V červnu jsem zase
nasadila Clostilbegyt, ovulaci jsem měla a dokonce vycházela na naše výročí
svatby. Bylo by hezké, kdyby se nám to povedlo právě v tenhle den. Ale nepovedlo.
V červenci jsme léčbu vynechali, jelikož v době, kdy bych měla ovulovat, byl
manžel pryč a nemělo to tedy smysl. I tak jsem ale byla na ultrazvuku a opět se
potvrdilo, že bez léků ovulaci nemám. V srpnu jsem brala hormony již pátý
cyklus, což byla naše předposlední dávka. Rozhodli jsme se, že vyzkoušíme
inseminaci.
Na ultrazvuku
všechno vypadalo dobře, folikul byl správně narostlý, takže inseminaci mi paní
doktorka načasovala na druhý den dopoledne. Manžel měl přijít ráno v půl 8 na
odběr spermatu a já ve 12:00 na samotnou inseminaci. Měla jsem si s sebou vzít
noční košilku a přezůvky. Tak jsem se trochu vyděsila, jestli si mě tam
nechtějí nechat. Nechtěli, ale prý se zákrok provádí na sále, tak jsem musela
být svlečená do košilky. Také jsem musela podepsat, že s inseminací souhlasím.
Ráno jsme tedy spolu
šli k Apolináři, musela jsem jít s manželem. Odevzdal vzorek, také podepsal
souhlas s inseminací a šli jsme pryč. Dopoledne jsem začala být lehce nervózní.
Nebála jsem se toho zákroku, mělo to být bezbolestné. Jen jsem měla takový
divný pocit z toho, že nemám jistotu, co mi tam vlastně zavedou... Trochu mě to
děsilo. Co když se stane někde chyba?
V poledne jsem se do nemocnice opět vrátila, tentokrát už sama. Čekala jsem na chodbě před sálem, než mě zavolají. V kabince jsem se převlékla do košilky a šla na sál. Začala jsem být nervózní trochu víc. Bylo to poprvé, kdy jsem byla na operačním sále a nevěděla jsem, co mě tam čeká. Bylo tam zcela běžné gynekologické křeslo a spousta přístrojů kolem. Ty přístroje a různá světla se mě tentokrát naštěstí netýkaly. Paní doktorka mi sdělila výsledky manželova spermiogramu, tentokrát byl vůbec nejslabší. Říkala, že inseminaci by zopakovala tak maximálně ještě jednou a jinak by to potom směřovala na IVF. Že s tímhle množstvím spermií je pravděpodobnost velmi malá. Pak přišla paní laborantka, zeptala se mě na jméno, odešla a za pár vteřin se vrátila s manželovým spermatem.
Proběhlo to stejně
jako normální gynekologické vyšetření, přes zrcadla mi paní doktorka zavedla
katetr, skoro nic jsem necítila a trvalo to asi tak půl minuty. Hned potom jsem
mohla vstát a odejít. Přišlo mi to divné, nicméně jsem se tedy oblékla a
odešla.
Cestou jsem
přemýšlela o tom, proč po mě třeba nikdo nechtěl občanku, jestli jsem to opravdu
já. Co mi tam vstříkli jsem také nevěděla a hlavně jsem stejně neměla žádnou
možnost, jak si to ověřit. Takže nezbývalo než jim důvěřovat a doufat, že se to
povede...
Žádné komentáře:
Okomentovat