Konec 4. měsíce

Tak se pomalu blíží konec 4. měsíce, začínám 18. týden. Moc tomu počítání nerozumím, když se to počítá, že měsíc jsou 4 týdny, tak těhotenství vychází na 10 lunárních měsíců. Pokud počítáte klasických 9 měsíců, tak 4. měsíc končí snad 17+6 tt (jsem se dočetla na internetu). 

Tento týden jsem začala mít lepší, pozitivnější náladu. Minulý pátek jsem měla možnost zkonzultovat svůj momentální stav s jedním panem doktorem u Apolináře a jeho stanovisko mě mírně šokovalo, ale zároveň uklidnilo. Podle něj diagnóza, kterou mi stanovil můj doktor (placenta dole, tzv. vcestné lůžko), prý v 16. týdnu neexistuje a je to naprostý nesmysl. Že je velmi pravděpodobné, že se placenta posune ještě kamkoliv a že tenhle problém nastává zhruba někdy kolem 30. týdne, to už je větší pravděpodobnost, že tam ta placenta zůstane, protože už se nemá kam posunout. Také mi řekl, že klidový režim nemá na těhotenství žádný vliv, že pokud má žena potratit, tak potratí, i když bude doma ležet. Do 24. týdne, než dítě začne být života schopné, je to všechno prý v rukou božích a nikdo s tím nic neudělá. Samozřejmě pokud bych krvácela, je to něco jiného a klid by mi také doporučil, ale většinou prý stačí 3 dny, max. týden, pokud bych se necítila dobře. Ale určitě ne měsíc. Když jsem si postěžovala, že za ty 3 týdny, co doma odpočívám (a nepočítám ty 3 měsíce předtím), už mě všechno bolí a záda mám přeleželá, řekl, že se ani nediví a že to je nesmysl. Lehké těhotenské cvičení mi dovolil a vlastně prý můžu všechno, na co se budu cítit a pokud bych krvácela, tak prostě přestanu. Také mě objednal na 2. velký ultrazvuk na 22. týden. Naštěstí to vyšlo tak, že se manžel akorát  vrátí z hor a budeme tam moci jít společně.

Tento čtvrtek 26.2. (zase to číslo 26!) jsem byla na kontrole u svého gynekologa, kdy mi měl zkontrolovat placentu a zároveň to měla být klasická těhotenská poradna - změření tlaku, kontrola moči a ultrazvuk. Těšila jsem se, až zase našeho mrňouska uvidíme a s placentou už jsem si nedělala takovou hlavu. Pan doktor se zeptal, jak mi je, řekla jsem, že mám akorát bolesti břicha a že mě tam dost píchá, jinak že špinění přešlo už třetí den a od té doby je to v pořádku a že se jinak cítím dobře. Když jsem se položila na lehátko, prohmatal mi břicho, konstatoval, že děloha se tam pěkně rýsuje a to, co mě bolí, že jsou všechno vazy, jak se to tam rozpíná. To, že mě bolí podle mě vaječníky a močový měchýř nijak nekomentoval, jen řekl, že to k tomu patří. Dobře, nebudu to tedy řešit, stejně už jsem si na tu bolest tak nějak zvykla. Pak konečně pustil ultrazvuk a naše miminko si tam krásně spinkalo na zádech, takže bokem k sondě. Srdíčko mu tlouklo, nožičkama si kopalo u zadečku, jinak klídek a pohoda, žádné kotrmelce nám nepředvedlo. A jak leželo bokem a ještě tam mělo ty nožičky, tak bohužel nebylo vidět, jestli je to holčička nebo chlapeček. Asi si máme trhnout nohou a má nám to být jedno :-). A nám to jedno je. Hlavně, aby bylo miminko zdravé. A já už konečně také... 

Naše miminko 26.2.2015 - 17. tt.

Co se týče placenty, tak se prý posunula výš a podle pana doktora by se měla sunout dál a nakonec by nemusel být žádný problém. Lehké protahovací cvičení mi také dovolil, jen prý nemám chodit nikam skákat. Zatím se mám šetřit a zvykat si pomalu. Sex nám také dovolil, ale opatrně. Objednal mě za měsíc, ale já mu řekla, že jdu na ultrazvuk zase k Apolináři, tak k němu mám přijít prý jen s výsledkem a na změření tlaku a donést moč.

Nerada bych to zakřikla, ale teď to tedy vypadá, že žádný problém není a všechno mám dovolené. S tím, že všeho s mírou a nic nepřehánět. Asi všechno podle sebe, jak a na co se budu cítit. Tak že by se konečně začalo všechno lepšit? No... uvidíme, co přijde zítra. Už si raději žádné naděje nedělám. Ale chtěla bych věřit, že to nejhorší už máme za sebou a teď už bude jen dobře!

Trochu splínu...

Když jsem dnes ráno začínala pracovat, otevřela jsem počítač a diář, tak jsem zjistila, že je den, kdy umřela moje maminka. Už je to 27 let. Téměř celý můj život. Nikdy jsem to moc neřešila, ale dneska mě to asi vzalo trochu víc než jindy. To asi způsobily moje hormony. A napadlo mě, že teď budu sama matkou a že vlastně nemám žádný vzor. I když se mi hodně lidí snažilo celý život mámu nahradit, ať už táta a babička, kteří mě vychovávali nebo i moje teta, tak mámu mi stejně nikdo plnohodnotně nahradit nedokázal a nedokáže. Mámu má člověk prostě jen jednu. A já si ji skoro nepmatuju a nevím, jaké to je, mámu mít. Natož sama mámou být. Co bych někdy dala za to, abych jí tu měla, aspoň v některých chvílích. Třeba zrovna teď, když prožívám své první těhotenství. Takhle můžu jen doufat, že jsem si od těch všech lidí v mém okolí vzala jen to nejlepší, co jsem si nemohla vzít od své mámy a budu to umět správně "aplikovat" i na svoje dítě. 

Už mě párkrát napadlo, jestli to dokážu. Jestli dokážu/dokážeme být dobří rodiče a dokážeme naše dítě správně vychovat. Ale co to je správně? Dneska je to vážně hodně těžké, obzvlášť v téhle moderní době, kdy vás masírují reklamy a "správné postupy" ze všech stran, i u doktora mi od raného stádia těhotenství vnucijí příručky na těhotenství a na výchovu dítěte, všichni kolem mají spoustu rad a zkušeností a vy nevíte, co z toho si vybrat, co z toho je opravdu to správné... Já se snažím si vždycky vybrat to, co mi zní v tu chvíli nejlogičtěji a pro mě v tu chvíli nejpříjemněji. A myslím, tedy alespoň teď si to myslím, že to tak budu dělat i s dítětem. Manuál stejně neexistuje. Každé dítě je originál a tím, že si přečtu 10 knih, si nepomůžu, protože v každé knize se doporučuje něco jiného a každý má jiný názor. A kdo vám zaručí, že zrovna tohle je správně? Nikdo. Budu si muset všechno sama vyzkoušet, třeba udělat i nějaké chyby, protože právě chybama se člověk učí, ale jsem přesvědčená, že nakonec ten správný způsob najdeme. 

Jen si říkám, že celkově ve mě dnešní doba budí dojem, že vychovat z malého miminka slušného člověka, je dneska nadlidský výkon. Ale my to s manželem zvládneme, popereme se s tím jako se vším, co už máme za sebou... A naše dítě by mělo být lev a už od začátku bojuje s námi. Bude to určitě silný jedinec, já věřím, že jo. A také bych už pomalu chtěla věřit tomu, že se mi splní mé největší přání... mít rodinu, kterou já jsem z nějakého nepochopitelného důvodu mít nemohla. Teď nemluvím o širokém příbuzenstvu, ale myslím tím rodinu jako takovou - máma, táta a děti. 

Mami, někdy mi opravdu chybíš... a i když nejsem věřící, tak věřím tomu, že odněkud mě pozoruješ a držíš mi palce!

Čas se vleče a chutě útočí...

Už zase ležím skoro 2 týdny... Sice ty dny probíhaly celkem v klidu, špinění přešlo za 2 dny, tak jsem se uklidnila, většinu času jsem strávila v posteli, chvílemi na sedačce v polosedu či pololehu. Kromě toho, že už nevím, jak bych si lehla nebo sedla, tak se cítím dobře. O to hůře se mi leží, protože mám pocit, že mi nic není. Ale kvůli miminku se opravdu snažím to dodržovat a většinu času ležím, abych nezačala krvácet a nemusela pak ležet v nemocnici. Přiznám se ale, že se občas jdu kousek projít, např. do lékárny nebo pro ovoce k vietnamci, což mám asi tak 100 m, no dobře, možná 200 m. To vážně musím, tak snad mi to nijak neublíží. Ještě 14 dní a čeká mě kontrola s ultrazvukem. Zatím věřím, že se placenta sama posune a že zase bude dobře. Pořád si ale neumím představit, že bych měla ležet až do srpna. Moje tělo už je teď celkem zničené, bolí mě záda, brní mi kostrč a bojuju se zácpou, která je samozřejmě ještě horší, když se nehýbu. A za dalších skoro 6 měsíců ležení si svoje tělo raději nepředstavuju. Já prostě potřebuju pohyb. Bez něj jen slábnu a ubývá mi síla. A já přece budu potřebovat sílu, za chvíli budu mít už velký buben a také budu muset mít sílu na samotný porod. 

15. týden

A další věc, fakt bych chtěla jíst, na co mám chuť. Proto se také potřebuju hýbat, abych netloustla víc, než je nutné. Nemám na mysli to, že bych si šla třeba zaběhat, myslím obyčejnou chůzi, občas někam jít nebo se jít protáhnout na tu těhotenskou jogu, to by mi dělalo stoprocentně dobře. Bohužel, teď nejde nic z toho. I když mě to hodně trápí a mám chvíle, kdy jsem z toho smutná a závidím těm maminkám, které mohou dělat všechno, jako normálně, tak se i tak snažím už si těhotenství alespoň trochu užívat. Bříško už je dost kulaté a tak mám radost pokaždé, když projdu kolem zrcadla a podívám se na sebe. Týden od týdne je vidět, jak miminko pěkně roste. A já s ním. Dělá mi radost, když si jen tak v klidu sedím u televize nebo u knihy a můžu si břicho hladit. Často u toho přemýšlím, jestli to miminko nějak vnímá nebo ještě ne, ale já věřím, že jo a chci mu tak dávat najevo, že to spolu přes to všechno zvládneme. Teď už prostě musíme. I za cenu toho, že bych musela opravdu celou dobu ležet... A už se hrozně moc těším, až ho ucítím já. Občas mám pocit, že cítím v břiše nějaké bublání nebo šimrání a i když bych si přála, aby to bylo miminko, tak to pořád asi spíš budou moje střeva...

Ještě bych se vrátila k tomu, že bych chtěla jíst, na co mám chuť. Vždycky jsem si myslela, že je nesmysl, jak všichni popisují, jak si dávají kyselé okurky a zapíjí je mlékem. Od začátku jsem kyselé okurky snad neměla. Ale tento týden to přišlo. Šla jsem si do kuchyně pro pomeranč, ale když jsme ho vzala do ruky, uvědomila jsem si, že na něj chuť vlastně nemám. Šla jsem tedy do ledničky, že si vyberu spíš nějakou zeleninu. A pak jsem zahlédla sklenici právě s kyselými okurkami. Chtěla jsem si dát jednu nebo dvě, ale nakonec jsme si nandala půl sklenice. Nešlo to ovládat. Zahučelo to do mě během chvilky a pak jsem dojedla i druhou půlku sklenice. Druhý den nic, to jsem zůstala u svých běžných potravin, jako rajčata, salátová okurka, pomeranč, někdy to obměním a dám si mandarinku, kiwi, jablko nebo banán. Občas si dám avokádo nebo papriku, ale to ne tak často. No a včera byl další den, kdy jsem opět snědla sklenici okurek. Nejde přestat, dokud v té sklenici není ani jedna. A klidně bych to zapila mlékem.

O mléce bych mohla psát zvlášť. To už trvá tak 14 dní, kdy piju mléko téměř na litry. Nevím, jestli mám nedostatek vápníku, že si o něj tělo říká nebo jestli jsou to zase jen ty chutě. Jogurty jím denně, takže s nedostatkem vápníku by snad neměl být problém. Každý den ale vypiju hrnek mléka, většinou tedy půllitrový. A co je divnější, mléko si ohřívám a piju teplé, což jsem nikdy ráda neměla. A ještě si do něj přidám lžičku medu a je to dokonalé. Tenhle týden jsem to ale dotáhla k dokonalosti. Kamarádka mi dala tip na Gravimilk. Je to "něco jako Sunar" pro děti, ale tohle je pro těhotné a kojící ženy a obsahuje to ještě nějaké vitamíny. Jinak je to samozřejmě slušná kalorická bomba. Dělají vanilkovou a čokoládovou příchuť. Pro mě byla jasná volba vanilková. A musím říct, že na tom teď docela ujíždím a jak to mám doma, nedokážu si denně hrnek nedat. Je to strašně dobré, můžu jen doporučit, kdo to neznáte ;-).

Chutě už zaútočily i na mě...

Jinak teda musím přiznat, že teď mám spíš období chutí na sladké (tedy kromě těch okurek). Počínaje tím mlékem, přes zmrzlinu až po tubičku kondenzovaného Piknik mléka, které vycucnu jako nic a vůbec mi nevadí, že je to tak příšerně sladké, že by stačilo jedno sousto. Dokud není tuba prázdná, tak nedokážu přestat. Tohle tláskání se ale samozřejmě začalo projevovat na mé váze. Jak jsem na začátku zhubla a měla o ty 4 kg méně (tj. 68 kg), než byla moje výchozí váha při otěhotnění (72 kg), tak teď už mám 3 kg zpátky. Dlouho jsem se držela na 69-70 kg, teď už mám 71 kg a jsem skoro tam, kde jsem byla na začátku. Ale to mi nepřijde špatné. Někdo přibere už za první trimestr třeba 5 kg, já jsem teď ve 4. měsíci a pořád kolem té své váhy. No, nerada bych to zakřikla, protože co není, může být a jestli budu takhle pokračovat, tak taky můžu skončit s 20 kg nahoře :-(.

Co je ale pozitivní, myslím, že už přešly ty stavy, kdy jsem pociťovala hlad a začínalo mi být špatně. Hlad sice mívám pořád často, ale už mi není tak špatně a chvíli i hladová vydržím. Ale fakt jen chvíli a musím vědět, že budu mít možnost se co nejdříve najíst... jako že už se třeba vaří oběd a že můžu těch pár minut počkat, aniž bych měla pocit, že budu zvracet. Takže myslím, že dělám pokroky :-)

Registrace do porodnice

Byl to boj! Uff... ale povedlo se :-)!

Naštěstí jsem byla včera prozíravá a vyzkoušela jsem si to s předstihem. Volné termíny otvírají a zobrazují pro všechny přesně v 8:00, takže jsem si představovala podobný boj, jako když se na vysoké přihlašují zkoušky. V 8:02 už tam ze 6 volných míst byla volná jen 2 a než počítač stihnul objednávku odeslat, tak už bylo pozdě, někdo mě předběhl. V 8:04 bylo po všem, všechna místa pryč. Totiž, abyste si nemysleli, že to bude jednoduché, u mě asi v žádném případě :-). Nedávno jsem si říkala, co když budou mít v srpnu zavřeno a budou třeba malovat? Moc jsem se nespletla. Mají teda jen menší kapacitu než normálně, protože na sále č. 1 budou od 1. srpna až do září probíhat stavební úpravy, tudíž bude v provozu pouze porodní sál č. 2 a míst k registraci je tedy 6. Plus 1, které je prý pro osobní registraci. 

To tam mají "jen" 2 porodní sály? A co když se nás tam sejde víc rodiček ve stejnou dobu? To budeme muset čekat než porodí ta před námi? Nebo mě prostě pošlou jinam, i když mám místo rezervované? Jak se tohle řeší? Napadá mě spoustu otázek a dost věcí mi není jasných a jsem zvědavá, jestli mi někdo bude schopný na ně dát odpověď...

Ale abych se vrátila tedy k dnešku. Rozhodla jsem se to nepodcenit a místo získat za každou cenu. V noci se mi o tom samozřejmě zdálo. Budíka jsem měla na půl 8, vstávala jsem, když manžel akorát odcházel do práce. Ptala jsem se ho, co když se to nepovede. Na to mi odpověděl, že si z toho nemám nic dělat, že stejně budu rodit v Ostrově nad Ohří, protože se chystáme jet ještě v červenci do Krušných hor na dětský tábor, jako každý rok. Já už tedy ne jako vedoucí, ale manžel mě nechce nechat doma samotnou, že by se o mě prý neměl kdo starat a zavazovat mi tkaničky :-). No, uvidíme, jak tohle dopadne a hlavně, co mi zdraví dovolí... Ale to jsem zase odbočila. 

Takže jsem si řekla, že si připravím všechny počítače, co doma máme. Tedy velký počítač a momentálně 2 notebooky. Na všech jsem se přihlásila do registračního systému, nastavila datum 7. srpna a čekala jsem. Měla jsem pochopitelně hlad, ale bála jsem se jít si udělat snídani, abych to náhodou neprošvihla. V 7:55 jsem to začala zkoušet, ale marně, termíny tam prostě nebyly. Podle mých hodin tam nebyly ještě ani v 8:01. Najednou tam ale naskočily, tak jsem zkusila současně na dvou počítačích objednávku odeslat, pro jistotu na různé časy. A hele, ono se povedlo obojí. Oba časy mi potvrdily smskou. Už jsem se chystala jeden smazat, ale přišla mi další sms, kde mi psali, že můj termín změnili na ten první čas. Teď mám v systému tedy 2 potvrzené objednávky, ale na stejný čas. Tak snad to normálně platí. Jsem ráda, že si můžu odškrtnout další položku na seznamu "co udělat před porodem". Ne, že bych nějaký seznam měla, ale těch povinností a úkolů je celkem dost, ač se to nezdá. Jen teď nevím, co s tím dál. Mám to na internetu v systému, ale zapíše mi to někdo do průkazky? Dostanu nějaké potvrzení, že tam to místo opravdu mám? Asi se tím nebudu zabývat a ono to nějak dopadne :-)

Na mě si nepřijdou :-)

Zpátky do reality...

Tak jsem to v minulém příspěvku asi vážně zakřikla :-(. Minulý týden byl vážně pohodový a asi jsem se neměla radovat předčasně. Ne, že bych věřila tomu, že za to můžou ty koupený dupačky, ale dneska jsem musela slíbit manželovi, že s takovýma věcma dám pokoj minimálně ještě do konce března a nebudu nic takového řešit.

Včera odpoledne jsem totiž začala špinit. Trochu mě to vyděsilo, protože od začátku těhotenství jsem nešpinila ani trochu. Říkala jsem si, že to třeba byla nějaká jednorázová zálěžitost spojená s tím, jak mám problém se zácpou, protože jsem to objevila zrovna, když jsem šla na záchod. Do večera ale trval růžový výtok. Byla jsem z toho špatná a moc mi nešlo to brát s nadhledem. Manžel mě uklidňoval, že to určitě nic nebude a že to zase nemám řešit. Celý večer jsem jen seděla, hladila si břicho a doufala, že miminko je v pořádku. Kupodivu jsem se v noci celkem vyspala, ač večer jsem vůbec nevěřila, že usnu. Bohužel, ale ráno to bylo stejné a tak jsme se s manželem domluvili, že raději zavolám k doktorovi. Neměla bych klid, dokud mi doktor nepotvrdí, že je miminko v pořádku. Tak jsem tam zavolala a sestřička mi řekla, že můžu rovnou přijít, ale musím to stihnout do 14:00. Manžel do 13:00 nemohl a já tam nechtěla jít sama. Pro případ, že by se nedej bože něco dělo, tak aby mě tam manžel mohl když tak křísit...

Přijeli jsem k doktorovi ve 13:30 a rovnou nás vzal. Manžel šel do ordinace se mnou. Pan doktor mě prohlédl a prý tam v tu chvíli žádnou krev neviděl. Pak mi udělal ultrazvuk, vnitřní i přes břicho. Byl takový opatrný, tentokrát nešlo úplně o miminko, tak ho ani neměřil. Jen se ujistil, že je v pořádku, zase se tam pěkně mrskalo a vypadalo spokojeně :-). Ale problém je údajně v tom, že mám nízko placentu, že zasahuje až k děložnímu hrdlu a překrvuje se to tam. A to že může způsobovat to špinění. Vážné to prý není, mělo by se to zhruba za měsíc srovnat a jak miminko poroste, měla by se placenta sama posunout výš. Dostala jsem na to Ascorutin (což je teda podle mě pouze vitamin C) a mám zase zklidnit hormon a opravdu dodržovat klidový režim. Do práce chodit nemám, pokud budu doma pracovat v naprostém klidu, tak to prý můžu. Na cvičení mám zapomenout a na sex také. Při této poznámce doktor soucitně kouknul na manžela, který se jen usmál. To všechno minimálně na ten měsíc, kdy by se to mělo srovnat.

Byla jsem ráda, že miminko je v pořádku, ale opět jsem zalitovala, že nemůžu mít chvíli klid. Už to ty předchozí 2 týdny vypadalo, že začínám zase pomalu normálně fungovat, že to postupně půjde, ale asi to u mě není tak jednoduché. A i když si myslím, že se cítím dobře, tak se musím prostě šetřit. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu malinkatému stvoření, které nosím. Takže bohužel zpátky do reality... a také zpátky do postele. Nevím, jestli jsem to o víkendu přehnala s návštěvama a s neustálým sezením, prakticky bez odpočinku a kvalitního spánku nebo jestli jsem to přehnala tím, že jsem si myslela, že když půjdu 2x týdně na půl dne do práce a 2x týdně si zarelaxovat na těhotenskou jogu, udělá mi to jen dobře nebo tím, že jsem už prostě odmítala ležet... Těžko říct, čím to je. To už je teď asi stejně jedno.

Jen ze mě asi prostě nebude ta aktivní budoucí máma, jak jsem si představovala. Alespoň ne zatím. Máma, která má bezproblémové těhotenství, užívá si ho, sportuje, pracuje a chodí ven mezi lidi, aby se doma nezbláznila...

Pohodový 13. týden...

Tento týden, tedy 13. týden mého těhotenství jsem si celkem užila. Cítila jsem se oproti předchozím týdnům mnohem lépe. Nerada bych to zakřikla, ale je to pravda. Ano, únava mi sice ještě zůstává a fyzička se zatím moc nezlepšuje, ale cítím se dobře. Za poslední 2 týdny jsem už byla i 3x na těhotenské joze a to mi vždycky zpříjemní náladu a hezky se protáhnu a prokrvím. A jakmile přešlo svědění, hned je to lepší. Už to trvá týden, tak doufám, že to ještě chvíli vydrží! Výsledky jaterních testů jsou zase lepší, tak už to snad příště bude úplně v normě. Už pomalu začínám zkoušet normálnější jídlo, už jsem měla asi dvakrát i kafe, samozřejmě bez kofeinu, ale na játra jsem ho nemohla vůbec. Nejhorší je, že mám opět nezvladatelnou chuť na čokoládu. Zatím se držím, ale přece jen už jsem ji neměla 3 měsíce! Jinak mám neustále hlad a mám pocit, že nedělám nic jiného, než jím. Ale zatím jsem pořád 3 kila v mínusu proti mé výchozí váze. Vzhledem k množství jídla, které sním, to ale moc nechápu :-).

Tento víkend jsem si dělala jen radost. Byli jsme na několika návštěvách, jak u příbuzných, tak u kamarádů. Vlastně také poprvé za ty 3 měsíce. Dala jsem si tu kávu, také třeba chleba s paštikou, housku s máslem, no a završila jsem to dneska hamburgerem u McDonalda. To byla bohužel také nezvladatelná chuť, tak jsem to zkusila risknout. Uvidíme, co to se mnou udělá... 

Moje sestřenice mi postupně odkládá věci po svých dětech, první várku už jsem dostala někdy loni na jaře a včera mi opět udělala radost, když mi dala druhou várku. Už se těším, až se těmi všemi věcičkami budu probírat. Také jsem od ní dostala dvoje těhotenské kalhoty, takové na doma, ale i to je potřeba a jsem za ně ráda. Jedny mi už skoro jsou a do druhých budu muset ještě trochu dorůst, dávám tomu tak 2 měsíce. Ještě jednou děkuju.

No a největší radost jsem si udělala dneska, když jsme byli s manželem na nákupu. Chodili jsme po Tescu, kupovali jídlo a najednou jsem procházela kolem regálů s dětským oblečením. Řekla jsem si, že tam jen lehce nakouknu... Byly to tak rozkošné věcičky a moje hormony se prostě ozvaly. Měla jsem pocit, že mi snad ukápne i slza. Měli tam samozřejmě modré a růžové, ale i bílé, šedivé a žluté kousky. Rozhodla jsem se, že si koupím alespoň malinkaté bílé ponožtičky, ty že se budou hodit vždycky. Už jsem byla skoro na odchodu, ale zahlédla jsem dupačky "Me to you". Mám tyhle medvídky v lásce už hrozně dlouho, od manžela jsem za všechny roky dostala několik malých a k promoci jsem dostala obrovského, snad skoro metrového medvěda. Letos jsem dostala "mítujácký" medvídkovský overal, do kterého když se zapnu, je mi nádherně teplo. No a tyhle dupačky, ty jsem tam prostě nemohla nechat! Jsou teda trochu silnější a vzhledem k plánovanému termínu porodu na srpen, by byly na malé miminko asi dost teplé, tak jsem koupila pro tříměsíční miminko, aby mu byly tak na podzim nebo v zimě. No a kdybychom náhodou měli to velké dítě, jak si všichni myslí, tak mu budou třeba hned v září nebo v říjnu. Takže jsem dupačky vzala i s ponožkami a šla jsem najít manžela. Přistihla jsem se, jak jdu po obchodě s úsměvem od ucha k uchu. Čekala jsem, že manžel mi to zakáže koupit nebo že si bude ťukat na hlavu, ale kupodivu se jen zasmál a když jsem mu řekla, že to tu nemůžu přece nechat, tak řekl, že mu to je jedno. A tak jsme pořídili první vlastní kousky do výbavičky pro naše miminko :-).

První dupačky pro naše mimi :-)

A dvoje mini ponožky...

Když jsme přijeli navečer domů, najedli jsme se a já jsem okamžitě vytuhla. Byl to sice fajn víkend, ale musím přiznat, že pro mě i dost náročný. Tak jsem si hodinku zdřímla a zase je mi fajn. A už mám ale pochopitelně zase hlad :-).