neděle 4. května 2014

Jsme připraveni na IVF?

Cítila jsem se opravu bezmocná. Potom, co jsme dostali výsledky spermiogramu, museli jsme se s tím každý vyrovnat po svém. Já jsem opět upadla do stavu beznaděje a potřebovala jsem manželovu oporu. On se s tím odešel vyrovnat do hospody. V tu dobu jsem na něj byla naštvaná, že mě nechal samotnou. Celá jsem se rozklepala, brečela jsem tak, že se to nedalo zastavit a měla jsem hrozný strach. Strach z toho, že nebudeme mít dítě. Vlastně i strach z toho, že bychom měli podstoupit umělé oplodnění. Mám strach z operací a z narkózy. A tohle je malá operace v narkóze. Bála jsem se tak, že jsem nakonec vyčerpáním usnula. 

Manželovi pomohlo, že se v hospodě svěřil kamarádovi, který ho kupodivu podpořil a řekl, že do toho máme jít. Čekala bych, že se mu vysměje, že už je starý a vážně chce dítě. Ale zřejmě si o tom povídali a usoudili, že mít dítě ze zkumavky je vlastně hrozně cool. Asi bylo dobře, že si o tom promluvil s někým jiným než se mnou. Do té doby jsme o tom vlastně nikomu neřekli. Nakonec jsem zpětně byla ráda, že do té hospody šel a že mu to pomohlo, protože pak už mi zase mohl být oporou. Za další 3 dny jsme se o tom začali znovu bavit a manžel najednou vypadal hrozně vyrovnaně. Řekl mi o tom rozhovoru v hospodě, o tom, jak si všechno nastudoval na internetu. Že už ví, že v tom není sám, že s tím má dneska problémy každý druhý chlap. Byl už tedy zase nad věcí a smířený s tím, že budeme muset na umělé oplodnění. Ale já jsem s tím tedy rozhodně smířená nebyla. Pořád tu byl ten hrozný strach... Možná později nebude jiná možnost, ale teď se na to vážně necítím.

Žádné komentáře:

Okomentovat