Jdeme do toho!

Po roce a půl jsme s manželem dospěli k rozhodnutí, že letos na jaře je ten správný čas, kdy tedy konečně zkusíme umělé oplodnění. Dohodli jsme se, že až přijedeme letos z hor, tak to začneme řešit. Což zhruba vyšlo na začátek dubna.

Rok a půl jsem se snažila dostat se do psychické pohody, abych na tohle všechno měla sílu. Až teď můžu konečně říct, že zvládám vídat těhotné ženy bez toho, aniž by se mi oči zalily slzami, zvládám mluvit s těhotnými o tom, jak jim je, i o jejich budoucích dětech, zvládám narozené děti v naší rodině a u kamarádů, dokážu si ta miminka pochovat a nebrečet u toho. Také zvládám nedělat si těhotenský test pokaždé, když se menstruace nedostaví 28. den, protože vím, že ji mám opravdu nepravidelnou a že 35. den je ještě čas. Nedělám si ovulační test bez toho, aniž by mě bolelo břicho (břicho bolelo pouze 2x a ovulaci jsem si opravdu naměřila pouze v listopadu a v únoru), protože bez toho vím, že žádná ovulace není. Nepřemýšlím nad tím, jestli si můžu dát alkohol, protože "co kdybych náhodou byla těhotná"? Jím a piju všechno, na co mám prostě zrovna chuť. Tímhle se opravdu nechci stresovat. Sportuju a cvičím Mojžíšovou. Jsem sama se sebou daleko vyrovnanější, spokojenější a cítím se daleko lépe, než před rokem.

Ano, jsem připravená zkusit umělé oplodnění...