Na jaře, když
všechny těhotné začaly ukazovat svoje břicha, jsem začala mít trochu depku. Půl
roku chození po doktorech, ládování hormonama, celkově už to bude skoro rok a
pořád nic. Už jsem také chtěla hrdě ukazovat těhotenské břicho...
Horší ale bylo, když
ty těhotné byly v mojí blízkosti, moje kamarádky a rodina. Když jsem byla na
obědě s kamarádkou, která mi řekla, že čekají druhé miminko, byla jsem sama
zaskočená svojí reakcí. Samozřejmě, že jsem z nich měla radost a hrozně jsem
jim to přála, ale asi jsem v tu chvíli tu radost nedokázala dát dostatečně
najevo, i když jsem se vážně snažila. Vlastně se mi ale chtělo jen brečet.
Pak jsem se svěřila manželovi, co se mi stalo a jak jsem byla vedle z toho, jak jsem reagovala. A on mi na to řekl, že i jemu je líto, když vidí nějakou těhotnou ženu nebo třeba nějaké děti na facebooku. No a to mě dorazilo úplně, protože něco takového bych od tvrďáka jako je on, absolutně nečekala. To už jsme na tom byli vážně špatně... a zřejmě oba.
Další zkouškou pro
mě bylo, když porodila sestřenice. Hrozně jsem se bála, nedokázala jsem
odhadnout svoji reakci dopředu. Na jednu stranu jsem malého chtěla hrozně vidět
a na druhou stranu jsem se bála sama sebe. Zatím nikdo o našich problémech
nevěděl, tak jsem nemohla čekat, že by mě pochopili. Ale hned po týdnu, co byli
doma z porodnice, jsem jela na návštěvu. Musím říct, že jsem to zvládla, ale
stálo mě to hodně sil. Když jsem ho držela v náruči, zase se mi chtělo brečet.
Také jsem takového broučka chtěla mít. Sestřenici jsem se potom nakonec svěřila s tím, že nemůžeme mít děti a byla jsem ráda, že si o tom s někým můžu promluvit.
Úplně nejhůř jsem
ale snášela rodinné sešlosti, kde se vždycky sejde 5 malých raubířů, všichni
jsou z nich nadšení (aby ne, jsou skvělí :-)) a nás se pořád jen ptají, kdy už
také budeme mít dítě, aby jich bylo ještě víc. A ideálně abychom si pořídili
holčičku, když už máme v rodině 5 kluků. A vysvětlujte všem, že děláte co
můžete, podstupujete různá vyšetření, ale prostě někde je problém... V té době
jsem začala úplně ztrácet chuť se těch sešlostí účastnit, ale jak to vysvětlit
mé rodině, už jsem nevěděla. Bála jsem se jejich reakcí a že by si to mohli brát nějak osobně :-(. Ale tak to vážně nebylo. Byl to můj problém a já jsem potřebovala čas, abych se s tím dokázala vyrovnat.
Žádné komentáře:
Okomentovat