Vyšetření průchodnosti vejcovodů

Naštěstí jsem díky známým a kontaktům dostala šanci zkonzultovat svoji situaci s jedním panem profesorem od Apolináře. Za to budu do smrti vděčná! Potom, co jsem mu vše převyprávěla, mi řekl, že co se týče IVF centra, je jich u nás spousty a můžu si prý vybrat dle libosti, kam bych chtěla jít. Že většinou všude někoho zná a mohl by mi to tam domluvit. V těch soukromých, že se pochopitelně snaží z lidí vytahat co nejvíce peněz, zatímco u Apolináře v Centru asistované reprodukce (CAR) z toho prý nikdo nic nemá a není to jejich cílem. Souhlasila jsem tedy s Apolinářem a on mi tam rovnou domluvil schůzku, aby se tam na mě někdo podíval, vyšetřil mě a navrhl plán dalšího postupu. Podle něj laparoskopie nebyla potřeba a pokud by v CARu řekli, že ano, uměl by mi to na místě v tom samém termínu také domluvit. Apolinář by byl rozhodně lepší než Brandýs.

Za týden jsme tedy s manželem šli na konzultaci do CARu. Oba nás poslali na odběry krve, manžela na spermiogram, mně udělali ultrazvuk. Co se týče operace, říkali, že u nich zjišťují průchodnost vejcovodů i jiným způsobem, ambulantně, bez narkózy. Bohužel si nevzpomenu, jak se to vyšetření jmenovalo. Ale provádí se zavedením čehosi do dělohy a napouštěním nějakého plynu dovnitř, kdy poslouchají, zda prochází skrz vejcovody. Že tenhle způsob není sice stoprocentní, ale že může stačit. Pokud by se to ale nepovedlo, nakonec bych na tu laparoskopii stejně musela jít.

Na konci května jsem tedy šla na zmiňované vyšetření. Manžel jel se mnou, aby mě pak odvezl domů. Nejdříve mi udělali ultrazvuk, na ovulaci to bez léků zase nevypadalo. Pak přišlo na řadu samotné vyšetření vejcovodů. Doktorka mi zavedla nějakou kanylku, což byla taková větší kulička, odhadem tak 3 cm průměr. K ní napojila nějaké hadičky a napouštěla plyn, který poslouchala stetoskopem. Na poprvé nic neslyšela. Takže to musela upravit a zjistila, že děložní čípek není dobře prostupný či co, tak že mě do něj musela nějak lehce říznout. Bohužel bez jakéhokoliv umrtvení. Byla to příšerná bolest... ale zpětně mohu říct, že se to dalo vydržet. Nicméně pak znovu začala napouštět plyn a už to šlo dobře. Od toho říznutí to celé trvalo cca tak 3 minuty. Sice to byly sakra dlouhé 3 minuty, ale pořád lepší 3 minuty utrpení, než narkóza, 3 díry v břiše, ležení v nemocnici a rekonvalescence. Takhle jsem z ordinace odešla po cca 15 minutách a po svých. Tedy s malým zpestřením nakonec... Když paní doktorka skončila a já se zvedla, tak jsem omdlela. Včas jsem si stihla lehnout, sestřička mi dala vodu a začalo se mi hned dělat líp. Prý to tak vysoké ženy mají (já měřím 182 cm), asi nám tam toho plynu musejí napustit víc. Prý menší ženy většinou neomdlévají. Také se mě několikrát ptaly, jestli mě nebolí rameno, prý ten plyn jde do ramene. Tak rameno mě nebolelo tedy vůbec. Závěr z vyšetření byl ale pozitivní, vejcovody mám průchodné! Dohodli jsme se, že příští cyklus si zase vezmu Clostilbegyt (tentokrát 2.-6. den), a přijdu 10. den na ultrazvuk. Pokud budeme chtít, tak bychom pak mohli jít na inseminaci.

Co všechno musí žena vytrpět? Chlap se musí akorát vyrovnat s tím, že půjde párkrát do kabinky, aby odevzdal vzorek spermatu. Žádné hormony, žádné výkyvy nálady, žádná bolest, žádné operace... Tak je tohle spravedlivé?