A je to tady... v neděli 18.5. jsem si měla píchnout první injekci! Jeli jsme s manželem k naší známé, která je zdravotní sestřička, aby mi s tou první injekcí pomohla a naučila mě to. Zjistila jsem, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela... Navíc mi sestřička u Apolináře neřekla celkem dost důležitých informací. Zajímalo by mě, jak bych si s tím poradila, kdyby mi to nikdo nevysvětloval a měla bych jen instrukce od nich. To by bylo asi "veselé".
Mám si vždycky smíchat 2 dávky, takže to bylo dobré v tom, že ta naše známá připravovala jednu dávku a já jsem se to mohla učit podle ní na druhé dávce. Ona pracovala s jednou stříkačkou, s jednou jehlou a já s druhou. Nakonec se ten připravený roztok natáhne do třetí stříkačky a pomocí třetí jehly si to píchnu. To mi třeba u Apolináře neřekli a tak bych předpokládala, že to všechno klidně můžu smíchat jednou jehlou a jednou stříkačkou, maximálně pak vyměním jehlu, kterou si to píchnu, protože ta je menší než ta na míchání léků. Ale aby to všechno bylo zcela sterilní, správný postup je tenhle. Nebo také důležitá věc, že musíte pak vytlačit ze stříkačky všechen vzduch, aby v té jehle zbyla jen tekutina, kterou si máte píchnout. To znamená, že se jehla musí prostříknout tak, až se na její špičce objeví kapička. Dělá se to proto, abych si do sebe nepíchla vzduchovou bublinu. Údajně to může být nebezpečné.
Takže když jsem pochopila postup přípravy toho, co si mám píchnout, přišlo na řadu samotné píchnutí. Domluvily jsme se, že si to rovnou píchnu sama, abych potom druhý den věděla, jak na to. Vyzkoušela jsem si to na pomeranči :-). Prý se to takhle zdravotní sestřičky učí. Vzala jsem si jinou jehlu a zkoušela si jí tedy zabodnout do pomeranče. Šlo to úplně hladce. A bylo mi řečeno, že do té nohy je to úplně stejné, že tam ta jehla takhle sama vklouzne... Bála jsem se spíš toho, že se třeba zastavím a jehlu zabodnu málo a pak jí tam budu muset zatlačit pomalu nebo něco takového. Ale řekla jsem si, že pokud tvrdí, že to je jako pomeranč, tak se prostě není čeho bát, protože na něm to vážně vypadalo jednoduše.
Chytla jsem si tedy sval na stehnu a šla jsem na to... takže připravit... 3... 2... 1... teď... a bodla jsem! Hurááá, jehla tam byla celá, stejně jako v pomeranči :-). A vůbec to nebolelo! Opravdu ne. Byla jsem sama překvapená. Pomalu jsem si do nohy vstříkla tu tekutinu ze stříkačky, jehlu vytáhla a zalepila si tu kapičku krve, která vytekla ven. Ufff :-).
Manžel tam seděl a celou tu naši akci bedlivě sledoval. Myslela jsem, že se nebude moci dívat, protože takovéhle věci nemá rád. Ale zvládnul to a já jsem byla vážně ráda, že je u toho se mnou.
Byla jsem na sebe náležitě pyšná, jak jsem dobrá, že to mám za sebou a jak jednoduché to bylo. Vlastně to samotné píchnutí mi na na tom celém přišlo nejjednodušší. Horší je to s přípravou těch ampulek, toho jsem se bála. Ale pořád jsem byla přesvědčená, že to prostě sama zvládnu :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat