Po první ovulaci
negativní těhotenský test. Další měsíc se opakovalo to samé. Ovulace proběhla,
ale těhotenský test zase negativní. Třetí měsíc se lišil pouze tím, že jsme
jeli na hory. Ovulace měla probíhat právě v tyto dny, což mohlo být dobré.
Člověk je mimo, vypadne od zaběhlých stereotypů, přijde na jiné myšlenky, baví
se, užívá si to. Bohužel ale těhotenský test zase nic neukázal a přišla
menstruace.
Pan doktor se mě na
další kontrole zeptal, jestli byl manžel na spermiogramu. Jak by asi mohl?
Poslal ho tam snad někdo? Takže po 3 měsících, kdy do mě cpali hormony (které
navíc způsobují rakovinu prsu) se teprve zamysleli nad tím, jestli náhodou
nemůže být problém také v manželovi. Ano, dá se pochopit, že když u mě
prokazatelně nefungují vaječníky a nemám ovulaci, předpokládají, že když mi
ovulaci vyvolají, problém by mohl být vyřešen. Ale než k té léčbě přistoupí,
mohli se přece ujistit, že na druhé straně je všechno v pořádku. Tenkrát mě to
nenapadlo, teď už bych to věděla a žádost na vyšetření manžela bych si vyžádala
předtím, než bych nějaké takové léky začala brát. Jenže byla jsem mladá, v
tomhle směru absolutně nezkušená a z každé kontroly jsem odcházela v podstatě
vyděšená. Tentokrát jsem tedy odcházela alespoň s žádankou do ISCARE na
vyšetření manžela.
Díky bohu to manžel
nesl statečně a s vyšetřením souhlasil. Musela jsem ho sice sama objednat a
všechno tam domluvit, musela jsem tam s ním i jít. Nebojte, jsou tam připraveni
na všechno a mají pochopení i pro to, když muž nechce jít do kabinky sám, ale
chce vás tam mít s sebou. Pro výsledky jsem druhý den samozřejmě musela
také sama.
Výsledky nebyly
nejlepší. Spermií bylo málo a byly líné :-(. Paní doktorka nám v podstatě
rovnou doporučila umělé oplodnění (IVF). Když jsem to manželovi řekla a ukázala
mu jeho výsledky, najednou se všechno změnilo. Dokud byl problém jen ve mě,
bylo to v pořádku. Jak jsem již dříve psala, neviděl ve mě tu ženskou, která mu
není schopná dát dítě. Byl nad věcí a to mi pomáhalo. Ale najednou, když byl
problém i v něm, tak se s tím sám těžko vyrovnával. Já jsem ho uměla pochopit,
já jsem si tím prošla před půl rokem. Ale on se s tím chtěl prát sám, nechtěl o
tom dál mluvit, nechtěl, abych ho s tím otravovala. Mě samozřejmě tenhle jeho
postoj hrozně mrzel a chtěla jsem o tom mluvit, chtěla jsem, aby mě objal a
řekl, že to zvládneme, že to bude dobré. Ale místo toho šel do hospody a mě tu
nechal samotnou se svými myšlenkami...
Žádné komentáře:
Okomentovat