neděle 4. května 2014

Všichni kolem mají děti

Na jaře, když všechny těhotné začaly ukazovat svoje břicha, jsem začala mít trochu depku. Půl roku chození po doktorech, ládování hormonama, celkově už to bude skoro rok a pořád nic. Už jsem také chtěla hrdě ukazovat těhotenské břicho...

Horší ale bylo, když ty těhotné byly v mojí blízkosti, moje kamarádky a rodina. Když jsem byla na obědě s kamarádkou, která mi řekla, že čekají druhé miminko, byla jsem sama zaskočená svojí reakcí. Samozřejmě, že jsem z nich měla radost a hrozně jsem jim to přála, ale asi jsem v tu chvíli tu radost nedokázala dát dostatečně najevo, i když jsem se vážně snažila. Vlastně se mi ale chtělo jen brečet.

Pak jsem se svěřila manželovi, co se mi stalo a jak jsem byla vedle z toho, jak jsem reagovala. A on mi na to řekl, že i jemu je líto, když vidí nějakou těhotnou ženu nebo třeba nějaké děti na facebooku. No a to mě dorazilo úplně, protože něco takového bych od tvrďáka jako je on, absolutně nečekala. To už jsme na tom byli vážně špatně... a zřejmě oba.

Další zkouškou pro mě bylo, když porodila sestřenice. Hrozně jsem se bála, nedokázala jsem odhadnout svoji reakci dopředu. Na jednu stranu jsem malého chtěla hrozně vidět a na druhou stranu jsem se bála sama sebe. Zatím nikdo o našich problémech nevěděl, tak jsem nemohla čekat, že by mě pochopili. Ale hned po týdnu, co byli doma z porodnice, jsem jela na návštěvu. Musím říct, že jsem to zvládla, ale stálo mě to hodně sil. Když jsem ho držela v náruči, zase se mi chtělo brečet. Také jsem takového broučka chtěla mít. Sestřenici jsem se potom nakonec svěřila  s tím, že nemůžeme mít děti a byla jsem ráda, že si o tom s někým můžu promluvit. 

Úplně nejhůř jsem ale snášela rodinné sešlosti, kde se vždycky sejde 5 malých raubířů, všichni jsou z nich nadšení (aby ne, jsou skvělí :-)) a nás se pořád jen ptají, kdy už také budeme mít dítě, aby jich bylo ještě víc. A ideálně abychom si pořídili holčičku, když už máme v rodině 5 kluků. A vysvětlujte všem, že děláte co můžete, podstupujete různá vyšetření, ale prostě někde je problém... V té době jsem začala úplně ztrácet chuť se těch sešlostí účastnit, ale jak to vysvětlit mé rodině, už jsem nevěděla. Bála jsem se jejich reakcí a že by si to mohli brát nějak osobně :-(. Ale tak to vážně nebylo. Byl to můj problém a já jsem potřebovala čas, abych se s tím dokázala vyrovnat.

Žádné komentáře:

Okomentovat