Co si budeme povídat, začalo nám to lézt pěkně na mozek... nebo spíše mně, manžel byl celkem nad věcí. Pořád samí doktoři, vyšetření a špatné zprávy. Pořád jsem musela hlídat nějaké termíny. Ať už termín menstruace (bude/nebude?), přemýšlet, kdy a jestli si mám dělat těhotenský test, od začátku cyklu hlídat termín, na kdy se objednat k doktorovi na folikulometrii, pak tam jít, případně jít znovu ještě jednou za pár dní, dál hlídat termín ovulace (tedy pokud jsem brala léky), správně načasovat pohlavní styk, občas hlídat termíny ještě dalších vyšetření a potom jsem už byla zase u toho těhotenského testu a menstruace. A tak to šlo pořád dokola každý měsíc a trvalo to cca rok a půl v téhle intenzitě. To člověku celkem sebere naději a hlavně spoustu síly a odhodlání. Pokud jsem se nechtěla úplně zbláznit, nemohla jsem dál čekat, až se to fakt stane a musela jsem rychle něco změnit!
Rozhodli jsme se s manželem, že si dáme chvíli pauzu a dáme se dohromady (tedy hlavně já). Doktory necháme nějaký čas být a já se budu soustředit hlavně sama na sebe, abych se vzpamatovala a dala se psychicky dohromady. Odjela jsem tehdy na dovolenou k moři... Řecko, teplo, koupání, plavání, skvělé jídlo a hodně sluníčka. Ležela jsem na pláži, nic jsem neřešila, nikam se nehonila a snažila jsem se přijít na jiné myšlenky. Manžel mi sice chyběl, ale o to víc jsem se na něj pak těšila. Hned potom jsme ještě jeli spolu na prodloužený wellness víkend a pokračovali jsme v odpočinku. Těch pár dní mi hrozně pomohlo.Po návratu jsem se soustředila na sebe a na cvičení. Začala jsem pravidelně chodit každý týden na cvičení podle Mojžíšové a postupně jsem začínala zase žít normální život bez doktorů a myšlenek na jednu jedinou věc. Učila jsem se, jak si nelámat hlavu s tím, když se menstruace o 1 či 2 dny opozdí. Dokonce jsem si ani nedělala těhotenský test. To jsem považovala za velké vítězství nad sebou samou...
Žádné komentáře:
Okomentovat