Když jsem dnes ráno začínala pracovat, otevřela jsem počítač a diář, tak jsem zjistila, že je den, kdy umřela moje maminka. Už je to 27 let. Téměř celý můj život. Nikdy jsem to moc neřešila, ale dneska mě to asi vzalo trochu víc než jindy. To asi způsobily moje hormony. A napadlo mě, že teď budu sama matkou a že vlastně nemám žádný vzor. I když se mi hodně lidí snažilo celý život mámu nahradit, ať už táta a babička, kteří mě vychovávali nebo i moje teta, tak mámu mi stejně nikdo plnohodnotně nahradit nedokázal a nedokáže. Mámu má člověk prostě jen jednu. A já si ji skoro nepmatuju a nevím, jaké to je, mámu mít. Natož sama mámou být. Co bych někdy dala za to, abych jí tu měla, aspoň v některých chvílích. Třeba zrovna teď, když prožívám své první těhotenství. Takhle můžu jen doufat, že jsem si od těch všech lidí v mém okolí vzala jen to nejlepší, co jsem si nemohla vzít od své mámy a budu to umět správně "aplikovat" i na svoje dítě.
Už mě párkrát napadlo, jestli to dokážu. Jestli dokážu/dokážeme být dobří rodiče a dokážeme naše dítě správně vychovat. Ale co to je správně? Dneska je to vážně hodně těžké, obzvlášť v téhle moderní době, kdy vás masírují reklamy a "správné postupy" ze všech stran, i u doktora mi od raného stádia těhotenství vnucijí příručky na těhotenství a na výchovu dítěte, všichni kolem mají spoustu rad a zkušeností a vy nevíte, co z toho si vybrat, co z toho je opravdu to správné... Já se snažím si vždycky vybrat to, co mi zní v tu chvíli nejlogičtěji a pro mě v tu chvíli nejpříjemněji. A myslím, tedy alespoň teď si to myslím, že to tak budu dělat i s dítětem. Manuál stejně neexistuje. Každé dítě je originál a tím, že si přečtu 10 knih, si nepomůžu, protože v každé knize se doporučuje něco jiného a každý má jiný názor. A kdo vám zaručí, že zrovna tohle je správně? Nikdo. Budu si muset všechno sama vyzkoušet, třeba udělat i nějaké chyby, protože právě chybama se člověk učí, ale jsem přesvědčená, že nakonec ten správný způsob najdeme.
Jen si říkám, že celkově ve mě dnešní doba budí dojem, že vychovat z malého miminka slušného člověka, je dneska nadlidský výkon. Ale my to s manželem zvládneme, popereme se s tím jako se vším, co už máme za sebou... A naše dítě by mělo být lev a už od začátku bojuje s námi. Bude to určitě silný jedinec, já věřím, že jo. A také bych už pomalu chtěla věřit tomu, že se mi splní mé největší přání... mít rodinu, kterou já jsem z nějakého nepochopitelného důvodu mít nemohla. Teď nemluvím o širokém příbuzenstvu, ale myslím tím rodinu jako takovou - máma, táta a děti.
Mami, někdy mi opravdu chybíš... a i když nejsem věřící, tak věřím tomu, že odněkud mě pozoruješ a držíš mi palce!
Žádné komentáře:
Okomentovat