začala ho vychvalovat. Z hladu jsem neměla sílu a tak jsem jí nechala vypovídat. Pak jsem jí řekla, že to už mám domluvené u Apolináře. Když mi brala jenom 2 zkumavky krve, zeptala jsem se, jestli počítá s těmi jaterními testy. Nevěděla, o čem mluvím a tvrdila, že tyhle odběry nedělají, tak jsem jí vysvětlila, že to má v žádance od minula zaškrtnuté, že to pan doktor chtěl. Nakonec řekla, že by 2 zkumavky měly stačit. To jsem zvědavá. A prý když mi nebudou volat, tak bude vše v pořádku. Už je to 5 dní a nikdo nevolal, tak snad je všechno dobré.

Obal na průkazku

Potom mi donesla reklamní balíček, kde bylo spoustu reklamních letáčků, vzorků a nějaký časopis o šťastném miminku. Pak mi začala vypisovat těhotenskou průkazku. Zase rodinné anamnézy, kdo to má pořád dokola opakovat? Asi si udělám nějaký papír, kam si to všechno sepíšu a při každé návštěvě u doktora jim to budu rovnou předkládat. Už jsem to měla udělat asi dávno. Tohle mě vážně nebaví. Pak mi ukázala, jaká všechna razítka si mám v průběhu těhotenství do průkazky opatřit, tzn. zubař, obvodní lékař a EKG. Potom mi stanovila termín porodu na 7. srpna, přesně jak jsem předpokládala. Nakonec mě varovala, že si mám dávat pozor na pády, nemám jezdit na kole a lyžovat (kdo by to řekl?). Jinak lehký pohyb a cvičení že můžu. Tím mi nahrála, protože zrovna kvůli těhotenskému cvičení jsem jí chtěla požádat o potvrzení, že cvičit můžu. Naštěstí už v ordinaci byl pan doktor, tak jsme mu to šly říct a on mi do průkazky dal razítko a napsal doporučení na těhotenské cvičení. 

Po půl hodině jsem z ordinace odešla, šťastná, že se můžu najíst, ale také šťastná, že už na těhotenství mám doklad a že už konečně můžu jít cvičit. Vyloženě jsem se těšila, že už bude mnohem lépe. Svědění už tou dobou bylo zhruba týden skoro dobré a začínala jsem se cítit lépe. Už jsem vážně chtěla jít cvičit, abych se konečně začala alespoň lehce protahovat. Naplánovala jsem si to na středu a začala se těšit jak malá holka...

Kontrola u gynekologa

Dnes jsme byli s manželem u mého obvodního gynekologa, kde jsem se měla hlásit s propustkou z CARu od Apolináře. Už od včerejška jsem byla trochu nervózní, v noci jsem se neustále budila. Ráno jsem se pořádně nasnídala, abych vydržela, ale pro jistotu jsem si s sebou vzala banán. Než jsme vyjeli, tak jsem se zvážila, protože jsem předpokládala, že by to pana doktora mohlo zajímat. Měla jsem o 4 kg méně než když jsem šla na IVF. Už teda o 3,5 kg méně jsem měla, když jsme se vrátila domů z nemocnice, ale překvapuje mě, že i když hodně jím, tak hubnu dál. Asi přicházím o všechny svaly, jak už 2 měsíce skoro pořád jen ležím :-(.

Když jsme přijeli k doktorovi, vzal nás hned. Předložila jsem mu štos lékařských zpráv, které jsem si pro něj připravila. Všechny zprávy od Apolináře, z hospitalizace v nemocnici a všechny zprávy s jaterními testy. Pan doktor se podíval na výsledky jen z posledních odběrů a ani si nepřečetl propouštěcí zprávu od Apolináře. Pak mi všechny papíry vrátil, že je nechce. Zeptal se mě jen, kdy byl embryotransfer a kdy jsem měla poslední menstruaci. Pak se mě zeptal, jestli mám nějaké potíže, tak jsem řekla, že mě už pár dní pobolívá břicho, na to mi řekl, že by bylo divné, kdyby mě nebolelo. Pak jsem řekla, že mám potíže se zácpou a on na to, že to k tomu patří. Pak jsem řekla, že mě posledních pár dní trápí svědění a pálení v pochvě a bolest při sexu. Prohlédl mě a řekl, že to vypadá opravdu na kvasinky, ale nic dramatického. Že prý se jim tam v těhotenství daří, že jsou tam rády. Tak jsem dostala nějaké globulky a laktobacily, které si mám na noc zavádět. Manžel celou dobu neřekl ani slovo, asi dělal, že tam není :-). Ale byla jsem ráda, že tam se mnou byl!

Pak jsme šli na ultrazvuk. Překvapilo mě, že mi stále dělal ten vnitřní. Vaječníky už jsou prý v normálu, ale prý mám zakloněnou dělohu, která se ale údajně časem narovná. Pak zamířil ultrazvukem na miminko a byl už tam takový malinký človíček. Měří 3,5 cm. Hlavička, tělíčko, ručičky i nožičky byly jasně vidět. Srdíčko také pěkně tlouklo. Bylo to krásné, až mě to dojalo a musela jsem zamáčknout slzu. Vlastně mě udivilo, že jsem se nerozbrečela úplně. Hned jsem pana doktora poprosila, jestli mi udělá fotku, tak řekl, že za peníze všechno. Já jsem si postěžovala, že ještě žádnou nemám, že ji u Apolináře asi nedělají, tak se divil. A rovnou mi udělal dvě, jsou tedy skoro stejné, jedna je jen trochu víc rozmazaná. Ale je to krásné. Od toho dopoledne si jí pořád prohlížím :-).

Naše miminko, 9+6 tt.

Pak mi pan doktor rozplánoval kontroly a ultrazvuky a poslal mě za sestřičkou, kde jsem se měla objednat na krevní odběry a domluvit se na těhotenskou průkazku. Na odběry mám přijít v pondělí a prý mě čeká nějaké čtvrthodinové povídání a zřejmě dostanu i tu průkazku. Mám mít s sebou svačinu, abych se po odběrech najedla. To mě rozesmálo, jak na to myslí dopředu. Ale vzala bych si jí tak jako tak, už dneska jsem byla vybavená.

Co se týče toho, jestli mám pořád zůstávat doma, tak jsme se dohodli, že počkáme na výsledky z těch odběrů a potom ze screeningu a pak se domluvíme. Ptala jsem se i na cvičení, jestli můžu začít něco dělat, tak říkal, že lehké protahování, cvičení na míči a nějaké těhotenské cvičení by mělo být v pohodě. Tak hned příští týden vyrazím. Už se těším., hrozně mi to chybí.

Dneska se mi znatelně ulevilo a jsem ráda, že se miminko má čile k světu a podle pana doktora je všechno na dobré cestě. Tak třeba se už dneska i lépe vyspím. Svědění se také malinko lepší, nechci to zakřiknout, ale už druhý den cítím zlepšení. Tak snad to vydrží a bude se to lepšit i dál...

Bříško už asi roste...

Máme tu nový rok. Já jsem stále doma. Už 2 měsíce. Ale nevydržím už ležet celou dobu, nicméně snad už to není tak potřeba. Stále se ale mám šetřit a mám být v klidu. Tak posedávám a polehávám. Dokonce jsem začala lehce pracovat, jen z domova. Do práce mě doktorka nepustí a nesmím se stresovat a ničím se nervovat. Tak jsem musela slíbit, že mám klidnou práci a nic mě stresovat nebude. Snažím se to celkově dodržovat. Už bych ale chtěla začít být veselá a chtěla bych se smát. Abychom měli veselé miminko. Jenže k tomu potřebuju, aby se mi srovnala játra a já si mohla těhotenství naplno užívat, chodit ven a bavit se. A ne se jen zběsile drbat. Chudák miminko už se určitě musí drbat taky :-(.

Blíží se konec 10. týdne těhotenství. Už pár dní mě pobolívá břicho. Snad je to v pořádku a bolí to, protože miminko roste a v břiše se to roztahuje. Břicho už zřejmě malinko roste. Nejdřív jsem si myslela, že jsem pěkně nafouklá, jelikož mám problém se zácpou. Ale když se mi podaří se vyprázdnit, břicho ale nesplaskne. Večer je stejné jako ráno, do rána také nesplaskne. Vypadám, jako kdybych měla pořádný špek. Ale já jsem na ten špek ohromě hrdá, protože vím, že nejsem tlustá, ale že už to bude "ono". Ve čtvrtek jdu na gynekologii na kontrolu, tak strašně moc doufám, že všechno bude v pořádku a že miminko krásně roste. 

10. týden těhotenství